Letošní jaro se pro Radku Denemarkovou nese ve znamení úspěchu. V dubnu byla slavnostně přijata do Německé akademie pro jazyk a literaturu (Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung), v květnu převzala Evropskou cenu tolerance za podporu demokracie a lidských práv města Villachu a 14. června obdrží v Klosterneuburgu u Vídně prestižní literární cenu Odradek. Ta je součástí rakouské Ceny Franze Kafky a uděluje se za významné literární dílo posledních tří let, které svou poetikou, tématem či jazykovým ztvárněním připomíná Kafkovu tvorbu. Porota zdůvodnila nominaci Hodin z olova (německy vyšel román roku 2022 v překladu Evy Profousové pod názvem Stunden aus Blei) obdobnou autorskou intencí: podle světoznámého spisovatele z Prahy „potřebujeme knihy, které na nás působí jako neštěstí, které hodně bolí“; jen takové knihy nás mohou vyburcovat k empatii a nápravě světa. Tato charakteristika vystihuje i nový román Radky Denemarkové Čokoládová krev (2023). Autorka ho psala deset let a poukazuje jím hned na několik palčivých forem omezování svobody: kvůli pohlaví, sociálnímu a etnickému původu, ve jménu kapitálu či národovecké ideologie. 

Vlak projíždí devatenáctým stoletím

Problémy naší společnosti koření podle Radky Denemarkové v devatenáctém století, které „zrodilo slovo konzum a život zredukovalo na peníze“ (s. 233). Při četbě nás nechává nastoupit do pomyslného vlaku, symbolu globalizace, který je zároveň vehiklem narace a – pomocí rychle se míjejících obrazů za okny – i rytmem vyprávění. Pohledem z okna vlaku projíždějícího třiapadesáti zastávkami vnímáme často surovou skutečnost, jež ovlivňuje nejen život jednotlivých postav, ale formuje i celou společnost. Pro každého ze tří protagonistů vlak zároveň znamená něco jiného: pro ikonu národního obrození možnost úniku z wlastenecké klece („nach Wien, nach Wien, nach Wien“), pro francouzský umělecký pár výlet třeba do Benátek („a nehledají tam smrt“, s. 46), pro ropného magnáta cestu k novým nalezištím a růst zisku. 

Právě momentky ze života ropného magnáta ukazují, co utvářelo základy moderní společnosti. Pražce jsou položeny, vlak míjí první stanice. „Rodí se problém našeho světa: nekonečný mejdan několika málo bohatých kluků. Pokladem je ropa, čokoládová krev zeměkoule. Té se vše podřizuje.“ (s. 9) Jsme svědky vzestupu industrializace, urychlené objevem nového zdroje energie. Rozvoj průmyslu spolu s kapitalismem ovlivnily (a nadále ovlivňují) podobu společnosti, její orientaci na zisk bez ohledu na lidské životy, zdraví i životní prostředí a vytvářejí stále se zvětšující propast mezi sociálními skupinami a v globálním měřítku mezi bohatým severem a chudým jihem.

Do stejného vlaku nenastoupíš

Všechny tři hlavní postavy, lišící se kulturou, původem i sociální situací, jsou zdvojené. Spisovatelce Boženě Němcové brání ve svobodné tvorbě nejen horda wlastenců, ale i Barbora Panklová, jež převzala dobový normativ „ženského psaní“: „Božena Němcová by mohla nekompromisně odkrýt intimní, barbarské, a tím i společenské vztahy za venkovní fasádou. To je taky ‚úkol‘ literatury. Nastavit zrcadlo nejen v intimní rovině. Říct, co nikdo nechce slyšet, a ukázat, co nikdo nechce vidět.“ (s. 225) Místo psaní sociálně-kritických románů však sbírá báchorky. Z korzetu ženy jako člověka druhé kategorie se naopak vysmekne autorka George Sand. Volbou pseudonymu i mužským oblékáním poukazuje baronka Aurore Dudevant, rozená Dupin, na genderově nerovné podmínky při tvorbě. Kromě šlechtického původu jí k úspěchu pomůže i ve srovnání s Prahou neskonale tolerantnější prostředí pařížských uměleckých kruhů a několik vzácných mužů po jejím boku, například Gustav Flaubert. Jen pouhým talentem by se prosadit nemohla. A nám nezbývá než litovat, že Barboře Panklové se odjet do Vídně nepodařilo. Trojici postav uzavírá John D. Rockefeller, jehož manipulativní jednání napříč politickou i ekonomickou sférou předjímá praktiky dnešních dnů. S Boženou Němcovou se ve vlaku nikdy nepotkají: „Je to zcela jiný druh člověka. Žijí si umanutě na jiných mentálních planetách. Slova se dodnes neprotnou.“ (s. 94) Radka Denemarková se volbou uměleckých a jazykových prostředků i autorskými komentáři jednoznačně staví na stranu všech Božen Němcových: „Boženy Němcové světa jsou silný, neviditelný a literárně ještě nepodchycený biologický druh.“ (s. 518) Osud světa je však, zdá se, zatím v rukou Rockefellerů. Dá se zastavit rozjetý vlak?

„Vlak jede, jede vlak“

Osudy těchto významných osobností devatenáctého století a zároveň literárních postav spolu kontrastují a otevírají prostor pro hlubokou introspekci a sociologické, politologické i filozofické úvahy. Esejistická forma Hodin z olova byla i v románu Čokoládová krev částečně zachována, autorské komentáře jsou však stručnější, podřídily se kompozici románu: vlak jedoucí třemi staletími neustále zrychluje, na ohlédnutí už nezbývá tolik času. K rytmizaci textu přispívají opakující se motivy, rčení, originální pojmenování (muž-šafrán), které mají často charakter diagnóz. Metafora jízdy vlakem mezi jednotlivými stanicemi a navíc v obou směrech umožnuje zobrazit historické události s přesahem do současnosti. Text glosuje i aktuální dění, autorčiny záměrně provokativní reflexe vybízejí k diskusi i hledání protiargumentů (viz demontáž reálného předobrazu pro postavu Babičky). V duchu své typicky neúprosné poetiky Radka Denemarková kritizuje genderové stereotypy a boří mýty spojované s českou národní identitou. „Každé wlastenectví je podivný a nebezpečný druh nadřazenosti, který vede k nacionalismu a šovinismu. Wlastenectví je druh lhostejnosti.“ (s. 43) 

Název Čokoládová krev odkazuje na několik motivů spojených s představou krve. Prvním z nich je těžba ropy, která začala ze země prudce vyvěrat na povrch a protékat potrubím i žílami ropného magnáta Johna D. Rockefellera; je to symbol nezměrného bohatství a zároveň metonymicky poukazuje na drancování planety. Dále se jedná o symboliku menstruační krve, která v románu jako stigma odlišuje dvě pohlaví, přičemž přímo souvisí s Boženou Němcovou a jejími celoživotními zdravotními problémy. Další asociací spojenou s obratem „čokoládová krev“ je inkoust, jímž psaly George Sand i Božena Němcová. Slouží jako nástroj propojení skutečného světa se světem románové fikce, za jejíž vznik se obrazně platí vlastní krví. 

Vlak nezastavuje, máme zpoždění!

Božena Němcová sbírala báchorky pro wlastence, místo aby využila svého talentu ke kritickému ztvárnění palčivých témat. Radka Denemarková se už genderovými či žánrovými stereotypy sešněrovat nedá. Čokoládová krev má apelativní charakter, metafora konstantně zrychlujícího vlaku varuje před hrozícím vykolejením. V tom vlaku sedíme my všichni. Překotné tempo civilizačních změn nám brání ve výhledu, okno v kupé je zamlžené, raději se vydáváme do jídelního vozu. Ještě je čas přehodit výhybky, začít myslet globálně: Nach Wien, nach Wien, nach Wien.

Barbora Panklová nikdy do Vídně neodjela: „Je to smutný paradox. Zachrání český jazyk, nezachrání sebe a svou literaturu. Nedovolí jí psát svobodně, čímž by pomohla českému jazyku a národu nejvíc. Jen velká literatura obhájí malý jazyk.“ (s. 555) Čokoládová krev se sklání před jejím talentem i její lidskostí, které se projevily zejména v dopisech, a stýská si nad promarněným uměleckým potenciálem. Zároveň jí vzdává hold jako matce-samoživitelce: „Božena Němcová jim vzkazuje přes všechna ta staletí, že největší punk a největší underground a největší kuráž všedního dne je žít jako samoživitelka a spisovatelka na volné noze v zemi, která je nemocná a odmítá se léčit.“ (s. 161) Ano. Ano. Ano. Ano. 

Ke komplexnosti uměleckého dojmu přispívá i grafická stránka románu, jehož názvy kapitol připomínají strukturu jízdního řádu. Papír zase svou kvalitou připomíná papír užívaný v devatenáctém století. A ořízka evokuje pražce nově položených kolejnic. Nepokládala je touha po moci, ale naděje na znovunalezení lidské identity. Vlak míří do další stanice.