Magdaléna Platzová označuje svou prózu Anarchista jako poznámky k románu. Jde jednak o přímý odkaz k příběhu, jehož významnou část tvoří nedokončený rukopis, věnující se osobnosti jistého Andreje B., jednak je to také docela přesná druhová charakteristiku textu. Je pro něj příznačná fragmentárnost: ani ne tolik ve smyslu mnoha různorodých, přerušovaných pohledů na věc, jako spíše pro širší a vrstevnatější potenciál látky. Nevšední život někdejšího devatenáctiletého atentátníka, Rusa židovského původu, který se celý život zabývá myšlenkou anarchismu coby žádoucího společenského uspořádání, stejně jako řada příhod soudobého vypravěče, jenž s anarchismem sympatizuje, by při rozvinutí všech možností a naznačených uliček mohl vydat na několikasvazkový román.

To, že se Platzová přiznaně pokouší o „malou formu“, by nemělo být považováno za alibismus. Ne vždy jsou pro obecnější témata velká plátna nutná. Autorka se zaměřuje na konkrétní situace v mezilidských vztazích, z nichž sami můžeme dovozovat, co anarchismus pro své stoupence konkrétně znamená; pouze okrajově a v minimálním množství se setkáváme s filozofičtějšími a teoretičtějšími úvahami o této politické ideologii (ovšem i v těchto případech jde hlavně o reprodukce rozhovorů či myšlenek postav). Andreje B., postavu inspirovanou skutečným atentátníkem a jednoho ze dvou hlavních hrdinů knihy, tak do značné míry poznáváme prostřednictvím jeho partnerek, ačkoli učebnice historie by ho viděly spíše jako revolucionáře anebo alespoň jako politického aktivistu, řečeno dnešními slovy. Do konce života ho provázejí dvě výrazné ženy: s Luisou je spřízněn svými názory a přesvědčením, Mimi ho zaujala hlavně svou starostlivostí a krásou. Ačkoli se obě ženy ztotožňují se svobodomyslnými myšlenkami hnutí, které se na přelomu 19. a 20. století snažilo burcovat masy likvidačními útoky proti státním autoritám, ve vztahu s Andrejem jsou jim převratné volnomyšlenkářské postoje vzdálenější – naopak je jim vlastní „normální“ lidská žárlivost. Kromě Andreje je svět anarchismu jakožto systému bez vládnoucích i ovládaných projektován i do postavy a osudů Jana – historika, který se událostmi Andrejova života zabývá z profesních, ale i osobních důvodů. Stejně jako Andrej B. je Jan přemýšlivý, citlivý, v hloubi duše po společenské změně (nápravě) toužící muž. Vydává se do Ameriky, do New Yorku, po Andrejových stopách; setkává se s pamětníky, vyhledává prameny. Také on je přitahován anarchistickým hnutím a setkává se s ním už v nové, moderní podobě.

Anarchista se podobá tzv. angažovaným prózám poslední doby pouze částečně: přes neodmyslitelný přídech politického radikalismu v anarchistické ideologii není tón, kterým Platzová o anarchismu pojednává, zbytečně hřmotný; autorka ve své knize s nikým a ničím neúčtuje, nepodsouvá názory a návody. Píše vyzrále, zhuštěně, přičemž má silné melancholicky obrazové vidění (např. obraty jako „Z terasy civí dovnitř šikmo proříznuté ohnivé oči dýní a starý zažloutlý měsíc pokrytý modřinami pomalu šplhá nad jezero“; „[Ilana] se zavřela sama nad sebou jakou hladina“; „Mohutná černoška s kulatým obličejem je Dianinou podřízenou, stínem stínu“). Úsporný, a přitom lyricky tvarovaný text si ponechává svá tajemství, třebaže mnohé v něm zůstává v úzké souvislosti se známými historickými událostmi a osobami (atentát na podnikatele, zmínky o Bakuninovi, Kropotkinovi, poznámky k říjnové revoluci apod.). Díky této kvalitě čtenář může – anebo někdy zkrátka musí – svou četbu zpomalit, stěží „zkonzumuje“ knihu hned. Je mu dopřána možnost uvažovat nejen o tzv. anarchismu, ale vůbec o tom, co pro člověka znamenala – a dosud znamená – svoboda.