Paolo Cognetti se jako spisovatel prosadil románem Osm hor z roku 2016, za který rok nato získal ocenění Premio Strega. Věhlas a také další z dnešních celkem čtyřiceti překladů knize vynesla stejnojmenná filmová adaptace z roku 2022 (scénář a režie Felix Van Groeningen a Charlotte Vandermeersch), odměněná cenou poroty na festivalu v Cannes a uvedená mj. i na festivalu KVIFF v Karlových Varech a posléze v české distribuci. Česky román Osm hor vyšel v překladu Alice Flemrové už roku 2017 a v reedici roku 2022. Prozíravost ve volbě zajímavého autora tehdy projevilo nakladatelství EMG / Odeon, kde jeho tvorbu nadále sledují, přičemž po prvních třech knihách, které překládala Alice Flemrová, se novějších dvou ujala Sára Rodová Flemrová. V roce 2018 tak jako druhý následoval titul Divoký kluk. Sešit z hor, v roce 2019 Nikdy nevystoupat na vrchol. Cesta do Himálaje, v roce 2022 Vlčí štěstí a letos Dole v údolí.

Novela Dole v údolí sice vypráví příběh, který chronologicky předcházel událostem popsaným ve dříve vydané knize Vlčí štěstí, na její působivosti to však nic nemění a dá se stejně tak dobře číst i sama o sobě. Dějištěm je údolí v alpském podhůří a také starý domek v osadě Fontana Fredda. Ta leží nahoře nad vesnicí v místě zvaném Spálený les, o trochu výš než vrchol naší Sněžky, a toho času tam žije či spíš dožívá pouhých sedm obyvatel. V domku vyrostli bratři Luigi a Alfredo, dnes je jim kolem třicítky a jejich otec právě spáchal sebevraždu. Mladší Luigi se rozhodl od bratra polovinu usedlosti odkoupit a usadit se tu s manželkou Elisabettou a dcerkou, která se má brzy narodit. Jakkoli se toto základní schéma zdá být jednoduché, život těm třem nic neulehčuje.

Dílo jako celek můžeme chápat jako román či jako novelu, vzhledem k úspornosti nejen stránkového rozsahu, ale i popisovaného úseku času a děje; skládá se však ze sedmi poměrně odlišných textových útvarů. Úvodní Valsesia má podobu povídky, v níž spolu ujdou kus cesty fena a pes zabiják: jako by sem byla zařazena navíc, se zbytkem zdánlivě nesouvisí. Ve skutečnosti však poskytuje příběhu rámec a pro jeho intepretaci nám dává klíč. Další čtyři kapitoly vyprávějí výše zmíněný příběh obou bratrů vždy z pohledu jednoho z aktérů. Následuje báseň Bitva stromů připisovaná Talesianovi, velšskému bardovi ze šestého století. Závěrečná Poznámka autora o rozsahu pěti stran vše postaví do zcela jiného světla. A doplňme ještě, že svazek završuje doslov, v němž překladatelka Sára Rodová vyloží tomu, kdo by byl vývojem a vršením tematických vrstev zaskočen, jak a proč vše drží pohromadě. V tomto článku záměrně neprozradíme ty detaily, které činí četbu zajímavou právě tím, jak jsou postupně k příběhu doplněny – třeba i k motivu protnutí Cognettiho se Springsteenem si čtenář jistě dojde raději sám.

Černá a bílá, modřín a smrk

Luigi s Alfredem jsou v něčem úplně stejní, různí se však jejich životní postoje. Spojuje je vznětlivost a utíkání se do opilosti, obojí odkoukali od otce. Rozděluje je to, že Alfredo zůstává „vlkem“, zatímco Luigi usiluje stát se „domácím psem“. Staré návyky jsou nicméně i pro něho příliš lákavé. Když se Alfredo po několika letech strávených v Kanadě vrátí, Luigi přes všechnu obezřetnost snadno podléhá a alkoholu propadá spolu s ním: „[…] uviděl, že ten les je on, že oheň má v sobě a sníh je jeho manželství […] Fjůůů! Udělal Fredo, foukl na něj a všechno zapálil.“ (s. 49)

Ani Alfredo ale není jednoznačně negativní postava, i on touží uniknout tomu, k čemu ho zdejší život předurčuje a co ho už v rané dospělosti přivedlo až do vězení: proto se stal tesařem, proto odjel pracovat do kanadských lesů. Jediní, bohužel ale ti „špatní“ kamarádi si ho ovšem nakonec stejně vždycky najdou. Také Luigi má krásné sny, avšak ne vždy dost síly k boji s realitou, naštěstí má ale oporu v Elisabettě. Ta si, jak se ukazuje, kdysi začala i s Alfredem, nakonec byl ale Luigi tím, pro koho se vzdala studií a pohodlného života v Miláně. Boří stereotyp „bohaté holky z města“, je empatická, vstřícná, miluje zdejší řeku – kde se posléze také propojí její osud s osudem feny z úvodní povídky.

Slunce a stín

Řeka se ve vyprávění často vrací – je místem, kde si Luigi s Elisabettou hluboce rozumějí nebo kde Luigi v roli lesního strážce přestane Alfreda pronásledovat a dává mu tak šanci zmizet. Autor řeku vnímá jako předěl mezi sluncem a stínem, přičemž tato charakteristika je symbolická pro zdejší přírodu i pro místní obyvatele: „údolí má jednu slunnou a jednu stinnou stranu“ (s. 74). Dává lidem i našemu příběhu naději, protože její vody snad dokážou odnést i to špatné, co každému život staví do cesty: „Existují zvířata slunce a zvířata stínu: na jedné straně domácí, na druhé ta divoká. Ale potoky, které stékají z jedné i druhé strany, se všechny slévají do jedné a téže řeky, kde už je od sebe nejde rozeznat ani oddělit.“ (s. 75)

Nenápadnou součástí textu jsou poetické vsuvky opěvující horské scenérie, přírodu jako takovou, její neuvěřitelnou krásu i drsné zákonitosti: dostávají podobu kusé myšlenky, bleskové úvahy, jež někomu z protagonistů proběhne hlavou, objeví se v polosnu, jako matná vzpomínka, pokus otisknout do slov pomíjivý pocit – nahlas se tady takové věci neříkají, působily by slabošsky a směšně, není na ně čas.

Cognettiho příběh, v němž někteří kritici hledají paralelu s osudy Kaina a Ábela, se svým způsobem vztahuje právě i k souboji nedotčené divoké přírody a lidské potřeby si ji podmanit, pokud má být místem pro pohodlnější žití. A také ke sváru starého a moderního světa, ke způsobu života v horách. Autorka doslovu připomíná, že spisovatel Cognetti se rovněž občansky angažuje v boji proti nesmyslným projektům v alpském prostoru, jako byly svého času plány na stavbu nové bobové dráhy v Cortině nebo aktuálně řešené problémy okolo technického zasněžování. Tento ekologický akcent byl přítomný už v jeho předchozích románech a nacházíme jej v textu i tentokrát. Do příběhu nejvíce zasahují názorové střety ohledně výstavby lanovky a s tím spojeného lyžařského střediska, vedle toho se však uplatňují i drobnější apely. Například malá epizoda, když Luigi čelí navážení „inertního odpadu ze staveniště“ do hor pod záminkou, že sem suť patří, vždyť přece kamení je jako kamení, nebo jeho znepokojení při sledování analýz vody v řece Sesia, kdy si posteskne, že obsahuje „množství chemických ředidel, které by rozpustilo i balvany“.

Jak bylo naznačeno, oč je kniha úspornější, o to více překvapení přináší – překvapení ze čtenářského pohledu veskrze příjemných. Osudy protagonistů Luigiho, Alfreda a Elisabetty zůstávají jen načrtnuté, vzbuzují různé otázky a jen tak je z hlavy nedostaneme. Možná bude stát za to vrátit se k titulu Vlčí štěstí, kde se jejich příběh rozvíjí dál, a přečíst si ho znovu z nové perspektivy?