Robert E. Howard je dnes znám především jako autor barbara Conana, potažmo spoluzakladatel žánru „meč a magie“, v němž odvážní, fyzicky i mentálně (ano, i Conan byl vysoce inteligentní a kromobyčejně jazykově nadaný) nad jiné zdatní jedinci čelili nadpřirozeným nebezpečenstvím i hromadě lidských nepřátel v kulisách dávných prehistorických říší (cykly Conan, Kull, ale i Solomon Kane), případně na troskách upadlých civilizací, stojících tváří tvář definitivnímu úpadku (Bran Mak Morn). A jakkoliv tyto povídky nabízely především dobrodružství a oslavu toho, co zmůže síla lidských paží a odhodlání, nezřídka obsahovaly také silné hororové prvky (doporučuji především povídku o Bran Mak Mornovi Pomsta ze země / Červi země).

Takže nepřekvapí, že Howard je zastoupen hned v několika antologiích hororové klasiky (jmenujme například u nás dosud nepřekonaný Hlas krve Ivana Adamoviče) a na začátku léta vyšlá kniha Černý kámen – částečně složená z povídek již českému čtenáři známých, ale většinou dlouho nedostupných, a částečně dosud neznámých – je už třetím výborem z jeho hrůzostrašné tvorby, který v češtině vychází; tentokrát zaměřený na prvky, díky kterým se Howard řadí po bok H. P. Lovecrafta coby jeden z těch, díky nimž získal mýtus Cthulhu ve třicátých letech minulého století svou hloubku. A byl to právě Howard, kdo stvořil německého okultistu von Junzta a jeho Unaussprechlichen Kulten.

Což je mimochodem jeden z rozdílů – vedle silných hrdinů, kteří oproti těm Lovecraftovým mají stále silné tendence zlo konfrontovat nebo alespoň při tom pokusu zemřít – oproti textům podivného pána z Providence. Howard je totiž mnohem víc svázán se skutečnou historií (jak ji mohl chápat samovzdělanec počátku 20. století) a řekněme evropským koloritem. Tam, kde Lovecraft odhaloval v Nové Anglii hnízda transkosmické degenerace a odkazoval se na dílo hlavně jistého šíleného Araba, Howard stopuje své představy o historii coby souboji lidských (a nelidských) ras, často na pozadí konkrétních událostí (především jednotlivá „střídání stráží“ v Británii, která sledujeme na osudech národa Piktů) a častokráte zmiňovaný von Junzt je víc než co jiného odvážný badatel, který se pouští tam, kde rozum a příčetnost ztrácejí své dobré jméno.

Černý kámen tyto rozdíly oproti Lovecraftovi velmi dobře dokumentuje – ale nadto také skutečnost, že Howard byl skutečně lepší autor fantasy než hororů (nebo lépe řečeno specifické dobrodružné prózy čerpající ze stále ještě vzrušující možnosti, že čtenáři novin se mohou každý den dozvědět o nové civilizaci nalezené kdesi v Africe či Indii). Ne že by se jednalo o špatné povídky, to ani náhodou – navzdory procentuálnímu hodnocení se například pro autora této recenze jedná o jednu z knih roku –, ale oproti například conanovkám tyto povídky více zestárly a je pochopitelné, když spíše než nadšení nejmladších čtenářských generací vzbudí ohlas fanoušků starého dobrého pulpu ve vší jeho kráse i slabostech.

Tak předně – Howard neměl tak výrazný jazyk jako Lovecraft, což ale vždy vynahrazoval silným citem pro vizualitu... ovšem spojovanou především s akcí. Zatímco tedy Lovecraft dokázal navodit fascinující dusnou atmosféru Providence, Howard bude bodovat spíše brutální přímostí obrazů bojů, rituálů a obřadů. Jako příklad nechť slouží scéna v Černém kameni, která popisuje vidinu obětování nemluvněte: „… udeřil jím o monolit a vyrazil mu mozek z hlavy; na černém povrchu pak zůstala jen příšerná skvrna“.

Ne že by se nepouštěl občas na pole patetických zvolání o hlubinách lidské nevědomosti, záhadách vesmírných dálav a omezenosti lidských smyslů ve střetu s pradávným zlem... Ta mu však spíše než jako symbolická shrnutí malosti lidské existence fungují jako zkratkovitá hesla rozených bojovníků, kteří si konečně uvědomí, co je jejich úkolem. Třeba bojovat s plazy, kteří nějakým způsobem pronikli do lidského plémě...

Stejně tak je vidět, že Howard mnohem lépe sděloval informace akcí, což u povídek, které se často omezovaly na dva gentlemany zavřené v jedné místnosti (či hrobce), není tak jednoduché. Čtenář proto narazí na řadu vysvětlení a vizí odkrývajících oponu času, které z dnešního pohledu působí až násilně. Naštěstí je Howard dokáže vždy vykompenzovat dějem a silnými obrazy. Problém možná je, že jeho hororové povídky jsou kratší než ty epické (řada příběhů o Conanovi přeci vypadá spíš než jako povídka jako krátké romány – např. Rudé hřeby), přestože se do nich autor snaží vecpat stejné mytokosmické pozadí – a prostě to nevyjde pokaždé.

Ovšem občas ano. To je příklad titulního Černého kamene, ale třeba i Aššurbanipalova plamene či Nestvůrného kopytnatce (dvě posledně jmenované povídky mimochodem obsahují i čistě „conanovské“ řešení problému a Aššurbanipalův plamen je nepřekvapivě zařazen i v ryze dobrodružném výboru Tygři moře, který se dočkal nedávno reedice). A i když se to tak nepovede, pořád se může čtenář bavit sítí odkazů, které Howard do svých textů hustě rozesel (takže není žádné překvapení, když narazíme na Thoth-Amona, arcipadoucha Hyborského věku).

Černý kámen tak určitě není dobrodružná jízda, jakou by si většina čtenářů s Howardem spojovala, ale i tak se jedná o výjimečnou knihu, navíc v překladu Milana Žáčka. Ten možná nemá tak živelný přístup jako Jan Kantůrek (Conan) či Michael Bronec (již zmíněný Aššurbanipalův plamen), ale o to víc postihuje autentickou chuť pulpu, který sice už místy působí archaicky jako zmíněné dílo von Junztovo, ale stejně jako ono má za bouřlivých nocí kdesi na samotě pořád moc ukrást vám spánek.