Jeden z nejpřekládanějších moldavských autorů současnosti se žánrově posunul od dystopií k magickému realismu, zůstává však věrný kišiněvským kulisám a opět čtenáři nabízí i malé nahlédnutí do zákulisí.
IC
Iulian Ciocan
O příčinách úspěchu jeho knih u českých čtenářů, o míře jejich autobiografičnosti, o patosu rumunské ruralistické literatury, ale i o ikoničnosti rozhrkaných kišiněvských trolejbusů jsme mluvili s moldavským spisovatelem Iulianem Ciocanem, kterému v češtině vychází třetí kniha – nevelký román A ráno přijdou Rusové.
Ve svém nejnovějším románu zavádí moldavský autor čtenáře opět do svého rodného Kišiněva. Pohled do nedávné minulosti i možné blízké budoucnosti ukazuje, že žít zde opravdu není snadné.
Mladý filolog Marcel se vrací ze studií v Rumunsku do rodného Moldavska. Druhá dějová linie je obsažena v rukopisu románu v románu, který Marcel veze s sebou: dystopický příběh o tom, že postsovětskou zemi vojensky obsazují Rusové.
Osudy všech postav nevelkého románu se točí kolem záhadné jámy, která se náhle objevila uprostřed Kišiněva a stále se rozšiřuje. Je to nejen středobod životů figurek, jimž jáma tak či onak zasáhne do života, ale hlavně ostře satirická metafora korupce a arogance moci, která postupně stahuje vše kolem do pekelné hloubky.
Sviežim kinematografickým spôsobom rozohráva autor príbehy niekoľkých postáv v Moldavsku deväťdesiatych rokov; ako sa píše na obale knihy, „‚prototypov‘ ľudí vo všetkých postkomunistických spoločnostiach“. S jedným zásadným rozdielom, že ide o ľudí „postsovietskych“. Priepasť medzi pôvodným rumunským a ruským obyvateľstvom autor nežne preklenuje v individuálnych príbehoch.
V okamžiku, kdy k nám z hromadných sdělovacích prostředků pronikají alarmující informace o vývoji volební a povolební situace v malé východoevropské zemi jménem Moldavsko a nejeden Čech je jejími osudy zaujat, se na českém knižním trhu objevila nově přeložená kniha současného moldavského autora Iuliana Ciocana (nar. 1968 v Kišiněvě) - Než zemřel Brežněv.
Nahnáno měl ode dne, co ho Baranov s Cukermanem zbili. Prozradit rodičům, co se mu stalo, by znamenalo podříznout si pod sebou větev. Práskači bývali na dvoře přísně trestáni a ukazovalo se na ně prstem. Jeden hoch, který nedržel jazyk za zuby, se dostal z deště pod okap: donutili ho pít kalnou, smradlavou vodu vedle kontejnerů.
Ljuba s dětmi si sbalily věci za úsvitu, ještě než z baňatého, obstarožního radiopřijímače zazněla rázná hymna Sovětského svazu, odjely na venkov. Ionel Pîslari se posadil na gauči, zjistil - jak se dalo čekat -, že po obložených chlebech a čaji není ani památky, a začal nadávat jako špaček. V hlavě mu hučelo. Cítil, že se ocitl na životní křižovatce, ale měl i naléhavý pocit vlastní nicotnosti, mocně přiživovaný neschopností učinit nějaké rozhodnutí.
