Moldavskou literaturu prezentuje na českém trhu v posledních letech především – ačkoli nikoli výlučně – kišiněvský rodák Iulian Ciocan (*1968), jehož již třetí český překlad A ráno přijdou Rusové pořídil opět Jiří Našinec. Ciocan, civilním povoláním novinář a literární kritik, ve své vlasti platí za kritika nešvarů tamní společnosti, jemuž je vlastní zejména satira a sarkasmus.

Této charakteristice zůstává autor věrný i ve svém nejnovějším románu. V něm Ciocan sleduje dvě dějové linie, které spolu možná souvisí a možná také ne, rozhodnutí autor ponechává na čtenáři. V jedné, odehrávající se v polovině 90. let, je hlavní postavou mladík Marcel, zjevně nesoucí rysy autorova alter ega, kteroužto funkci v předchozích knihách plnila postava pionýra Iuliana. Podobně jako Ciocan sám, studoval i Marcel na filozofické fakultě v rumunském Brašově, po návratu domů je konfrontován s každodenní realitou města, kterému během studií nevyhnutelně odrostl, a znepokojeně sleduje jak celkový úpadek hodnot a jistot, do určité míry vlastní všem společenstvím prodělávajícím v devadesátých letech přechod od komunismu k demokracii a kapitalismu, tak i horšící se ekonomickou situaci vlastních rodičů, jimž vzhledem ke své kvalifikaci a z ní vyplývajících mizivých vyhlídek na získání dobře placeného zaměstnání není schopen pomoci. Naděje, že mu v této situaci někdo vydá román, na němž pracoval během studií, je mizivá, Marcel se ale ve svém idealismu naděje nevzdává. Cestou za uskutečněním svého snu si nadělá na nejrůznějších místech mnoho nepřátel, a když se mu konečně podaří knihu vydat, ta se stane příčinou jeho zkázy.

Ve druhé linii, situované do blízké budoucnosti, sledujeme příběh invaze promoskevských separatistů podporovaných Ruskem, vzhledem k současné situaci ve východní Evropě nijak nereálný. Okupantům se podaří obsadit velkou část Moldavska včetně hlavního města Kišiněva. Zatímco místní ruskojazyční obyvatelé vítají příchozí vojáky jako osvoboditele, jejich rumunsky hovořící sousedé se snaží dostat za hranice. Jedním z nich je i penzionovaný profesor latiny Nicanor Turturică, který nemá daleko ke stereotypizovaným postavám vysokoškolských profesorů z nejrůznějších karikatur. Navzdory určité nepraktičnosti se mu v prvních dnech okupace daří unikat, nakonec je zadržen a jeho osud zůstává nejasný.

V Marcelově dějové linii autor využívá motiv mladého studenta, plného ideálů a touhy změnit svět a odvrhnout starý literární balast bránící rozvoji skutečné literatury. Ten je pochopitelně konfrontován s neúprosnou každodenní realitou, v níž hrají rozhodující roli peníze a materiální hodnoty, a to i v univerzitním prostředí, kam se Marcelovi podaří proniknout, jen aby zjistil, že korupce, klientelismus a intriky bují na univerzitních chodbách neméně než ve zhrublém světě venku. Zatímco Marcel představuje marnou snahu o změnu společnosti, která se změně brání a raději přikročí k ostrakizaci nepříjemného individua snažícího se nabourat stávající pořádky (byť v daném kontextu lze slovo pořádek jen sotva použít), profesor Turturică jen naopak vlivem zásadních změn, jimiž celá společnost prochází, postaven před nelehké rozhodnutí, zda se má zpronevěřit vlastním zásadám, nebo jim zůstat věrný a čelit nepříjemným následkům. Obě hlavní postavy tedy odmítají přistoupit na jakýkoliv kompromis, na obě to ovšem má devastující dopad, který však lze spíše tušit v pozadí, než že by byl popisován explicitně. Vzhledem k celkové bezvýchodnosti situace, jíž Marcel i profesor Turturică čelí, vyznívá autorova satira značně tragikomicky, najdou se však i momenty, kdy se čtenář od srdce zasměje. Mnohé popisované situace a repliky z úst jednotlivých postav budou každopádně znít velmi povědomě i českým pamětníkům první poloviny devadesátých let.

Navzdory poměrně pesimistickému vyznění celého románu, kdy nejspokojenějšími postavami jsou důchodci scházející se každý den v přístřešku trolejbusové zastávky na předměstí, kde popíjejí podřadný alkohol a kouří levné cigarety, nelze tvrdit, že by autorovým záměrem bylo naznačit čtenáři, že každý pokus o opuštění zóny komfortní průměrnosti musí skončit žalostně. Naopak, čtenáři by se měli nad stavem společnosti, v níž žijí, zamyslet a položit si otázku, zda skutečně v takových poměrech chtějí strávit celý život. Autorovo poselství je sice zabalené do kulis Moldavska, pro většinu Evropy poněkud vzdáleného a exotického, ale udržuje si univerzální platnost.