Radka Denemarková má za sebou velmi úspěšný rok. Za Hodiny z olova obdržela Magnesii Literu za knihu roku, v únoru vyšel německy Příspěvek k dějinám radosti. A v recenzích německého překladu se nešetří chválou. Po Lipském knižním veletrhu, kde byla Česká republika hostující zemí, se kniha dostala na short list prestižních novin Frankfurter Allgemeine Zeitung.¹. Andreas Breitner autorku označil za českou Elfriede Jelinek, protože je „stejně provokativní a nezaslepená ideologií, boří tabu a svými tématy udává současné české literatuře směr“². Rakouská literární kritička Alexandra Millner si zase u románu cení virtuózní způsob vyprávění i odvahu otevřít do té doby marginalizované téma sexuálního násilí. I ona srovnává českou autorku s rakouskou nositelkou Nobelovy ceny.³ S tím se jistě dá souhlasit, protože obě autorky mají, co se týče významu tvorby a intence ztvárňovat tabuizovaná témata, mnoho společného. Jelinek polemizuje s mýtem politické neviny Rakouska na druhé světové válce a napadá konzumní společnost, kde se za peníze dá koupit vše, manželství nevyjímaje. I Denemarková odhaluje, zejména v Koboldovi (Host, 2011), mechanismy moci v patriarchální společnosti – demonstruje je na modelech navenek normální rodiny, kde bují domácí násilí, a s ní kontrastující menšinové, leč láskyplné rodiny z „okraje společnosti“ – či ukazuje sexuálně motivované násilí jako celosvětový problém (viz Příspěvek k dějinám radosti, Host, 2014). Estetické koncepty obou autorek se však liší. Rakouská spisovatelka volí ke kritice patriarchálního triumvirátu moc – sex – jazyk strategii slovních hříček a provokativních jazykových experimentů, které rozkrývají mechanismy moci; jazyk je tedy v duchu tradice rakouské jazykové skepse, reprezentované Karlem Krausem a Eliasem Canettim, ideologickým nástrojem. Literární jazyk Radky Denemarkové je naopak poetický. V románu Kobold, jejž uvádí utopický citát z románu Malina Ingeborg Bachmann⁴, dokázala česká autorka překonat jiné bachmannovské krédo, totiž že se o důležitých tématech jako strach, bída, násilí a smrt nedá psát lyricky. Při četbě Kobolda s úzkostí sledujeme, jak se protagonistka Hela přesvědčuje krásnými obrazy o osudovosti vztahu, jehož patologickou podstatu si nechce přiznat. Jazyk a realita jsou v zásadním rozporu a tohoto principu autorka využívá ke gradaci textu. Hele se totiž přikrášlování skutečnosti málem stane osudným.

Přes tento rozdílný přístup k výrazovým prostředkům se Elfriede Jelinek i Radka Denemarková vyjadřují k současným společenským i politickým otázkám. V případě tvorby české autorky se ale v tomto bodě nůžky literární recepce rozevírají. Zatímco literární kritika v zahraničí společenskokritickou dimenzi jejího díla oceňuje, v domácích recenzích se objevují vůči „angažovanosti“ Hodin z olova výhrady. V autorčině poetice totiž došlo k posunu od obecného ke konkrétnímu. Ve své nejnovější knize se Radka Denemarková kromě ztvárnění různých podob násilí, známých již z předchozích knih, zaměřila na kritiku „podnikatelů“ či státních úředníků, kteří se ve jménu profitu či úspěchu nezastaví ani před zjevným porušováním lidských práv.

Termín „angažovaná literatura“ má v žargonu tuzemské literární kritiky často dehonestující význam.⁵ Jenže i „apelativní funkce“ dobových politických reálií v Hodinách z olova přispívá při četbě k přemýšlení o stavu společnosti (či světa) na hraně, jak ho román líčí. Politické motivy či narážky jsou součástí autorčiny košaté poetiky a nejsou, jak se pokusím ukázat níže, samoúčelné. Kniha je tedy angažovanou literaturou v tom dobrém slova smyslu, vždyť „angažovat se“ znamená podle Akademického slovníku cizích slov „projevit aktivní zájem“.⁶ Jde tedy o literaturu, která se zajímá o aktuální společenské dění. To už dělal Dante v Božské komedii, Karel Havlíček v Tyrolských elegiích,Thomas Mann  v Doktoru Faustovi či Umberto Eco ve Foucaultově kyvadle. Retrospektivně bývají výtky proti dobovým nešvarům hodnoceny kladně. Při recepci Hodin z olova se objevují i žánrové výhrady: kniha prý ani není klasickým románem.⁷ A proč by měla být? O krizi románu hovořil Walter Benjamin už před 90 lety, a sice na příkladě Döblinova románu-města Berlín, Alexandrovo náměstí. Myslel to jako kompliment. I literární žánry se vyvíjejí.

Pojďme se ale místo tím, čím Hodiny z olova nejsou, zabývat tím, čím jsou. Nepopiratelně knihou roku 2018, a to nejen institucionálně. Jsou i knihou politickou: jsou o nás v Číně a o Číně v nás. „‚Jsme si blíž, než si myslíte.‘ To je reklamní slogan přímé letecké linky mezi Městem Prahou a Městem Šanghají.“ (s. 323) Reklama jako diagnóza – takto výstižnými formulacemi se to v textu jen hemží. Román zároveň poukazuje formou typizace postav i zhuštěním významu na dějinné souvislosti: hlavní oportunista Programátor dojatě vzpomíná, jak si koncem 80. let minulého století hrával u tatínkových nohou na zemi Prognostického ústavu, této kolébky relativizace hodnot. Při jedné z recepcí na českém velvyslanectví se čínští politici diví, že Česká republika má ve znaku lva. Mysleli si totiž, že tam má krtka. Slavný citát a zároveň výstižná zkratka pro malost místní politické reprezentace. Na Farmě česko-čínského přátelství se pálí Havlovy knihy, orwellovský svět dostává reálnou podobu. Hodiny z olova jsou však i kniha reflektující, pro niž má němčina termín „Bewusstseinroman“, tj. „román vědomí“. Kompozičně je děj zasazen do kontextu aplikované filozofie, jednání postav je konfrontováno – či motivováno – četbou politologických esejů Václava Havla a filozofií Cesty středu. Zneužít se dá, je-li to vytrženo z kontextu, cokoliv. Tak jsou někdy citáty Konfucia v souladu a jindy v protikladu s úvahami z Moci bezmocných. Podle toho, kdo si je bere do úst. „Jen ten, kdo plave s proudem, dosáhne moře.“ (s. 585) Hodiny z olova jsou tedy i román svědomí.

Genderová tematika, jeden ze stěžejních rysů tvorby Radky Denemarkové, se prolíná i do jejích nejnovějších příběhů. V roli Spisovatelky se opět objevuje Birgit Stattherrová, známá už z románů A já pořád kdo to tluče či Příspěvek k dějinám radosti. V doprovodu bulgakovského kocoura Pomeranče⁸ se tu a tam mihne na diplomaticko-podnikatelských večírcích v Pekingu, pozoruje a nestačí se divit. Stýká se s Přítelem i s Právníkem, mluví s Čínskou dívkou, naslouchá Olivii. A snaží se bránit lidská práva. Ta samozřejmě zahrnují i práva žen. Vystupuje nebojácně a sebevědomě, ale i ona dělá chyby. Pravda vyslovená nahlas v komunisticko-kapitalistické diktatuře totiž člověka může stát život. Nejzranitelnější jsou ve zkorumpovaném a autoritářském světě mladí lidé. Zatímco Olivie se i díky Spisovatelce a příteli Davidovi z predátorského prostředí Programátorovy rodiny – kromě otce je pravým, tentokrát jazykovým, monstrem babička – nakonec dokáže zachránit, Čínská dívka svou hodinu z olova přežít nemůže. Kniha naléhavě vypráví i její děsivý příběh.

Robert Musil napsal Muže bez vlastností, dnes považovaného za jednu z nejzásadnějších knih minulého století, jako esejistický, sociologický, politologický, filozofický či utopický román, jenž měl objasnit příčiny rozpadu habsburské monarchie a varovat před rodící se politikou jednoduchých řešení. Od jeho dob jsem nečetla takto přesvědčivou a mnohovrstevnou literární analýzu jedné epochy. Radce Denemarkové se podařilo vytvořit dílo o stavu světa na dosah apokalypsy, jednak kombinací románové fikce s výstižnou typologií postav – z Programátora člověku naskakuje husí kůže –, jednak literarizací filozofie či paradigmatu duchovní cesty – Konfuciova Cesta středu se prolíná s politologickými eseji Václava Havla, jejichž recepce hodně vypovídá o míře (ztráty) humanity v čínské i české společnosti. Jestli si z její knihy budeme vypisovat citáty nad otoman – hodí se každá druhá věta –, nebo se začneme bránit (importu) konzumu za každou cenu, je na nás. Hodiny z olova navíc dokazují, že v občanské společnosti není angažované umění – důraz je na slově umění – nástrojem ideologie, nýbrž prostředkem její kritiky. Což je jednu generaci od konce socialistického realismu dobrá zpráva.

1. Viz Andrea Diener: „Diese Schwalben bringen nichts als Grausamkeit“  [Tyto vlaštovky přinášejí hrůzu]. In: FAZ.net, 16. 6. 2019. ^zpět
2. Andreas Breitenstein: „Verlust und Wiedergewinnung der Mitte“ [Ztráta a znovunalezení středu]. In: Neue Zürcher Zeitung, 20. 3. 2019. Překlad: autorka článku. ^zpět
3. Alexandra Millner: Recenze na Beitrag zur Geschichte der Freude.  In: Die Presse, 16. 3. 2019. ^zpět
4. „Nadejde den, kdy všichni lidé budou svobodní a osvobodí se i od svobody, jak si ji představovali. Bude to větší svoboda, svoboda bez mezí, svoboda na celý život…“ (Kobold, 2011, s. 11) ^zpět
5. Podle Jana M. Hellera se autorka „vydává na pole literatury angažované, bohužel však v tom špatném smyslu: schematické, černobílé, té, která poetiku podřizuje apelativní funkci.“ Jan M. Heller: „Čas Číny a čas náš“. In: iLiteratura.cz, 17. 4. 2019. Viz i poznámka č. 7. ^zpět
6. Jiří Kraus a kol.: Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha, 2006, s. 54. ^zpět
7. Jan Bělíček sice oceňuje dějovou linii, ale kritizuje „hutné esejistické pasáže a úvahy“. Jan Bělíček: „Radikální havlismus Radky Denemarkové“. In: Salon Práva, 7. 4. 2109. Jan M. Heller zase dochází k závěru, že kdyby se autorka řídila „žánrovými konvencemi“, prospělo by to „soudržnosti textu a tím i autenticitě její výpovědi“. Viz pozn. 5. ^zpět
8. Význam zvířecích motivů v díle Radky Denemarkové by si zasloužil samostatnou studii, protože hrají důležitou roli v příběhu i ve způsobu vyprávění. Zatímco vlaštovky v Příspěvku k dějinám radosti symbolizovaly svobodu a volnost, která byla v kontrastu s „přízemním“ násilím, a zároveň neomezeným pohybem v prostoru spojovaly příběhy z různých zemí, dokáže Pomeranč putovat prostorem i časem. Pobýval na dvoře čínských císařů i v domácnosti Martina Luthera. Jeho přítomnost v Číně 21. století naznačuje, že jde o zlomovou dobu. Zároveň svou magickou podstatou chrání, případně doprovází postavy ohrožené či zasažené Zlem. ^zpět