„Od tohoto bodu nežádám, aby to, co zde sděluji, to, co si myslím, že jsem viděl, někdo bral za bernou minci. Je to až příliš nepřirozené, až příliš zrůdné a neuvěřitelné na to, aby mohlo jít o součást příčetné lidské zkušenosti nebo objektivní reality.“ Howarda Phillipse Lovecrafta (1890–1937), jednoho z otců moderního hororu, asi není nutné dlouze představovat. Ačkoli byl mezi tuzemskými fanoušky v oblibě už dřív, od chvíle, kdy mezi lety 2010 až 2013 vyšly pod záštitou nakladatelství Plus jeho sebrané spisy, si jej začali všímat i čtenáři, kteří předtím k hororu nijak zvlášť netíhli. V posledních letech přišla nefalšovaná smršť prací, které s Lovecraftem v té či oné míře souvisejí. Některé na něj odkazují jako na zdroj inspirace, jako třeba zatím čtyřdílná povídková série Černá křídla Cthulhu, další mu vzdávají hold, například pekelná řezničina Lovecraftova družina, a jiná, zejména zatím ta komiksová, těží přímo z jeho života a díla, ať už jde o poněkud unylý „životopis“ Howard P. Lovecraft, či o podmanivé proniknutí do spisovatelova bizarního světa Providence (Argo, 2019) od komiksového velikána Alana Moora. Mohlo by se zdát, že téma Lovecraft už musí být vyčerpané, ale vždycky se objeví něco nového. Posledním česky vydaným přírůstkem do již tak nadité knihovny se stala antologie Hemživý chaos a jiné příběhy. Ta je prvním ze dvou svazků, jež shrnují Lovecraftovy revize a spolupráce na dílech jiných autorů a o jejichž uspořádání se nepostaral nikdo menší než přední odborník na autorovo dílo S. T. Joshi.

Do psaní vlastních příběhů se Lovecraft pustil až v roce 1917 (co vytvořil v mládí, v roce 1908 z větší části zničil), avšak prodejem povídek se uživit nedokázal, a věčně tak měl hluboko do kapsy. Z této situace mu alespoň částečně pomohla výpomoc různým začínajícím spisovatelům, kterým jejich povídky za úplatu buď revidoval (někdy více, jindy méně), popřípadě pro ně často jen na základě stručného námětu vytvořil celý text, který oni pak pod svým jménem publikovali. S uvedením vlastního jména coby spoluautora Lovecraft souhlasil jen výjimečně. V předmluvě Joshi podotýká, že úpravy cizích děl pro Lovecrafta rozhodně nebyly nijak výdělečnou činností. Nejenže si účtoval velmi málo, ale zároveň jim věnoval velké množství času a nezbýval mu čas ani energie na vlastní tvorbu. Z přiloženého výňatku z dopisu R. H. Barlowovi je však zřejmé, že Lovecraft tuto práci dělal docela rád a těšilo jej, že může mladým autorům pomoct překonat počáteční těžkosti.

Celkem se do Hemživého chaosu vešlo 14 povídek (včetně dodatků 17), i když minimálně v jednom případě by bylo vhodnější mluvit spíš o novele. Příběhy jsou řazeny chronologicky podle data známého či předpokládaného vzniku, odvozeného z Lovecraftovy bohaté korespondence. Vůbec první spoluprací podobného typu bylo na přelomu let 1918 až 1919 literární zpracování snu Winifred V. Jacksonové, jež nese název Zelená louka a pojednává o nevylíčitelných tvorech zmíněných v deníku, který byl nalezen v meteoritu. Lovecraftův rukopis je zde jasně patrný a totéž ještě ve větší míře platí i pro druhou povídku, která také vycházela ze snu W. Jacksonové a zároveň dala název celé sbírce. Tentokrát jde ovšem o mnohem sugestivnější text, který popisuje sestup do netušených podzemních prostor pod rouškou opiového opojení a přihlížení omračující zkáze neznámé civilizace. I dalšími dvěma „zákazníky“ byly ženy. První z nich byla Anna Helen Croftsová, s níž Lovecraft vytvořil řeckou mytologií prodchnutou, leč jinak nepříliš zajímavou povídku Poezie a bohové. Druhou potom Sonia H. Greeneová, která je podepsaná pod Hrůzou na Martinově pláži. Ta naopak představuje jeden z nejzajímavějších příběhů celé sbírky: vypráví o námořnících, kteří z moře vytáhli obrovského tvora neznámého druhu. Brzy se ukáže, že zlověstný živočich je jen potomkem něčeho mnohem většího a nestvůrnějšího.

Na několika povídkách Lovecraft spolupracoval také se spisovatelem Cliffordem M. Eddym, Jr., avšak v těchto případech do textu podle všeho nezasahoval v takové míře jako u výše zmíněných autorek. Prvním příběhem je Popel, v němž mladý hrdina, zaměstnaný jako asistent v laboratoři, nejprve sleduje výsledky fantastického experimentu svého zaměstnavatele, záhy se ovšem ocitá v život ohrožující situaci. Povídka kupodivu nekončí šílenstvím, ani žádnou nepopsatelnou hrůzou, nýbrž happy endem! Zajímavá je i povídka následující jménem Požírač duchů, která by se neztratila v žádném výběru klasických duchařin. Třetím výsledkem spolupráce s C. M. Eddym, Jr., je nesmírně zábavná, nechutná a makabrózní povídka Milovaní mrtví, rekapitulující životní osudy neduživého chlapce, v němž pohřeb dědečka vzbudí poněkud nezdravou a stále se stupňující vášeň, kterou neukojí ani hromady mrtvých těl na válečných bojištích. Joshi uvádí, že šlo o velmi kontroverzní text a číslo časopisu Weird Tales, v němž vyšel, se v jednom americkém státě dokonce nesmělo prodávat. Poslední povídkou zrozenou ze spolupráce těchto dvou autorů je Hluchý, němý a slepý. Zde sledujeme příchod hrůzy ve vnímání paralyzovaného muže, zbaveného nejdůležitějších smyslů.

Ve sbírce se objeví také povídka, kterou Lovecraft napsal na zakázku pro Weird Tales a v níž líčí údajné děsivé dobrodružství, jež v Egyptě cestou do Austrálie zažil slavný mág a mistr úniků Harry Houdini. Tady mistr hororu popustil uzdu fantazii, a tak nechybí zrádní Arabové, podivné rituály nebo odhalení, co mohlo být předobrazem slavné Sfingy. Z jiného soudku je pak lehce nadprůměrný příběh o vzývání ďábla v Božím svatostánku Dvě černé lahve, pod nímž je s Lovecraftem podepsán Wilfred Blanch Talman. U dvou povídek je jako spolupracující autor uveden také Adolphe de Castro, ačkoli v tomto případě není výraz „spolupráce“ úplně vhodný. Lovecraft totiž vzal dvě dříve publikované Castrovy povídky (Oběť vědě a Automatický popravčí) a značně je přepracoval, načež je Castro znovu vydal pod názvy Poslední test a Elektrický popravčí. U první z nich stojí zápletka na šíření černé horečky v sanquentinské věznici, kde se díky drobné protekci stal hlavním lékařem starý známý kalifornského guvernéra. Vychází však najevo, že lékařova počáteční touha vyléčit všechna horečnatá onemocnění se pod vlivem záhadného našeptávače Suramy změnila ve zhoubnou posednost, jejímž cílem už není záchrana životů, nýbrž samotný experiment. V Elektrickém popravčím je zase ústředním motivem přístroj, který má být mnohem efektivnější než v té době stále nespolehlivé elektrické křeslo a jehož vynálezce by se konečně rád dočkal zasloužené úcty. Díky tomu, že původní verze Castrových povídek jsou přiložené v dodatcích na konci knihy, má čtenář příležitost porovnat, jak Lovecraft s hrubým materiálem naložil. A „hrubým“ je opravdu na místě, poněvadž ani jedna z povídek ve své originální podobě za moc nestojí. Avšak po Lovecraftově přepracování se z obou vylouply nadmíru zajímavé příběhy s mnohem lépe propracovanými postavami, dějem i motivacemi a také trochou té vesmírné hrůzy navrch.

Poslední autorka, která se do prvního svazku dostala, je Zealia Bishopová, byť její přínos k finální podobě dvou představených děl byl nejspíš pramalý. Podle všeho jen načrtla námět a o zbytek se postaral Lovecraft. V první povídce, nazvané Yigova kletba, navštíví protagonista, pátrající po „hadím folkloru“, sanatorium v americké Oklahomě, kde na vlastní oči spatří těžko popsatelnou bytost, zpola hadí, zpola lidskou, načež mu starý lékař vypoví mrazivý příběh, který ke zrození této zrůdy vedl. Druhým textem je stostránková novela Pahorek, z níž pochází citát v úvodu recenze. I tentokrát je dějištěm Oklahoma, kam hlavní hrdina přichází prozkoumat místní folklor, konkrétně rozplést strašidelné historky, jež se točí kolem prokletého kopce. Na něm během několika desítek let zmizelo několik lidí a ti, kteří se vrátili, nebyli až na nesrozumitelné útržky schopni vypovědět, co spatřili. Jádro příběhu tvoří překlad svitku z roku 1545, který protagonista nalezne zakopaný na kopci a z nějž se dozvídá o neuvěřitelném a hrůzyplném dobrodružství, jež po proniknutí do nitra kopce zažil španělský conquistador Zamacoma. Po několika dnech putování dospěl až do modře světélkujícího podzemního světa, kde objevil starobylou civilizaci, jejíž obyvatelé se zprvu tváří přívětivě, ale postupně se ukazuje, že jde o společnost mnohem prohnilejší, než se na první pohled zdálo (při popisu jejího fungování si nelze nevzpomenout na Wellsovy eloje a moloky). Postupně do sebe začnou zapadat historky o ztracených návštěvnících kopce a nakonec čtenář spolu s hlavním hrdinou pozná i tušený Zamacomův osud. Pahorek je asi nejlovecraftovštější kousek v celé sbírce, nejen pro spoustu mytologie, která se objevuje i jinde, ale též pro vyjádření názorů na západní společnost, jejíž karikaturou měl svět objevený Zamacomou být.

Celkově Hemživý chaos potěší hned několika vyloženě výbornými povídkami a i ty nejslabší, snad s jednou dvěma výjimkami, snadno dosahují nadprůměru. Rozhodně se tedy nenaplňuje obava, že jde jen o snahu vydat bez ohledu na kvalitu cokoli, co je s Lovecraftem nějak spojené a co zaujme leda skalní fanoušky. Vzhledem k různorodosti námětů, danou spoluprací s tolika autory i různou mírou úprav, jež se pohybují od kosmetických až po totální přepracování, je velmi pestrá celá sbírka, která vedle vyloženě lovecraftovských kousků obsahuje i díla, jaká by sám Lovecraft nikdy nenapsal. Díky tomu má Hemživý chaos naději zasáhnout širší skupinu čtenářů, protože na své si přijdou jak příznivci „podivného pána z Providence“, tak milovníci tradičnějších strašidelných příběhů, kterým třeba Lovecraftova mytologie nic neříká. Je ovšem pravda, že ti budou trochu trpět u rozsáhlého Pahorku, jenž s mytologií nešetří, stejně jako nešetří s nevyslovitelnými, podivně znějícími názvy, jmény a označeními, která trochu znesnadňují orientaci v čase a prostoru.

Za samostatné zdůraznění stojí vedle geniální obálky ještě rozsáhlý poznámkový aparát, v němž Joshi přibližuje původ každé z povídek a upozorňuje na všechny zajímavé odkazy na Lovecraftovo dílo či jiné zajímavé skutečnosti.

Hemživý chaos je povinná četba pro autorovy fanoušky, kteří si budou nejspíš lebedit, ale skýtá též báječnou příležitost pro ty, kdo si k němu cestu zatím nenašli, popřípadě ani neměli odvahu ji začít hledat. Tady se jim totiž dostane Lovecrafta v ideálně zředěné, a proto i snadněji stravitelné podobě.