Francouzský spisovatel a muzikolog Benoît Duteurtre (nar. 1960) se našim čtenářům představil prostřednictvím několika překladů: česky máme k dispozici jeho romány Totální výprodej (2000), Divná doba (2003), Cesta do Francie (2004), Služba zákazníkům (2005), Holčička a cigareta (2009 – dílo následně zdárně adaptované v rámci projektu Listování), Dráhy (2010) a nově ještě Šťastné město (2018). Na základě počtu česky vydaných knih se tak Duteurtre řadí mezi přední postavy současné francouzské literatury, nicméně reálně je spíše druholigový hráč: nejde o neznámé jméno, ale ani o jednoznačně nejvýznamnějšího autora. Na českém knižním trhu má však do jisté míry výsadní postavení. Jeho románový debut Tout doit disparaître z roku 1992 totiž (o osm let později) vydalo pod názvem Totální výprodej brněnské nakladatelství Atlantis. Na doporučení Milana Kundery. Čím tehdy Kunderu mladý Duteurtre zaujal? Možná tím, že je vzděláním muzikolog – a souběžně s literární kariérou se hudbě, její teorii a propagaci stále věnuje. Možná tím, že rovněž rád teoretizuje o literatuře: hájí tradiční román, postavený na dobře vyprávěném příběhu, prosazuje roli literárního díla jako prostoru pro analýzu a popis společnosti i historie, a to zejména soudobých dějin. V takto pojatém díle má podle něho mít své místo i polemika s negativními trendy současnosti, kritika poměrů. Jednoduše řečeno, novodobý Balzac má komentovat, co se kolem něho děje, a neplýtvat energií (ani svou, ani – a to zejména – tou čtenářovou) na plané formální experimenty – na něž je ovšem francouzská literatura (tradičně, tedy poměrně dlouho, a pochopitelnou setrvačností i dnes) velmi chytlavá.

Jak Šťastné město o štěstí přišlo
Šťastné město je zčásti bajka o nedávné historii, zčásti dystopická vize; lehce humorný, mrazivě pravdivý i provokativně fabulující příběh nejmenovaného místa v blíže neurčené době. Kdosi tu vymyslel, jak snadno zajistit blahobyt pro každého a ještě na tom zbohatnout. Jenže postupně se ukazuje, že to celé byla pěkná bouda… Tak tedy: v jakémsi velkoměstě, kde se nežije nejlíp, se jednoho dne objeví cosi jako nadnárodní korporace, koupí celou jednu čtvrť a začne z ní budovat turistické centrum Town Park. Jenomže to všechno bude čistě Potěmkinova vesnice. Ve čtvrti mohou dál zůstat bydlet – vyvolení a schválení – místní obyvatelé, pokud ovšem s danou Společností podepíšou smlouvu, v níž se mimo jiné zavážou k tomu, že budou fungovat jako stafáž. To znamená po městě se pohybovat v určeném ustrojení, předstírat, že vykonávají vybraná zaměstnání, případně se věnují přiděleným činnostem. Povinná účast na programu není časově náročná a nepovinně se každý může angažovat, jak se mu zlíbí. Plnění povinností a zejména veškerá aktivita nad rámec se odměňuje „srdíčkovými“ body. Návštěvníci mohou v rámci této zážitkové turistiky v různých sektorech města zažít různé výseky „autentické“ minulosti i současnosti.

Obyvatelé města se snadno nechají nalákat na příslib zvýhodněného nájemného či velkorysého nemocenského pojištění a dobrých příjmů. Těžko se vzpouzet, když Společnost tolik usiluje o ekologické a vzorně fungující město, prioritou je pro ni čistota ovzduší i v ulicích stejně jako bezpečnost. Tahle idylka se ale brzy začne ukazovat jako velmi povrchní první dojem. Vše se začne výrazně zhoršovat a vyloženě kazit ve chvíli, kdy se nadnárodní Společnost rozhodne Town Park prodat. A aby prodej proběhl snadno a výhodně, začne se vedení chovat velice pragmaticky, zbavovat se problémových jedinců a zejména razantně snižovat veškeré náklady.

Jak vyladit chuť románu
Příběhem prostupuje motiv vypravěčova zaměstnání, které je mu obživou i koníčkem. Píše totiž scénáře k televiznímu seriálu. Autor tento prvek děje využívá i jako záminku pro vložení tři povídek, jimž dává podobu sylabů scénáře a souhrnně je označuje jako Námět. Jejich postavy se však v závěru vzbouří, začnou se svým tvůrcem (vypravěčem) debatovat a všemožně se vzpírat předepsanému osudu.

Záměrem pro zařazení Námětů byla zřejmě snaha román oživit a dodat mu trochu subverzivního obsahu, snad šlo i o naznačené gesto znevážení instance autora. Gesto trochu překvapivé, když právě Duteurtre jinak románové formální experimenty odsuzuje a hájí „balzakovský“ přístup: podle svých slov nemá rád „donekonečna přihřívané avantgardní snahy ani falešně vyumělkované psaní“, román má podle něj mít jasnou vazbu na historii, svět a okolní realitu…

Pozornému čtenáři Duteurtrova díla možná neujde, že v hrdinové Námětů jsou postavy z jeho přechozích románů: Nicolas z dvojice gayů uvažujících o tom, zda si pořídit potomka, z La Gaîté parisienne (1996), Eliana, úspěšná, nonkomformní, mondénní a protivně provokativní autorka z Rebelky (2004, č. 2012) a David, jehož výstava ne a ne vyhovět požadavkům všech menšin na politickou korektnost, z Cesty do Francie (2001, č. 2004). První tento vstup nabídne nejvtipnější příběh z celé knihy, další dva působí dost rozpačitě. V každém případě však tyto vsunuté epizodky vyznívají zprvu lehce matoucím dojmem – vyvolají očekávání zvratu v děje, čtenář je chápe jako další rozštěpení dějové linky, to však není naplněno. Posléze už tyto kusé odbočky, jimž chybí opodstatnění a jež nemají žádnou dohru, spíš román jen planě zatěžují.

Trochu Orwella, trochu globalizace
Duteurtre ve Šťastném městě spojil orwellovskou tematiku – tu v jistém smyslu ještě dotahuje o něco dál – se strašáky globalizace. Inspiroval se chováním mas, tzv. šedé zóny v epoše středoevropských totalit, zobecnil ho a okořenil aktuálnějšími hrozbami. Ve světě, který popisuje, vládne  korupce, lidé jsou snadno zmanipulovatelní, a to i tehdy, když nástroje těch, kdo je ovládají, dávno prohlédli. Duteurtre „studuje“, co všechno jsou lidé schopni nevidět, jak jsou ochotni dělat ústupky výměnou za poměrně bezcenná pozlátka.

Do hotového konceptu Town Parku autor vsadí vypravěče, na němž pak demonstruje „zevnitř“, jak to vše funguje. Vypravěč (výše zmíněný scenárista) si projde různými etapami: zprvu je nedůvěřivý, pak rezignuje a pragmaticky přijme všechny (nafouknuté) výhody plynoucí ze zapojení do projektu, chvíli si užívá toho, jak chytře situaci vyřešil, než ovšem začne jeho nadšení opadat, úsměv na tváři mu tuhne a postupně se to všechno zvrátí k (doslova) smrtícímu konci. Vzpomeňme si, že takřka identický kotrmelec udělala i Florence z románu Dráhy: specialistka v oboru PR nejprve s nechutí sleduje modernizaci vagonů státní železnice, ale když dostane od instituce lukrativní nabídku, aby celou kampaň sama vedla, bez okolků kývne a do mašinerie se aktivně zapojí.  

Duteurtrova katastrofická věštba má inspirativní základy, námět je poměrně zajímavý. Sice v podstatě jen povšechně načrtnutý, to však lze přijmout s tím, že autorovi jde o rozestření a doložení určité teze (svět se točí mimo naši vůli, jsme proti tomu bezmocní, a když už bychom se mohli vzepřít, z  očividně malicherných důvodů – ač v tu chvíli mají hodnotu veledůležitých argumentů – to nakonec nedokážeme). Vposledku pokulhává především konec: co si z toho máme odnést? Je nějaká správná cesta, která by nás do „šťastného města“ dovedla? Měl se vypravěč vzepřít? Anebo by udělal líp, kdyby se podvolil příkladněji, bez vytáček? Vlastně ani nevíme, zda je jedním z mnoha ztracenců, či jde v jeho případě o jediný takový exemplárně beznadějný případ.

V Duteurtrově Šťastném městě na vypravěče dopadá závěrečný trest „shůry“. Je nečekaný, tvrdý… a vlastně absurdní. Bohužel nepůsobí ani příliš věrohodně, ani opodstatněně. Čtenář pak zbytečně váhá, jestli mělo jít o (černý) humor, schválně přepjatou ironii, anebo snahu v nejlepším skončit a nabídnout rychlé a dostatečně pádné vyústění příběhu.

Po česku
Šťastné město je sladkosmutná bajka o štěstí, o tom, co všechno lze koupit a co jsme ochotni obětovat – či jak snadno se můžeme prodat. O totalitních aspektech kapitalismu, o krásně podaných a snadno prodaných ideálech, jež lehce sklouznou do jakési nelidské a tragické varianty. Má v sobě něco humoru, něco cynismu a ironie, chce být – a je – společensky angažovaný a kritický, polemický, jízlivý. Ač se Town Park zdá být trochu přehnanou fikcí, nelze nepřipomenout, že nápadně podobný projekt – i když se zcela jinou motivací – realizuje letos v Českém Krumlově Kateřina Šedá…

Román je psaný pěkným stylem, na jehož eleganci a úspornosti si autor zakládá: pro české vydání dokonce některé partie textu přepracoval, přičemž úpravy spočívaly především ve škrtech, vedoucích k provzdušnění, odlehčení textu. Po vzoru svého guru Milana Kundery tak i Duteurtre nepovažuje dílo za jednou dané, stojí mu za to k němu po čase sednout znovu a s odstupem mu vdechnout lehounce jiné vyznění. Nutno dodat, že pečlivý překlad Evy Blinkové Pelánové nic z toho nebral na lehkou váhu. Duteurtra tudíž čteme tak, jak si přál.