Moldavského prozaika a novináře Iuliana Ciocana (*1968) není patrně nutné věrným čtenářům iLiteratury blíže představovat. Ve svých knihách dlouhodobě nastavuje moldavské společnosti satirické zrcadlo, přičemž situace, které v autorské invenci vykreslí, nechává nabýt až groteskních podob, jakkoliv jsou témata, jimiž se zabývá, převážně závažná, smutná. Po románu A ráno přijdou Rusové, jehož poselství získalo ruskou invazí na Ukrajinu nečekaně na aktuálnosti, se ve svém nejnovějším díle Klaun, do češtiny opět přeloženém Jiřím Našincem, navrací k vykreslení každodennosti současného Kišiněva, podobným způsobem jako v dřívější Srdcové dámě. 

V centru dění tentokrát nestojí záhadná nezasypatelná jáma, nýbrž neméně záhadná nadace s podivným názvem Převod hříchů. Komukoliv, kdo se do její kanceláře dostaví, vyplatí podivně pestrobarevně oblečený člověk, pyšnící se funkcí ředitele, v hotovosti částku v eurech – čím těžší hřích mu návštěvník svěří, tím více. Není si tedy těžké domyslet, že obyvatelé Kišiněva si dávají záležet, aby na sebe vyzradili co možná nejhorší věci, na rozdíl od křesťanské zpovědi se ale nedočkají odpuštění vin, nýbrž jen jejich materiálního ohodnocení. Jen málokteří si přitom položí otázku, jakému účelu vlastně nadace slouží a zda jejich přiznání nemohou být někdy použita proti nim.

Poměrně záhy se činnost nadace projeví na fungování celého města (které zjevně má i za normálních okolností k dokonalosti daleko). Snadno nabyté peníze mají na klienty nadace značně demotivující efekt, co se týče přístupu k práci. Proč dřít za pár drobných, když za dávnou zapomenutý přešlap z mládí mohou vyfasovat na ruku i několik set euro najednou? Problém citelně dolehne obzvláště na městský dopravní podnik a chaos ve fungování města vyvolá negativní reakci u samotného oligarchy, který z pozadí řídí celou zemi. Policii tak nezbývá než se na jeho pokyn snažit odhalit, kdo za nadací stojí, ale zároveň je znepokojena i nárůstem náhlých až bizarních úmrtí, přičemž všem zemřelým je společné to, že krátce před smrtí navštívili kanceláře Převodu hříchů…

V románu Ciocan zůstává věrný své typické formě „povídkového románu“, kdy jednotlivé kapitoly sice tvoří ucelený soubor, ale zároveň vypráví samostatný příběh své vlastní hlavní postavy, někdy tuctové, někdy poněkud bizarní. Kromě působení záhadného klauna atmosféru podbarvují také houfující se hejna vran, které sice na rozdíl od Hitchcockova slavného filmu na obyvatele města neútočí, ale jejich nevysvětlitelné chování vyvolává u postav i u čtenáře mrazení v zádech a nepříjemné očekávání. Podobně jako u filmového mistra hrůzy se však ani u Ciocana nedozvíme, co za tímto nepřirozeným chováním ptáků vězí – a zcela neodhaleny zůstanou i pohnutky a identita záhadného Klauna, třebaže určité indicie naznačují jeho spříznění se samotným oligarchou.

Vedle motivů na samé hranici nadpřirozena Ciocan do knihy zakomponoval i motivy typicky moldavské, k nimž patří zejména skutečnost, že mnoho obyvatel Kišiněva tvoří příslušníci starší generace, zatímco jejich potomci už dávno odcestovali na Západ, kde se snaží uchytit, v menší míře pak autor i v této knize reflektuje přítomnost a postavení ruské menšiny, kterou ale tentokrát odsunul téměř do pozadí, zatímco v předchozím románu představovala páteř celé knihy. Podobně upozaděný motiv představují také trolejbusy, brázdící – či v tomto případě vinou snadno získaných peněz od Klauna spíše nebrázdící – kišiněvské ulice.

Útlou knihu zvládne čtenář přečíst za odpoledne, a jakkoliv možná bude zklamán z toho, že se o Klaunovi a jeho motivaci nedozví nic bližšího, popis neutěšeného života v Kišiněvě, hlavním městě jedné z nejchudších zemí Evropy, postavený do kontrastu s luxusní životní úrovní tamních oligarchů a s náhlou nabídkou rychle a snadno vydělaných peněz jej přiměje ještě dlouho po dočtení poslední stránky přemýšlet nad otázkou, jak by asi na podobnou nabídku reagoval sám. Vždyť prozradit na sebe něco, na co už všichni dávno zapomněli, výměnou za několik set euro na ruku, přece nemůže být nebezpečné – a neděláme vlastně na sociálních sítích v honbě za lajky něco podobného dnes a denně?