Petr Lébl (1965-1999) je mýtus, zjev, kultovní osobnost českého divadla devadesátých let. Jako amatér působil v souboru DOPRAPO a JELO, později vedl spolu s Doubravkou Svobodovou pražské Divadlo Na Zábradlí. Mezi lety 1993-1999 zde mezi jinými nastudoval hry Pokojíček, Naši naši furianti, Racek a Strýček Váňa. Inscenace, jež budily posvátný obdiv i rozčílené pohoršení. V devadesátých letech se české divadlo teprve probouzelo ze zimního spánku, nové bylo leccos. Na jevišti se dosud vedly především řeči a s kostýmy, světlem či asociacemi se čarovalo zřídkavě, natož aby se na jevišti jezdilo na kolečkových bruslích či se tam poslouchal metal. Lébl přiblížil svou neotřelou scénografií, režijními nápady a důrazem na vlastní proměnlivou image české divadlo tomu evropskému, stal jednou z prvních polistopadových režisérských hvězd. Když v prosinci 1999 v provazišti Divadla Na Zábradlí dobrovolně skončil se životem, bylo mu pouhých 34 let. Následovala éra piety. Přirozeně. O mrtvých jen dobře. Radka Denemarková se pokouší o jakousi revizi. Strhávání kdysi pečlivě stavěného pomníku, které je blízké českému prostředí, ovšem nečekejte. Radka Denemarková se ve své knize Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla pouze pokouší o vyváženost. Především ale plní povinnost. Na Zábradlí v době působení Petra Lébla pracovala jako lektorka a dramaturgyně a Léblovi dala své slovo. „Jsem rozladěná z toho, že musím dopsat Lébla. Knihu, co píšu proti své vůli.“ (str. 583) A jinde: „Vzedmula se ve mně neúprosná zášť k celému tomu tyátru života a smrti nezralého kluka. Když jiní vedou urputné bitvy o každou vteřinu svého života.“ (str. 582) Přesto, že je text psán s jistým sebezapřením, anebo snad právě proto, je Denemarkové Lébl tak přesvědčivý. Autorka nectí pietu režisérova kultu, ale jeho mimořádné režijní schopnosti nepopírá. I ona je jimi okouzlena, trvá ale přesto na kritické reflexi. Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla je nejen přehledem režisérova díla s kompletním soupisem všech her, jejich převyprávěným dějem a výčtem hereckého obsazení. Nalezneme zde též reminiscence širšího kontextu českého divadelního provozu devadesátých let, ohlasy hašteřivosti divadelní i kritické obce či něco ze zákulisních intrik. Kdo by ovšem čekal detaily z hereckých šaten či senzacechtivou sondu do Léblova intimního života, bude zklamán. Ačkoli je text je prokládán ukázkami z Léblových deníků a dopisů, nejde o žádné pikanterie. Jde o ilustraci Léblovy rozporuplné osoby. Velikáše-egoisty i služebníka talentu. Pečlivého hodináře divadla i floutka bez zodpovědnosti k druhým. Z textu, jenž se podobá spíše erudovanému, bohatě opoznámkovanému chaosu než akademické přehlednosti, vyvstává také téma obecnější. Talent jako dobrý sluha, ale zlý pán. Lébl je pak jen jedním příkladem z mnoha. Ovšem normální lidé snad ani umění nedělají, nebo ano? A právě pro tento zobecňující přesah může být nový Denemarkové opus zajímavý nejen pro léblology a fandy do divadla, ale pro všechny, koho baví myslet uměním.