Román Hodiny z olova Radky Denemarkové, za který letos dostala ocenění Kniha roku v rámci cen Magnesia Litera (je to už její čtvrtá Litera, v různých kategoriích), si název vypůjčil od Emily Dickinsonové. Motiv těžké hodiny, která potkává různé postavy v různých podobách podle toho, jaký čas zrovna prožívají, se v průběhu rozsáhlého románu opakovaně navrací.

Hodiny z olova se netají svou ctižádostí. Netýká se to jen zmíněného rozsahu (více než 700 stran), který prozrazuje ambici napsat velkou epiku. Jde zejména o téma, které autorka zvolila – náročné a navýsost aktuální téma současné Číny a jejího postavení v horizontu vnímání unavených a přejedených západních ekonomických elit. Totalitní Čína, kde nevídaný hospodářský rozkvět doprovázejí čím dál obludnější a čím dál rafinovanější represivní praktiky totalitního režimu, se v románu stává prostředím, v němž postavy různého typu tráví určitou životní fázi, a tím i odraznou plochou, která jim slouží k reflexi svých vlastních životů, názorů, postojů. Což je asi nejjednodušší a nejobecnější způsob, jakým lze široce rozmáchlou tematiku popsat.

Po kompoziční stránce lze vysledovat hlavní, páteřní dějovou linii, kterou představuje setkání postavy jménem Spisovatelka s Čínskou dívkou. Nejde o jediné setkání, ale o „setkání“ v širokém smyslu; Čínská dívka, původně podle všeho nasazená na zahraniční Spisovatelku v Číně jako agentka, se mění pod Spisovatelčiným vlivem z indoktrinované součástky totalitní mašinerie v samostatnou, kriticky smýšlející osobnost. V procesu jejího zrání hrají stěžejní roli osoba a myšlenky Václava Havla, zejména jeho pevný morální postoj a praxe v psaní dopisů mocným. Následuje samozřejmě konflikt Čínské dívky s režimem, respektive s propracovaným silovým aparátem, a nevyhnutelná stejně jako děsivá katastrofa. Další důležitou postavou je Olivie, dívka tentokrát česká, k níž má Spisovatelka blízký vztah a která snad tvoří o něco nadějeplnější protějšek k postavě Čínské dívky. Vedle těchto žen se v románu vyskytuje několik dalších postav a s nimi řada dalších dílčích příběhů. Postavy jsou to typizované až schematické. To je jistě záměr – lze to dovodit i z faktu, že až na výjimky nemají jména, jsou označovány pouhými apelativy, jako divadelní postavy: Americká studentka, Čínská matka, Snoubenec, Programátor, Právník, Přítel a další. Kromě toho, že tyto postavy nesou vedlejší dějové linky, slouží autorce jako typizované cíle pro její kritiku špatných lidských vlastností a postojů, kterými jsou zde především zbabělost, sobectví a odmítnutí přijmout zodpovědnost za druhého.

Při tom se román dotýká řady problémů, jež doplňují ústřední konflikt svobody a totality. Autorka v něm otevírá témata feministická, jako je násilí na ženách, velké téma pro ni představuje trauma výchovy a narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, dále prostřednictvím jedné z postav, která rozkrývá svou zamlčovanou židovskou rodinnou historii, píše o holocaustu a nacismu a historické vině povýtce v Evropě. Některá témata jsou velmi aktuální, jako je odpověď Evropy (zejména té, které se říká „Východní“) na uprchlickou „krizi“ nebo servilní přístup Evropy (téže části) k velmocem ležícím ještě dále na východ od ní. O tom, že motivací k napsání románu bylo říct k těmto skutečnostem autoritativní slovo, přesvědčuje autorka čtenáře i přímo v textu, když do něj vkomponovává výroky typu: „[…] příběh tohoto světa je jenom jeden a všechno, úplně všechno souvisí se vším, a to dokáže postihnout jen literatura“ (s. 552).

V tom lze Radce Denemarkové jistě dát za pravdu. Pokud bylo jejím cílem „nastavit zrcadlo“ morálně nevyspělým, do sebe zahleděným, lhostejným a dekadentním lidem, kteří (pars pro toto) se kvůli strachu uchylují k nacionalistickým politikům, aby je uchránili před (neexistujícími) uprchlíky, a zároveň neberou v úvahu minulé uprchlíky židovské nebo emigranty z Československa – pak například tato paralela jistě přinejmenším vybízí k přemýšlení o tom, že všechno souvisí se vším. Stejně tak Denemarková výtečně ukázala, že nejrůznější rány a frustrace jednotlivců mohou skutečně mít dalekosáhlé důsledky pro celé státy, národy a společnosti (protože, opět, všechno souvisí se vším). Potíž spočívá v tom, jakým způsobem dává autorka svůj postoj světu najevo.

V tomto románu je mimo veškerou pochybnost jasné, kde je dobro a kde zlo. Zlo představuje samozřejmě totalitní režim, patriarchální společnost tolerující utlačovatelskou praxi vůči slabším, násilí, lež a lhostejnost většinové společnosti vůči bezpráví ve všech formách. Dobro představují morální nároky, které si člověk má na sebe klást, jak je podle étosu tohoto románu ztělesnil Václav Havel – a postava Spisovatelky. Ačkoli má tato postava mnoho společných rysů s autorkou, není na místě nechávat se svádět k biografismu; autorka nás přesto s patřičnou ironií opět navede přímo v textu, aby nebylo sporu o tom, na které straně stojí a co očekává od čtenáře: „[…] problémem tohoto světa nejsou konzervativní politici, ani údajní diktátoři, ani autoritativní úředníci, ani policejní státy. Problémem tohoto světa jsou lidé jako Spisovatelka a Přítel. Věci zbytečně komplikují a upozorňují na neviditelné skvrny na slunci. Jsou to složití lidé, idealisté a trápí se neřešitelnými problémy; trápí je zlo, brutalita, sobectví, chudoba, nespravedlnost, nenávist, slepota, a druhou stranu mince nevidí“ (s. 429).

A tak postava Spisovatelky sehrává ještě jednu roli, v níž je ještě schematičtější než její románoví spoluputovníci: roli hlásné trouby morální pravdy. Autorka skrze Spisovatelku sděluje světu své poselství, při tom překračuje hranice románové poetiky a vydává se na pole literatury angažované, bohužel však v tom špatném smyslu: schematické, černobílé, té, která poetiku podřizuje apelativní funkci. Jistě, dalo by se namítnout, že situace po postmoderně nikoho nenutí řídit se žánrovými konvencemi, přesto by v tomto případě soudržnosti textu a tím i autenticitě její výpovědi prospělo, kdyby to autorka dělala.

To zajisté v žádném případě neznamená, že by Hodiny z olova neměly po literární stránce co nabídnout. Radka Denemarková už ve svých předchozích prózách osvědčila schopnost vytvářet v próze poetický až lyrizovaný jazyk, který v Hodinách z olova sice neužívá tak intenzivně jako třeba v jednom ze svých předchozích románů Peníze od Hitlera, ale uplatňuje ho funkčně a například tam, kde mluví o mučení a násilí, jsou její zámlky a metafory nesmírně působivé. Dovolí si obohatit svůj fikční svět postavami kocourů Pomeranče a Mansura, kteří jí slouží jako jacísi věkovití průvodci tisíciletými dějinami Evropy, a i tento úkrok kamsi k magickému realismu dobře funguje, i díky tvůrčí práci s jazykem. Zaujme i dialog se starými čínskými texty, s nimiž se nejeden čtenář díky Radce Denemarkové setká poprvé. Postavy působí při vší své schematičnosti autenticky, uvěřitelně, jsou živé, vyjadřují se patřičným jazykem, chovají se předvídatelným způsobem a ještě to bývá i vtipné (opět jeden příklad za nepřeberné množství dalších: jistá postava navštěvuje různé večírky s kapsami naditými vizitkami a má pocit bezmoci z toho, že není nikdo, kdo by měl zájem si od něj jednu vzít).

Jenže přes to všechno Hodiny z olova nejsou ucelená umělecká výpověď o aktuálním světě. Je to výpověď ideová, obalená sice uměleckými prostředky, avšak bohužel takovým způsobem, že spolu obě roviny příliš nekomunikují. Románu slouží rozhodně ke cti, že se stoupencům cynického politického pragmatismu zemanovského typu líbit nebude – ale takoví lidé v autoritu umění stejně nevěří. Těm ostatním, kteří si Hodiny z olova přečtou, zůstane hlavně nepříjemný pocit promarněné příležitosti a závěr, že na román, který by se k současnosti konečně vyjádřil tak, aby se o něm mohlo jednou mluvit jako o „znamení doby“, si zřejmě musí ještě počkat.