Rozsáhlý komiksový román Providence patří k nejambicióznějším a také nejdražším loňským komiksovým projektům na českém trhu. Bohužel jej provází také velká nepříjemnost – celá jedna kapitola je kvůli chybě v dodání podkladů tiskárně bez textů. A protože tisk rozměrného vázaného svazku byl mimořádně nákladný, nakladatelství se rozhodlo nevyrábět vše znovu, ale vytisknout jen sešit, kde už jsou všechny texty na svých místech v bublinách. Když se na to na podzim přišlo (kniha už byla v prodeji), byl z toho docela poprask (aby ne, když stojí téměř 1300 Kč), ale náklad se nakonec navzdory tomuto problému již téměř vyprodal.

V komentářích ke vskutku zatím nevídané minele se trochu ztrácel samotný obsah knihy. Přitom jde po dlouhé době o další velké dílo jednoho z nejvýznamnějších komiksových scenáristů posledních čtyřiceti let, autora, který se do historie komiksového média zapsal přelomovým dílem Strážci a mnoha dalšími originálními komiksovými romány, které pomáhaly definovat a prosadit tento formát. Díla jako V jako Vendeta, Z pekla či již zmínění Strážci patří ke komiksovému kánonu, dočkala se velkolepých filmových adaptací a nadšených čtenářských i kritických ohlasů. Alan Moore přitom nikdy úplně neutekl od komiksového mainstreamu, takže pro různá nakladatelství připravoval také konvenčnější a přístupnější série jako Bažináč nebo Liga výjimečných. V posledním desetiletí však jako by svou eklektickou tvůrčí činnost omezil a soustředil se na promýšlení, doplňování a rozvíjení univerza hororového klasika H. P. Lovecrafta. Prvopočátkem této snahy byla minisérie Courtyard scenáristy Antonyho Johnstona, dva sešity vydané v roce 2003, které vycházely z Mooreovy literární povídky v antologii k poctě Lovecraftovi. Následovala o něco delší série Neonomicon (4 sešity) v roce 2010 a prozatímním vrcholem je dvanáctidílná Providence vydávaná v letech 2015–2017. To je také jediná z Mooreových prací na lovecraftovské motivy, která vyšla česky – přičemž některé pasáže ze závěrečné kapitoly jsou bez znalosti Neonomiconu poněkud nesrozumitelné, protože tu do děje náhle vstupují neznámé postavy.

Ústřední příběh Providence sleduje putování mladého novináře Roberta Blacka Novou Anglií (tedy nejstarší osídlenou oblastí USA na východním pobřeží), které mu má přinést motivy a inspiraci k jeho prvnímu románu. Robert je trochu naivní a evidentně přeceňuje své spisovatelské nadání, ale vytrvale postupuje od jednoho města ke druhému, aby vypátral a literárně zužitkoval tajemství spojená se starým arabským okultním spisem a tajným společenstvím Stella Sapiente, které podezřívá z podivných okultních praktik. Cestou potkává lidi různě fyzicky i psychicky narušené, objevuje bizarně vyhlížející zásvětí a zažívá zprvu jen znepokojivé, postupně však čím dál hrůznější situace. Jeho putování končí ve městě Providence, kde žije H. P. Lovecraft, stále ještě spíše začínající než zcela zavedený spisovatel. Robert Black jej obdivuje, vedou spolu podnětné debaty o literatuře a až v samém závěru zjistí, že jsou oba součástí velkého okultního plánu, jak propojit materiální lidský svět se světem fantaskním a snovým, který dle mytologie tomu našemu předcházel.

Moore Blackův příběh vypráví dvojím způsobem – v první řadě komiksem, kdy sice vše sledujeme z Blackovy perspektivy, ale občas se na obrázku objeví i to, co hlavní hrdina nevidí, nebo se přinejmenším konkretizuje to, co Black považuje za metaforické či snové. Komiksové pasáže jsou pak doplněny ještě dosti dlouhými pasážemi literárními, totiž Blackovým deníkem, do nějž si zaznamenává pocity a zážitky ze svého putování. To už je ryze subjektivní rovina, takže u mnohého z toho, co jsme předtím viděli v komiksu, dochází k určitým interpretačním posunům. Převážně jde o mentální obranu proti zažitému: kdyby si Black připustil, že jakýsi démonický duch může celkem snadno napadat lidskou mysl a stěhovat se do cizích těl a takto si „vyměnit“ Blackovo tělo s tělem třináctileté dívky, kterou pak Blackovo démonem posedlé tělo znásilní, asi by se hlavní hrdina brzy ocitl v nejbližší psychiatrické léčebně a příběh by skončil předčasně. Zároveň je toto následné rekapitulování a komentování prožitého jistým testem čtenářské pozornosti. V Blackově literárním vyprávění se totiž často objevuje důraz na detaily, které při čtení komiksů obvykle uniknou pozornosti: například když vzpomíná na podivného řidiče taxíku s krysím obličejem, málokomu dojde, že článkovaná špičatá věc, která se trochu plete do obrazu, je krysí ocas. Podobných pastiček na čtenáře je v knize víc a Moore tak názorně demonstruje, v čem spočívá podstata a odlišnost vyprávění psaným textem a obrazem.

Členění knihy na literární a komiksovou část není jedinou zvláštností Providence. Každou kapitolu (v prvním vydání sešit) otevírá působivý dvoustránkový obrázek, který ale téměř nikdy nemá přímou vazbu na následující děj. Zde už se Moore s kreslířem Burrowsem pouštějí do postmoderní hry, kterou nejvíce ocení znalci Lovecraftova díla. Tyto dvoustránky (občas ještě doplněné stránkovými ilustracemi) totiž předznamenávají budoucí apokalypsu lidského světa, přičemž vycházejí z Lovecraftových strašidelných povídek, z takzvaného mýtu Cthulhu, kultu jakéhosi mořského boha, který si samozřejmě Lovecraft vymyslel (a propracoval), stejně jako démonickou knihu Necronomicon.

Providence je vlastně hororovým vysvětlením, jak se v hlavě nenápadného samotářského spisovatele zrodil onen děsivý svět, který občas pronikne do toho našeho a nechá za sebou krvavé stopy. Ta spekulace je docela vynalézavá a mýtus, který si Lovecraft vymyslel, obaluje mýtem dalším, jehož je slavný spisovatel součástí. Docela to funguje, byť některé momenty zůstanou nevysvětlené a vše by mohlo uspokojivě skončit v půlce předposlední kapitoly. Mooreovi to ale nestačilo a připsal ještě další stránky, které však do všeho vnášejí značný zmatek.

Abychom totiž poslední pasáže komiksu pochopili, musíme být dobře obeznámeni nejen s Lovecraftovým dílem, ale také s okolnostmi jeho recepce v USA. V rychlém sledu a často jen obrazem, bez dalšího vysvětlení, se tu střídají nesouvislé výjevy: dopovězeny jsou osudy některých postav příběhu, připomenut je vliv Lovecraftových knih na jiné autory (William Burroughs), pokusy napsat a vydat tajuplný Necronomicon, vše opět prolínáno scénami z Lovecraftových povídek. Do jisté míry je to působivé, ale zároveň matoucí. O tom, že muž s revolverem u spánku je další velký meziválečný pulpový autor Robert E. Howard, se musíme dočíst na Wikipedii. Poslední apokalyptická či halucinogenní kapitola potom dává smysl hlavně čtenářům Neonomiconu, kterých asi v Česku moc nebude.

Providence je rozhodně mimořádný komiks. Jen je určený dosti omezenému okruhu Lovecraftových fanoušků. Čím méně máte z Lovecrafta načteno, tím méně na vás bude kouzlo Mooreova pastiše působit. Jeho nejnadšenějším čtenářem bude jistě současný editor a znalec Lovecraftova díla S. T. Joshi, který se ostatně jako vedlejší postava v poslední kapitole přímo objevuje.