Předloni česky vyšlo další velké komiksové dílo britského scenáristy Alana Moorea, který se proslavil už v 80. letech jedním z prvních komiksových románů Strážci. Po všech stránkách velkolepý komiks Providence nicméně zejména v závěrečné kapitole pracuje s motivy a postavami, které nemají v předchozím ději žádnou oporu. To proto, že navazují na příběh předchozího Mooreova komiksu, který také nakreslil o generaci mladší Jacen Burrows. Jmenuje se Neonomicon a nakladatelství Argo letos přišlo s jeho opožděným vydáním.

Je trochu škoda, že pořadí českého vydávání bylo opačné, než být mělo, především proto, že oproti postmoderně zašmodrchané Providence je Neonomicon přehlednější, přímočařejší a srozumitelný i bez hlubší znalosti díla hororového klasika H. P. Lovecrafta, z něhož vychází. Tomu, kdo Lovecraftovy povídky vůbec nečetl, bude jistě mnohé z děje unikat, nevyzná se v souvislostech a narážkách na lovecraftovské názvy, jména či nesrozumitelný jazyk. Na druhou stranu ale oba příběhy v českém svazku fungují i bez této znalosti, jen mohou v některých dialozích působit nedořečeně a zmateně. Naopak znalci Lovecraftova díla jistě ukojí svou ješitnost každým novým odhalením odkazu či citace.

Rozměrné a vázané české vydání spojilo do jedné knihy dvě díla – dvousešitový horor Vnitroblok, na nějž přímo navazuje dvojnásobně dlouhý Neonomicon. Vnitroblok přitom původně vznikl jako Mooreova povídka pro lovecraftovskou antologii The Starry Wisdom v roce 1994 a jako komiksový sešit byl vydán až v roce 2003. Neonomicon na něj navázal v roce 2010 a pro pořádek dodejme, že první sešit Providence vyšel v roce 2015. A zatímco v případě Vnitrobloku jde o typickou povídkovou jednohubku, Neonomicon už je propracovanější dílo, byť ne tak rafinované jako Providence. Ve všech třech dílech jde nicméně o to, že se hlavní hrdinové nečekaně setkají s průniky jiné (vyšší, fantasknější, mocnější) reality do našeho světa a tyto průniky je nějak dramaticky poznamenají.

Nejprve je to agent FBI Aldo Sax, který má v Brooklynu vyšetřit rituálně vyhlížející vraždy: obětem byly uřezány ruce v zápěstí a také hlavy. Pachatelé byli dopadeni, jen jejich motivace je nejasná; do té doby to byli neškodní a bezúhonní lidé. Sax sleduje stopu do rockového klubu, kde se setká s tajemným dealerem jakési nové psychedelické drogy. Sám ji ochutná – a co to s ním udělá, to je pointa příběhu; dodejme, že trochu předvídatelná.

Děj Neonomiconu se vyvíjí méně vypočitatelně a nabízí přinejmenším dva nečekané zvraty. Po stopách rituálních vražd pro jistotu pátrají agenti dva, přičemž důležitější je tentokrát žena, Merril Briarsová. Ta se stále ještě zotavuje z vyléčené závislosti na sexu a přitom netuší, že ji čeká nevítaný sexuální zážitek velmi neobyčejného ražení. A závěr už naznačuje, co víme z Providence, totiž že onen hororový lovecraftovský svět začíná nezadržitelně pronikat do toho našeho.

Nelze si přitom nevšimnout jednoho rozporu. Představitelé či vyslanci magického světa se ve světě lidském nechovají nijak zvlášť násilně, vražd se dopouštějí převážně lidé. A není zrovna jasné, co je k tomu vede, protože v zájmu „jiného“ světa se žádné takové vraždění neděje. Je samozřejmě nasnadě podezřívat Moorea, že prostě potřeboval mít v hororu nějaké to násilí a lidskou krev, ale je také dost dobře možné, že lovecraftovské zásvětí začal hlouběji promýšlet až později, dávno poté, co napsal povídku Vnitroblok. Lidstvo sice v jeho hororové vizi nečeká zrovna hezká budoucnost, ale její příchod nemusí být nutně provázen lacinými krvavými efekty – nadpřirozené bytosti to k ovládnutí lidského světa nepotřebují a někdy jako by se zdálo, že je to pod jejich úroveň.

Burrowsova kresba je – jak již víme z pozdější Providence – neobyčejně čistá a elegantní, ale tak trochu statická. Burrows nepoužívá šrafury a linky znázorňující pohyb. Dynamiku děje to nesnižuje, jen tak vzniká snový nádech. Jako by se vše odehrávalo lehce zpomaleně. V prvním komiksu tento dojem posiluje také dominantní monolog vypravěče. Už ve Vnitrobloku volí kreslíř velmi atypické rozložení děje do pouhých dvou oken na stránce, navíc svislých.

V Neonomiconu je stránka rozdělena vodorovně, ale opět nejvýš na čtyři dlouhá okna pod sebou. Je to zvláštní, opět zdánlivě staticky vyhlížející řazení, ale Burrows jej umí využít ke zrychlení i zpomalení děje, k tomu, aby odehrál mnoho dialogů, aniž by stránku zahltil mluvícími hlavami, i k hypnotickému efektu zejména v okamžicích, kdy se obejde bez textu.

Většinu z toho znají čeští čtenáři již z Providence, kde to Moore s Burrowsem předvedli v rozmáchlejší, sofistikovanější a zároveň také trochu hermetičtější podobě. Kdo Providence četl, ten si nepochybně Neonomicon pořídí také. Kdo ne, ten by měl právě tímto komiksem začít. A kdo dosud neměl o díle hororového klasika Lovecrafta ponětí, toho četba Neonomiconu nepochybně přiměje k vyhledání jeho knih.