Těch pocitů bylo o něco víc. Dotklo se mě to, zároveň jsem tomu rozuměl. A především mi to přišlo vcelku líto.

Moje athénská čtvrť Exarchia pomalu prochází gentrifikací. Velmi pomalu, protože Exarchia se podle mě nedá, ale to by bylo na jiný příběh. Pro teď stačí říct, že to je čtvrť, kde se co týden bojuje s policií a kde běžně létají molotovovy koktejly; zuřivě i slavnostně, jako by kromě konce světa ohlašovaly i nový začátek. Exarchia je město ve městě, jakési permanentní partyzánské ležení. Radikální levice, uprchlíci, studenti z techniky a z akademie. Místní často nesnášejí srovnání s Berlínem, přesto si dovoluji říct, že takový Kreuzberg proti Exarchii skutečně působí jako hračka pro děti. A když už jsme u toho, mně se vlastně tohle pošťuchování mezi Berlínem a Athénami, se kterým rozhodně nepřicházím jako první, docela líbí.

Někdo před pár lety přišel s heslem „Athény jsou nový Berlín“. Tady v Exarchii jsem zaslechl, že ve skutečnosti je tomu naopak a že „Berlín jsou nové Athény“. Hodně dobrý. Vtipný, zdravý. Do určité míry. Přesně do chvíle, kdy člověk tuhle řevnivost dokáže držet na uzdě.

Ten rudý nápis na chodníku byl ukázkou toho, jak to dopadne, když se uzda povolí. Boje o identitu probíhají zleva doprava, všeobecná ztracenost přitom bije do očí. Velmi dobrý důvod, proč při četbě takového nápisu posmutnět. Nejde o jednotlivost, je to vyjádření čehosi obecného, v čem nyní žijeme.

Co to bylo za kluka, který to psal? Nebo holka? A jak ten kluk nebo holka definují turistu? Vyfakovali by i mě, když v Athénách de facto bydlím? A pak jsem si říkal, jestli ten kluk nebo holka taky někdy vycestovali mimo Athény. A jak se při tom výjezdu cítili. Člověk mimo svůj domov nutně působí jako vůl. Ti nejinteligentnější jedinci si toho jsou vědomi. Volové si myslí, že volové jsou všichni ti kolem, kdo jsou v té zemi doma. Je to skoro strukturální věc, rozhodně se s tím v dnešní době nedá nic dělat: člověk „venku“ působí jako debil. Neví, kde má v té které ulici zahnout, motá se lidem pod nohy.

Říkám si – tak co, jsem turista? Taky bych ale přece mohl být dejme tomu „cestovatel“. Nebo host. Nebo třeba návštěvník. Nebo dokonce soused… Tourist; guest; traveller; visitor; neighbour…

A pak jsem se v myšlenkách znovu vrátil k tomu nápisu. Vlastně s tebou souhlasím, kluku (nebo holko), ale pod podmínkou, že mi dokážeš dobře definovat, kde končí turista a kde začínají ti další, které jsem výše vyjmenoval.

V našem dnešním světě, mám ten dojem, se z té mizérie nepohneme dál, dokud si neuvědomíme, že krom těch pauz, kdy jsme vždy na skok doma, jsme všichni turisty. S pohrdáním člověk prostě dnes moc daleko nedojde.

Nebo nejdál sám k sobě.