Brit Alan Moore je rozhodně nejvlivnějším komiksovým scenáristou posledních dvaceti let dvacátého století, jeho díla Strážci, Vendetta či Z pekla spoluustavily formát komiksového románu jako ambiciózního vícevrstevného díla, na hony vzdáleného triviálním akčním komiksům, jakých byla ještě v osmdesátých letech v celém světě většina. V novém tisíciletí jako by však trochu ztratil šťávu a vrátil se jednak k americkému mainstreamu, jednak ke kratším a „popovějším“ seriálům. Z nich trochu vyčnívá seriál Liga výjimečných, postmoderní verze superhrdinských příběhů s hrdiny dobrodružné a fantastické literatury devatenáctého století. Bylo to také Mooreovo poslední úspěšnější dílo, které se dočkalo (už zdaleka ne tak úspěšné) filmové verze; v Česku ovšem vyšly pouze první dva díly z prozatím čtyř.

Moore na Ligu výjimečných v roce 2013 navázal volným pokračováním, přesněji řečeno spin-offem Nemo. Umístěno je do dvacátého století a hlavní hrdinkou je tu Nemova dcera Janni, která se ujala Nautilu i otcova pirátského řemesla. Ve třech příbězích ji sledujeme jako mladou ambiciózní dívku, zralou ženu, která zachraňuje svou patnáctiletou dceru, a stařenu, jež se opět vydává do boje. První příběh se odehrává v Antarktidě a kromě toho, že hrdinku a její přátele pronásledují lidští konkurenti, musí ještě čelit démonickým nadpřirozeným silám. Následuje výlet do Berlína v roce 1941, kde vládne hororový režim podobný tomu nacistickému, ale založený na technologických zázracích i ovládání nemrtvých. A nakonec Janni zamíří do Amazonie, kde vymýtí poslední zbytky nacistů, kteří už klonují nové Hitlery; respektive Hynkely, což je jméno, které dal zkarikované hitlerovské postavě Chaplin ve slavném filmu Diktátor.

Právě podobné odkazy na slavné postavy popkultury první poloviny dvacátého století jsou pro pochopení kouzla komiksové trilogie zásadní. První příběh tedy čtenáře zavádí do světa hororových monster H. P. Lovecrafta, druhý do kulis německých expresionistických filmů a třetí do prostředí dobrodružných exotických románů, jež začíná Doyleovým Ztraceným světem a pokračuje řadou dalších (už poněkud pokleslejších). Na obou stranách se přitom pohybují slavná jména z populárních dobových sešitových i vážných románů, filmů či komiksů. Na první výpravě je s Janni například Ishmael z Melvillovy Bílé velryby či vědec-detektiv Augustus van Dusen z detektivek Jacquese Futrella, jejich protivníky jsou pak hlavní hrdinové pulpových amerických knižních sérií konce devatenáctého století Tom Swyfte, Frank Reade a Jack Wright. V následujícím příběhu vystupují mezi německými padouchy doktor Caligari a doktor Mabuse a na straně kladných Verneův Robur Dobyvatel, poslední příběh upomíná na prvního komiksového superhrdinu Huga Coghlana.

Takto se může zdát, že pro českého čtenáře je marné knihu číst a luštit pozadí jednotlivých postav. Ale většina čtenářů amerických na tom nebude o moc lépe, jen málokdo bude o existenci všech těch zapomenutých popkulturních dobrodruhů vůbec něco tušit. Přesto bez vědomí oné postmoderní hry zůstávají z příběhů jen triviální akce, na první pohled nehodné velkého scenáristy. Pokud chce někdo proniknout hlouběji, lze mu doporučit buď anglickou Wikipedii, nebo přímo stránku League of Extraordinary Gentlemen Wiki, kde je většina postav (a jevů, protože i mnohé lokace, stroje a nadpřirozené bytosti vycházejí z literárních nebo filmových předloh) také identifikována a popsána.

Kdo na něco takového nemá čas nebo náladu, bude se muset spokojit s luštěním O’Neillovy kresby. Ta bývá často zaplněna tolika figurami, stroji, předměty a dekoracemi, až čtenář ztrácí orientaci. Ale všechny ty dvoustránkové akční scény bojů lidí i strojů jsou mimořádně působivé právě v té opulentní mnohosti a detailnosti. Jinak zůstává O’Neill věrný svému tlumeně barevnému stylu, hranatým rysům mužských postav a jemné, ale místy docela ostré eleganci postav ženských. I u něj najdeme postmoderní odkazy: ve scéně z německého bordelu na expresionistu Grosze, jinde na vizualitu němých černobílých německých sci-fi a mnohokrát jistě i na obálky či ilustrace zmíněných šestákových sérií. Občas člověk zkoumá, zde je v obrázku skrytá hříčka (například díra propasti, u níž brzy zemře Ishmael, připomíná hlavu velryby), nebo už jen hledá odkaz i tam, kde není. A aby toho nebylo málo, Moore kreslíři předepíše halucinační scény tak, aby postrádaly logickou posloupnost, a čtenář váhá, jestli nebyly stránky vytištěny ve špatném pořadí.

Neboli ačkoliv Nemo na první pohled vypadá jako jednoduchý komiks pro starší kluky, kteří právě dočetli Tajuplný ostrov, ve skutečnosti je to sofistikovaná skrývačka, jejíž luštění si nejvíc užijí spíše starší čtenáři, a to navíc milovníci brakového čtení. Zůstává samozřejmě otázkou, kolik takových se zrovna u nás najde. Na vysoké úrovni Mooreova a O’Neillova díla to však nic nemění.