Je YouTube hlavně přehlídka kočičích videí? A jsou youtubeři banda „nevycválaných idiotů“, kteří bláznivými kousky ztrapňují sami sebe a marní čas diváků/followerů? I těmito otázkami se zabývá a s těmito klišé se snaží bojovat publikace Streampunks: Youtube and the Rrebels Remaking Media, kterou rok po původním vydání zdejším čtenářům přináší pod názvem Streampunkeři: YouTube a rebelové přetvářející média nakladatelství Host.

Jejím prvním autorem je Robert Kyncl, manažer zodpovídající za obsah, prodeje a marketing YouTube, označovaný za nejvýše postaveného Čecha v internetovém světě, podle nedávného žebříčku stojí na 24. místě žebříčku nejvlivnějších lidí v byznysu a technologiích. A druhým Maany Peyvan, jeden z nejdůležitějších textařů společnosti Google – dodejme, že právě tato firma již několik let provozuje YouTube jako svou dceřinou společnost. Peyvan píše hlavní komentáře a tvoří obsah pro sociální média, radí s komunikační strategií a vede tvorbu projevů pro YouTube. Předtím pracoval pro kancelář prezidenta Baracka Obamy.

Růžová

Jak se dá očekávat, představitelé YouTube nebudou svou firmu hanět, vykreslují ji ve velmi světlých barvách. Youtubeři podle jejich knihy zvyšují kvalitu školní výuky, zlepšují postavení opomíjených skupin, budují novou generaci úspěšných firem, povyšují autenticitu na slávu, probouzejí v mladých zájem o aktuální dění, tvoří poutavější a výmluvnější reklamy, vyšlapávají cestu mladým hudebníkům. Zatímco dříve o všem rozhodoval bohatý bílý muž, YouTube společnost demokratizuje. Platforma umožnila vysílat téměř každému; mediální hvězdy se dnes rodí jinde než v televizi a Hollywoodu“ – a jako příklad jsou uváděny současné pěvecké hvězdy, jež začaly na YouTube: Justin Bieber a Ed Sheeran. Autoři vyzvedávají i bohatství obsahu: na YouTube lze najít vzdělávací videa o teoretické fyzice, stejně jako návody, jak vyměnit karburátor ve starém autě nebo sestavit nábytek z Ikey. V tomto smyslu může být tento kanál vnímán jako cosi na způsob „Wikipedie pro praktiky“.

Kniha vypráví příběhy úspěchu nejen dnes slavných a stále ještě velmi mladých umělců, ale i hrdinů, které bychom na Youtube běžně nečekali. Například Jenny Doan, babička dvaadvaceti vnoučat, díky svým videím proměnila své hobby, produkci prošívaných přikrývek, ve veleúspěšnou firmu s obratem v milionech dolarů a ekonomicky pozvedla celé jedno upadající město. A dále publikace seznamuje s různými způsoby financování, a to i těch tvůrců, kteří zatím nemají miliony fanoušků, třeba se systémem Patreon, jenž umělcům nabízí „platformu pro vybudování sítě podporovatelů, kteří pravidelně přispívají na [jejich] tvorbu". Publikace informuje o i speciální placené variantě Youtube bez reklamy, která je ovšem zatím v Česku nedostupná.

Autoři také konstatují, že lidé u YouTube kromě jiného hledají jakýsi soukromý „psychický ventil“ pro protichůdné signály, které většinová společnost vysílá: kupříkladu žena čelí tlaku, aby vypadala uhlazeně a upraveně, ale zároveň je povrchní se o takové věci starat, a muž má dávat najevo maskulinitu, ovšem hraní počítačových stříleček je pokládáno za ztrátu času…

Připouštějí, že i jejich platforma má jisté mouchy, například že se znevýhodňování některých etnických skupin přenáší i do virtuálního světa, takže pokud má youtuber tmavší pleť, budou mít jeho videa pravděpodobně menší odběr. Proti čemuž chce vedení YouTube bojovat, a to analýzami doporučujících algoritmů, větší rozmanitostí zaměstnanců a poskytováním většího množství příležitostí černošským tvůrcům. YouTube totiž chce být především „otevřená a demokratická platforma“, na níž budou mít všichni stejnou šanci se vyjádřit. Tedy – úplně všichni zase ne, Kyncl a Peyvan souběžně deklarují, že firma je protivníkem fake news, proti jejich šiřitelům bojuje.

Stíny za soumraku

Všechno, co autoři své platformě přičítají k dobru, se dá odsouhlasit, většinou ale opomíjejí, že jimi vyzvedávané funkce souvisejí s internetem a globalizovanou celoplanetární kulturou obecně, a v řadě případů tak nejde o žádný výsadní přínos či aspekt YouTube – kupříkladu spojování lidí podobných zájmů a preferencí provádí ve větším záběru například Facebook. Některé fenomény, které se z perspektivy České republiky jeví jako velký problém, autory příliš nevzrušují, třeba ne vždy vyjasněný vztah konkrétního youtubera s nějakou firmou, která jej skrytě platí či jinak podporuje (slavný youtuber Karel Kovář alias Kovy nedávno přiznal, že zná několik kolegů, kteří mohou mít souběžně i několik product placementů, aniž by je označili). O televizi, jež stále ještě představuje konkurenci, autoři Streampunks píší jako o čemsi dávno překonaném a příliš nereflektují ani to, že i toto médium se proměňuje a modernizuje, takže mnohé pořady je možné kdykoli znovu zhlédnout v internetovém archivu a kupříkladu i Česká televize nabízí pořad, na němž jsou přenášeny streamy digitálních her i s komentáři odborníků. A pochopitelně kniha nezachycuje nejnovější trend, kdy platformu někteří youtubeři opouštějí, protože „si spočítali, že Instagram je výhodnější“.

Každopádně po knihách, které byly nekritickou sebeprezentací slavných youtuberů, a návodech typu Jak točit skvělá videa pro YouTube (Computer Press, 2017) či Internetový marketing s YouTube: Průvodce využitím on-line videa v byznysu se jedná snad o první serióznější českou knihu, která YouTube představuje v širším a hlubším kontextu. Paradoxně možná v době, kdy nastává jeho soumrak, což ale není tak podstatné, protože i kdyby jeho vliv poklesl, či dokonce zanikl, nahradí jej zřejmě platformy podobné, na nichž se budou hravost, zvídavost, touha po sebevyjádření, exhibicionismus a klasické znalosti mísit v nových formách a formátech. A jestliže mnoho příslušníků starších generací se o této platformě bude raději dozvídat z knih, například této, je asi dobré ocenit, že YouTube některým mladším naopak zprostředkovává alespoň něco z tradiční vzdělanosti a knih, i když se to týká třeba jen přebalování dětí.