„Gabaláwí!“ křičel Šakrún dál. „Dokdy budeš mlčet a schovávat se? Tvoje přikázání nikdo neposlouchá, tvoje peníze mizí. Gabaláwí! Okrádají tebe i tvoje vnuky!“ (s. 311) Kdo by si občas nechtěl podobně zakřičet do tváře mlčícího Boha? Od doby vyhnání prvního člověka z ráje zažívají Jeho potomci utrpení, bídu a nespravedlnost. Jak to může Bůh dopustit? Copak Mu na Jeho stvoření vůbec nezáleží? Je pak vůbec s podivem, že se opuštěné lidstvo samo řítí do záhuby? Nebo snad přece jen Bůh zaujímá v jejich srdcích nějaké místo? Co je vlastně nejzazším cílem člověka? Na jedné straně tyto těžké existenciální otázky, na straně druhé příběh společenského bezpráví, osobní bolesti a neustále se opakujícího kolektivního selhávání. Děti naší ulice jsou mnohovrstevnatý román, který i po více jak šedesáti lety od svého vzniku zůstává palčivě aktuální.  

Děti naší ulice vůbec neměly vyjít

Egyptský spisovatel Nagíb Mahfúz (1911–2006), ikona moderní arabské prózy, zůstává jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Přestože během své sedmdesátileté kariéry napsal 35 románů, přes 350 povídek, 26 divadelních a filmových scénářů, stovky novinových sloupků a esejí, naši čtenáři zatím bohužel neměli moc příležitostí se s jeho tvorbou seznámit. Ke Skandálu v Káhiře, vydanému česky v roce 1968, a slovenským překladům Sny (2010) a Putovanie Ibn Fattúmu (2007), se konečně přidává další české vydání.

Děti naší ulice jsou po Trilogii snad Mahfúzův neslavnější román. Platí rozhodně za nejkontroverznější. Když ho literát začal v roce 1959 na pokračování vydávat v deníku al-Ahrám, vysloužil si zákaz nejvyššího káhirského náboženského učiliště al-Azharu. Prvně tak Děti naší ulice knižně vyšly až v roce 1967 v libanonském Bejrútu. Egyptská vláda se k románu stavěla vlažně do té doby, než jeho autor získal v roce 1988 Nobelovu cenu za literaturu, pak byla ochotná knihu pustit ven. Ani tentokrát to však přes al-Azhar neprošlo. Ačkoli se Děti naší ulice doma vůbec nedočkaly oficiálního vydání, v roce 1994 se staly podnětem k atentátu, při němž útočník pobodal Mahfúze do krku tak vážně, že si spisovatel odnesl trvalé následky. Děti naší ulice vyšly v autorově rodné zemi až posmrtně v roce 2006.

Příběh útlaku a bezpráví

Na první pohled vypráví román příběh obyvatel jedné bezejmenné káhirské čtvrti 19. století. A je to příběh plný útlaku a sociální nerovnosti. Tajemný předek Gabaláwí žije v honosném domě s čarokrásnou zahradou, zatímco dědici jeho pohádkově velkého majetku živoří na špinavé ulici a trpí pod nadvládou gangů. Každá generace sice vydá jednoho vyvoleného, kterému je dovoleno s Gabaláwím komunikovat a který přinese svým lidem podíl na dědečkově velikosti, jejich obrodná snaha je však pokaždé předurčena k nezdaru. Čtvrť vždy znovu ovládnou gauneři a gangsteři a lidem zbudou jen příběhy. Příběhy o ztrátě a touze po opětovném nalezení. Jako by se jejich vyprávěními po kavárnách mohla zpřítomnit minulost, která byla vždy lepší než současnost. Mýtus o zlatém věku nikde neplatil tolik jako v této zapadlé ulici.

A Bůh vyhnal Adama z ráje…

Sociální problematika, politika, blízkovýchodní reálie – to je jen jedna rovina. Historický román plný archetypálních postav lze totiž číst jako alegorické dějiny lidstva. Příběh se otevírá v mytickém bezčasí, kdy Bůh za zdánlivě banální neposlušnost vyhání milovaného Adama z ráje. Autor vypráví celé drama komorně a velmi uvěřitelně. Pomáhá si při tom dynamickými dialogy, až chvílemi máme pocit, jako bychom byli u toho. A zároveň víme, co všechno bude následovat. Bolest nad ztrátou ráje je neutišitelná. Objevuje se s prvním nádechem novorozence a utichá teprve na smrtelné posteli.

Judaismus, křesťanství a islám

Postupně povolává Mahfúz na scénu Mojžíše, Ježíše a Muhammada. To jsou ty opravdové děti naší čtvrti. Proroci vzešlí z našich řad, mnohdy námi nepřijatí či špatně pochopení. Nutno podotknout, že všechny tři postavy nahlíží Mahfúz prizmatem islámu, avšak s citem a očividným respektem. Navíc v případě Muhammada nebyl islámský pohled dostatečně islámský, jak vyplynulo z rozhodnutí al-Azharu.

Síla, milosrdenství a spravedlnost – autor využívá symboly, zcela záměrně se ale vyhýbá hodnocení tří monoteistických náboženství. Jejich zakladatelské postavy vykresluje jako lidi z masa a kostí, kteří si své vyvolení nežádali. Gabal, Rifáa a Kásim si tak stejnou měrou zasluhují náš obdiv i soucit za to, čím si kvůli naší ulici prošli v touze po nalezení ztraceného ráje. „Bůh ti odpusť, ulice naše.“ (s. 256)

Zabili jsme Boha?

Stačí tři monoteistická náboženství ke spáse nás všech? Tragédii o třech dějstvích (ne)překvapivě doplňuje ještě dějství čtvrté. Prorok Arafa však nepřináší na scénu novou víru, která by potvrzovala dědický nárok na Gabaláwího dům, nýbrž vědu. Ta má lidstvo osvobodit, nakonec se ale obrací proti němu. Mrazivý závěr románu ponechává záblesk naděje, která umírá poslední.

Konečně překlad do češtiny

Román Děti naší ulice vypráví příběhy staré jako lidstvo samo, to však neznamená, že je nemůže vyprávět moderním, svižným jazykem. Skvělá práce překladatelky Jitky Jeníkové, která má na svém kontě už několik překladů z arabštiny a která překlad doplnila o hodnotný doslov, se odrazila zejména v živosti dialogů. Díky tomu se českému čtenáři dostává do ruky skvost moderní arabské literatury, napsaný v roce 1959 a přeložený v roce 2024. Můžete ho vzít do ruky jako odpočinkovou četbu, nebo po něm sáhnout ve snaze dobrat se hlubšího smyslu věcí vezdejších i těch nejzazších. „Lidé z naší ulice nic neznají líp než tyhle příběhy… Co mají s hlavami, že se nikdy nepoučí?“ (s. 209)