Poslední román Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti do sebe vtahuje kompoziční principy různých žánrů: je to trochu detektivka, trochu esej, zčásti psychologizující studie, zčásti groteska; svébytná fabulace, která si ovšem nezřídka „dovolí“ použít a komentovat skutečné soudobé události i historii. Svou podstatou, v míře zřejmě větší než předchozí autorčiny knihy, je to román monotematický, třebaže se zde ono téma dá ve stručnosti jen stěží přesně vystihnout.

Tím hlavním, nač se autorka – i když zpočátku jaksi oklikou – zaměřuje, je odvěká a stále se stupňující lidská posedlost tělesností a tělem. Přesněji řečeno: nejen tělem vlastním, ale i těly těch druhých. A ještě přesněji: Denemarkovou zajímá především mužská posedlost tělem ženským, nabývající různých rozměrů od přirozené milostné touhy přes ve společnosti údajně všudypřítomnou maskulinní dominanci až k problému sexuálního násilí, které je v dějinách tolik rozšířené, a přesto mnohdy nepochopitelně bagatelizované. K tomuto leitmotivu se takřka přirozeně přidružují i další související oblasti; otázka vztahu pachatel-oběť u znásilnění či úvahy, zda a jak se dá v případě tohoto hrůzyplného činu učinit spravedlnosti zadost.

Děj se relativně dlouho rozvíjí po dvou samostatných liniích. Na jedné sledujeme „Policistu“, vyšetřujícího podezřelou sebevraždu postaršího podivína, na druhé se seznamujeme s trojicí záhadných dam-cizinek (lektorka kurzů tvůrčího psaní, dokumentaristka, cvičitelka jógy), jež pojí jakýsi, prozatím ne zcela jasný, společný zájem. V průběhu vyšetřování, kterého se Policista i v důsledku „neprofesionálního“ vzplanutí k vdově po nebožtíkovi chápe na vlastní pěst, začíná vysvítat, že tyto ženy mají s úmrtím společného více, než se na první pohled zdá. Až teprve v závěru knihy se nitky spojují a Policista se konečně dovídá, co tyto ženy svou cílevědomou činností, při níž zdatně uplatňují svou odbornost, sledují. Chtějí totiž, byť poněkud svérázným způsobem, ulevovat všem ženám postiženým znásilněním, chtějí pomoci jejich tělům nalézt ztracenou rovnováhu a, pokud možno, také je pomstít.

Co se stylu týká, Denemarková zůstává svá: poznáme ji podle množství obrazných, květnatých, někdy až kudrlinkových vyjádření a pojmenování. Navracejícím se motivem a zároveň metaforou, která se vine celým románem, je přirovnávání postav k různým druhům z ptačí říše: trojice hrdinek je často označována jako „vlaštovky“, objevují se však i ptáčata, slepice, křepelky; postavy „kdákají“, „popelí se“, obývají „hnízda“, jsou „chycené v síti, tísní se v jedné kleci“ apod. Větším úskalím než tato postupně se mechanizující a průhledná poetika je však sklon k tezovitosti. Jakkoli se Denemarková snaží věc podat prostřednictvím konkrétních lidských životů, oživit ji pohledem do myslí hrdinů a zprostředkovat různé perspektivy postav, působí předestřené osudy jaksi vzdáleně, postavy jsou chladné a až příliš univerzální. Možná je to záměr – naznačit obecnost problému, který nezná časové, zeměpisné ani společenské hranice. Ve výsledku se však román stává spíše souborem předem připravených a zformulovaných variací a blíží se tak analytickému (a typově vposledku „mužskému“) rukopisu Milana Kundery spíš než v tomto smyslu empiričtějšímu a snad i empatičtějšímu Arnoštu Lustigovi, abychom uvedli spisovatele, kteří se ve svých knihách naznačeného tématu rovněž vícekrát dotkli.

Podstatné scény se Denemarková nezdráhá podat ve vší krutosti a syrovosti; některé momenty se svou expresivitou nápadně podobají textům spřízněných autorek Herty Müllerové a Elfriede Jelinekové. Téma je tak zpracováno jaksepatří vážně a závažně. Možná, že však právě ona globální, časová a v důsledku i věcná rozmáchlost, respektive zjevná konceptuálnost díla, v němž se chce zeširoka nasvítit vše, co se za ironickým označením knihy může ukrývat (včetně zařazení jakéhosi pandánu v podobě úryvků z nevydaného životopisu „asexuálního“ Edvarda Beneše s názvem Mužské hry), ve svém celku zapříčiňují, že příběh sám a lidé v něm k čtenáři příliš nedoléhají.