Iulian Ciocan (1968) je moldavský prozaik, literární kritik a komentátor Radia Svobodná Evropa. Ve svých prózách se s černým humorem a citem pro absurditu a grotesknost zabývá současností své země, osudově rozdělené mezi rumunský a ruský prostor.

iLiteratura: Co mají podle vás společného Moldavská republika a Česko?
Iulian Ciocan: To je dost nečekaná otázka, protože tyto dvě země jsou velmi odlišné a bylo by mnohem snazší hovořit o rozdílech mezi nimi. Česko vychází z římskokatolických a protestantských tradic, je součástí západní civilizace, EU a NATO, zatímco Moldavsko je bývalá sovětská republika, chudá a dezorientovaná, která neví, kterým směrem se vydat. V Česku žije spousta čtenářů, literatura tu něco znamená, v Moldavsku se skoro nečte. Kdybych vydával romány jen v Moldavsku, byl bych spisovatel bez budoucnosti, moje knihy by četlo dvě stě, tři sta lidí.
Ale jsou i věci, které nás spojují. Především komunistická minulost, kdy trpěli jak Češi, tak i Rumuni v Besarábii. Osobnost Brežněva, vůdce Sovětského svazu, který svou kariéru začínal v Moldavské sovětské socialistické republice a v roce 1968 okupoval Československo, je přítomná v kolektivní paměti Čechů i Moldavanů.

iLiteratura: Jak si vysvětlujete úspěch, který mají vaše knihy v Česku?
Iulian Ciocan: Mohu říct, že mám k Česku velmi pozitivní vztah. A ráno přijdou Rusové je třetí román, který mi v pražském nakladatelství dybbuk vychází. V žádné jiné zemi mi zatím tolik knih nevyšlo – jen ve Francii dvě, takže se odvažuji tvrdit, že Česko je můj druhý domov. Jsem moc rád, že mé knihy vycházejí v zemi, která má tolik oceňovaných spisovatelů od Karla Čapka, Milana Kundery a Bohumila Hrabala až po Jáchyma Topola, Miloše Kratochvíla, Magdalenu Wagnerovou a Radku Denemarkovou. Jestli se mi podařilo v Česku uspět, pak za to vděčím především vynikajícímu překladateli Jiřímu Našincovi, který přeložil všechny tři romány. Jsem mu vděčný za důvěru, kterou mi věnoval. Možná moje romány nějakým způsobem souznějí s očekáváním českých čtenářů, zajímá je každodenní život za Brežněva nebo možná invaze Rusů do určité oblasti. Především bych si ale rád myslel, že se Čechům líbí, jak píšu.

iLiteratura: Jak byste svůj styl psaní charakterizoval?
Iulian Ciocan: Rád často poukazuji na groteskní, zábavnou část nějaké dramatické události. Ke svým postavám přistupuji s notnou dávkou soucitu, ale i ironie a sarkasmu. Mám rád, když je za příběhy postav patrné společenské a politické pozadí, které vyprávění dodává další rozměr. Člověk může napsat milostný příběh, ale mně připadá zajímavější, když protagonisté této love story jsou ovlivněni, často aniž si to uvědomují, společenskými a politickými okolnostmi, což je třeba případ Kunderova Žertu. A nerad čtenáře nudím, proto neholduji dlouhým neplodným odbočkám a dialogům, které neposouvají děj dále.

iLiteratura: Kde jinde vaše knihy vyšly?
Iulian Ciocan: Zatím v USA, Irsku, Francii, Nizozemí, Česku, na Slovensku, v Srbsku a Bulharsku a brzy i v Itálii. Mám s tím různé zkušenosti. Měl jsem dobré recenze v důležitých časopisech v Nizozemí a ve Francii. V Bulharsku to bylo horší. Myslím, že v Česku, Nizozemí a Francii měly moje romány největší ohlas.

iLiteratura: Nemůžu se vás nezeptat na vztah mezi autobiografií a fikcí. Do jaké míry se ztotožňujete s Marcelem Pulberem (z A ráno přijdou Rusové) a pionýrem Iulianem (z Než zemřel Brežněv)?
Iulian Ciocan: Do značné míry. Mnoho autorů podsouvá svým postavám svoje úvahy, pocity a dojmy. Ani já nejsem výjimka. Je snazší vytvořit postavu na základě vlastních zážitků a pocitů. Myslím, že je o to autentičtější. Ale Iulian Ciocan není pionýrem Iulianem ani Marcelem Pulberem z prostého důvodu, že tyto postavy mají řadu vlastností vymyšlených. Takže sice mají něco ze mě, ale nejsou úplně stejné jako já. Může za to fikce, která si žádá, aby protagonisté vypadali jinak než ve skutečnosti.

iLiteratura: Ovlivňuje vaše prózy skutečnost, že pracujete jako novinář? V tom smyslu, že se v nich nachází velké množství postav, tedy mnoho různých hlasů a hledisek.
Iulian Ciocan: Tuto otázku mi kladou často. Největší problém je, že přebíhání mezi novinařinou a fikcí pokaždé znamená změnu stylistického rejstříku. Je to dost složité, pořád přecházet z fikce do reality. Výhoda je, že moldavská realita nabízí mnoho inspirace, spoustu témat a motivů, a je dobrým východiskem pro fikci. Občas realitu zkoumám důkladněji, abych si ověřil, jestli daná situace bude užitečná i pro prózu. Ruský spisovatel Viktor Jerofejev řekl, že ruská realita je peklo pro obyvatele a ráj pro spisovatele. Což se dá říct i o Moldavské republice.

iLiteratura: Vaše dystopie působí velmi věrohodně. Myslíte, že je opravdu možné, aby do Besarábie (historický název pro západní část Moldavské republiky mezi Prutem a Dněstrem) Rusové vojensky vstoupili?
Iulian Ciocan: Svým způsobem musí dystopie být realistická, protože nabízí alternativní, ale potenciálně možný svět, který může vzejít ze současnosti. Jako spisovatel si člověk představuje možný vývoj dnešního stavu. Nevím, jestli ruské tanky vjedou do Kišiněva jako v roce 1940 nebo jako v roce 1968 do Prahy. Ale vím, že u nás existují velké obavy, že přijedou. A já jsem toto téma využil pro literaturu. Můj vypravěč je ale sžíravý nejen vůči „osvoboditelům“, ale i vůči „okupovaným“, ovšem to by bylo na delší diskusi.

iLiteratura: Když čtu vaše knihy, myslím, že by se dobře hodily k filmovému zpracování. Nechystá se podle některé z nich film?
Iulian Ciocan: V Rumunsku nesla jedna recenze na svazek Než zemřel Brežněv název S Tarantinem v Kišiněvě. Máte pravdu, píšu prózu ve filmovém duchu, moje postavy jsou pořád v akci. Nerad čtenáře nudím, jednotlivé kapitoly jdou rychle jedna za druhou, nechávám jen to, co mi připadá podstatné, a to, co udržuje napětí.

iLiteratura: To je důvod, proč uvádíte na scénu velké množství postav?
Iulian Ciocan: Román je nadřazený útvar, ale mně se líbí poskytovat jednotlivým kapitolám určitou autonomii, aby měly svůj začátek a konec a byly samostatnými příběhy samy o sobě. Moje romány jsou pokaždé jeden velký příběh poskládaný z malých. Myslím, že by se podle mého vyprávění mohl snadno natočit film. Třeba jednou na moje romány nějaký režisér narazí. Teď je pro mě důležité, že píšu příběhy, které mě zajímají.

iLiteratura: Ovlivnila vás nějak anexe Krymu a vyhlášení Luhanské a Doněcké republiky, nebo jste nosil v hlavě námět už předtím?
Iulian Ciocan: Námět románu mě napadl v roce 2011, poté co jsem vydal svůj druhý román. A ráno přijdou Rusové jsem začal psát v roce 2012. Když Rusko anektovalo o dva roky později Krym, vyvedlo mě to trochu z míry. Jako kdyby skutečnost zničila mou fikci, jako by se dystopie stala realitou. Měl jsem napsanou půlku románu a přemýšlel, co dál. Nakonec jsem pokračoval s myšlenkou, že invaze Rusů tady byly a asi i nadále budou, ale můj román je jedinečný. V roce 2015 pak román vyšel v nakladatelství Polirom v Jasech.

iLiteratura: V knize mě mimo jiné zaujala scéna, kdy (pro)ruští vojáci přinutí knihovnici pálit knihy rumunsky píšících klasiků. Takovou kulturní genocidu si úplně s ruskými vojáky, ať už v době, kdy Rudá armáda táhla koncem druhé světové války Evropou, nebo i v současnosti s děním na Ukrajině, nespojujeme. Skutečně jsou vztahy mezi Moldavany ruského a rumunského jazyka tak vyhrocené, že by k takovým scénám mohlo dojít?
Iulian Ciocan: Tady není až tak řeč o knihách rumunských spisovatelů, jako o knihách tištěných rumunsky latinkou (v Moldavské republice se rumunština psala v minulosti cyrilicí, resp. azbukou – pozn. překl.). Pro příklad nemusíme chodit daleko. Co by z Kišiněva kamenem dohodil, máme samozvanou Podněsterskou moldavskou republiku, která po vzoru Sovětů latinku zakázala. Moldavané v Podněstří mohou číst Iona Creangu (rumunský klasik 19. století) tištěného azbukou, ale nikoli latinkou. Výjimkou je pouze sedm rumunských škol, kterým tiraspolský režim (Tiraspol je hlavním městem neuznané Podněsterské moldavské republiky, pozn. překl.) pořád hází klacky pod nohy a zastrašuje je. Pokud jde o vztah mezi mluvčími rumunštiny a ruštiny v Moldavské republice, není nijak tragický, ale ani nijak skvělý. Může za to i neblahý vliv lokální politiky a neexistence národní myšlenky, která by spojovala lidi z různých menšin a etnik.

iLiteratura: V knize zmiňujete ohledně MHD výlučně trolejbusy, mají pro vás nějaký hlubší význam, např. co se týče „kišiněvské identity“ (podobně jako třeba v Praze metro)?
Iulian Ciocan: To je zajímavá otázka. A ani jsem o této drobnosti nijak zvlášť nepřemýšlel, ale když se nad tím zamyslím, tak možná máte pravdu. Trolejbus je pro Kišiněv nejdůležitější dopravní prostředek, protože nemáme ani metro, ani tramvaje. I teď, v roce 2021, křižují Kišiněv desítky omlácených sovětských trolejbusů, které skřípou při každém pohybu.

iLiteratura: V knize sehraje významnou roli skutečnost, že profesor Turturică u sebe má rumunský pas. Pro moldavské čtenáře je asi jasné, jakým způsobem se k pasu Turturică dostal, ale na českého čtenáře to může bez bližší znalosti kontextu působit poněkud zvláštně…
Iulian Ciocan: V 90. letech, po rumunské revoluci v roce 1989 a vyhlášení nezávislé Moldavské republiky, lidé v Besarábii velmi toužili po rumunském občanství. Ale k tomu bylo zapotřebí spousta různých dokladů a člověk pak musel čekat na rumunský pas sedm, osm let. Přiznávám, že jsem to také zkusil, ale neúspěšně, protože jsem nenašel originál rodného listu své matky, která se narodila v roce 1933. Takže jsem dodnes jen občanem Moldavska. Mnohým Moldavanům rumunské občanství pomáhá při cestování po Evropě a teď se díky němu mohou v Rumunsku i rychleji nechat naočkovat.

iLiteratura: Marcel se v knize vyjadřuje velmi kriticky o rumunsky píšících spisovatelích-ruralistech. Protože Marcela lze pokládat za vaše alter ego (viz vaše i Marcelova studia v Brašově), máte nebo jste dříve měl k ruralistům také tak vyhraněný postoj?
Iulian Ciocan: Přiznávám, že nejsem příznivcem patetické a sentimentální ruralistické literatury, která dělá fetiš z lučního kvítí. Navíc mnozí z těchto ruralistů byli svého času zapálenými socialistickými realisty a psali dost zjednodušeně. Bohužel na moldavských gymnáziích má patetická a vlastenecká literatura své čestné místo a současní spisovatelé, jejichž styl vyprávění je moderní, nemají šanci do učebnic proniknout, přestože mnozí už nejsou žádní mladíci. Jsme zkrátka poznamenáni místem, kde jsme se narodili, a jazykem, kterým píšeme. To je normální. I já jako spisovatel píšu o městě, kde jsem se narodil. Ale zároveň si myslím, že pro opravdového spisovatele jsou důležitější věci než to, že je součástí nějakého národa nebo místa. A doufám, že moje romány jsou svými tématy a motivy dostatečně kosmopolitní, aby dokázaly překročit hranice Moldavska a zaujmout čtenáře odjinud.