Básníka Petra Motýla mám osobně rád, i když to s ním občas bývá těžké. V množině autorů, kteří na iLiteratuře každý pátek publikují sloupky, si našel specifickou polohu a sympaticky se jí drží. Pak mu snadněji odpouštím i obtížnější komunikaci – Petr Motýl na rozdíl od ostatních přispěvatelů trvá na tom, že by se na jeho textu nemělo nic měnit. Nakonec se vždy nějak domluvíme a jeho sloupek vyjde, pak se o tom občas ještě přátelsky pohádáme u piva.

Když jsem tedy četl jeho nový sloupek, který se měl věnovat především nové sbírce Jakuba Řeháka, zas tak překvapený jsem nebyl. Snad jen z Motýlovy dikce, útočnější a vyhrocenější než obvykle. Přirovnávání toho, že redakce literárních časopisů (včetně iLiteratury) trvají na tom, aby byly recenze věcně vyargumentované, k marxismu-leninismu, a nazývání redakční práce cenzurou dokonce s odkazem na Andreje Babiše už mi připadalo poněkud za hranou. Ale také proto, aby Petr Motýl opět neměl pocit cenzury, rozhodli jsme se jeho text zařadit beze změn (jen s drobnými opravami), pouze doplnit vlastním pohledem.

Petr Motýl opakovaně mluví o cenzuře a opakovaně si ji plete se standardní redakční prací. Ani já, ani nikdo jiný z redakce iLiteratury necenzuruje názory žádného přispěvatele, recenzenta ani autora sloupků. O co se ale snažíme, pokud nám na to zbývá čas a síly (protože všichni redaktoři iLiteratury tuto práci vykonávají ve svém volnu a živí se jinak), je redigovat texty tak, aby byly formulačně přesné, aby v nich autoři věcně a srozumitelně argumentovali, aby se nespoléhali na mlhavé dojmy. Máme za to, že je to nutné k tomu, aby se seriózní literární časopis odlišil od balastu na internetu a sociálních sítích.

To je ostatně jedna podstatná mýlka Petra Motýla: literární kritika nezavedla žádnou totalitu a ani by nemohla, protože na to nemá sílu. Pokud se z českého literárního provozu něco v posledních letech citelně vytrácí, pak je to právě literární kritika. Mizí z celostátních deníků a časopisů, skomírá v literárních časopisech, které čte čím dál méně lidí. Naopak čím dál větší pozornost a vliv si získávají obvykle velmi mladí influenceři, respektive spíše influencerky, jejichž většinou naivní čtenářské dojmy by sice žádný seriózní literární časopis neotiskl, ale v internetovém prostoru nacházejí dostatek fanoušků. Mluvit o literární kritice jako o nějaké homogenní entitě je také nesmysl: současná česká literární kritika se nachází v roztříštěném stavu, bývá uzavřena ve zužujících se okruzích čtenářů, často spjatých s jedním konkrétním periodikem. Čeští spisovatelé mají těžké podmínky, ale několik málo se jich psaním knih uživit dokáže. Psaním recenzí se v Česku nedokáže uživit nikdo.

Druhou prekarizovanou profesí českého literárního provozu je profese redaktora. A to jak v literárních periodicích, tak v nakladatelstvích, kde je jejich nouze možná ještě citelnější a především – projevuje se na kvalitě vydávaných knih. Z minulosti existuje mnoho příkladů, kdy redaktor pozdvihl dílo možná dobré na dílo výjimečné: škrty Ezry Pounda v Eliotově Pustině jsou dnes předmětem literárněhistorických bádání, bez zásahů redaktora Gordona Lishe by nejspíš povídky Raymonda Carvera nezískaly svou charakteristickou strohou podobu a celosvětový věhlas. Naopak čeští nakladatelští redaktoři pod tlakem uzávěrek i finančních možností nakladatelů omezují své aktivity spíše jen na korektury. Požadavek autorů, aby se na jejich textech nic neměnilo, situaci redaktorů a editorů jistě neulehčí.

Mám Petra Motýla rád a dál budeme publikovat jeho sloupky, pokud je bude ochoten psát. Ale občas je zapotřebí k nim připojit podstatný vysvětlující dodatek.