Francouzský prozaik a hudební kritik Benoît Duteurtre (nar. 1960) si ve své zemi získal určitý věhlas, o čemž svědčí nejen četné polemiky, které jeho knihy vyvolávají, ale i několik literárních cen, z nichž nejvýznamnější jsou cena Médicis za román Cesta do Francie v roce 2001 a cena Francouzské akademie, již obdržel za soubor povídek Divná doba. U nás vydalo nakladatelství Atlantis dosud v překladech jak dva romány (Totální výprodej, Cesta do Francie), tak i zdařilou sbírku povídek Divná doba, k níž napsal krátkou předmluvu Milan Kundera.

Duteurtre nepatří ke spisovatelům, kteří se snaží upoutat zájem čtenářů detektivními či thrillerovými zápletkami v postmoderním hávu či formální ekvilibristikou. Naopak, dalo by se říci, že kráčí po vyšlapaných cestičkách, což se kupodivu v jeho případě ukazuje jako velmi efektivní strategie. „... pro francouzskou literaturu není dnes nic důležitějšího než to, aby konečně znovu navázala spojení s konkrétností, jež je ustavičně obcházena,“ píše Kundera ve výše zmíněné předmluvě ke sbírce povídek. „Duteurtre pozoruje a popisuje to, co vidí. Jako kdyby nám chtěl říci: Když už není naděje změnit tento svět, který si nezaslouží lásku, co nám zbývá? Nenechat se napálit. Vidět a vědět. Umět vidět.“

Krátký román Service clientèle (Oddělení pro zákazníky) se tomuto vymezení nijak nevymyká. Stejně jako ve výrazně autobiografickém Totálním výprodeji je vyprávěn v ich-formě, jenomže nyní anonymním vypravěčem, jímž je mladý francouzský novinář . Na začátku jej zastihujeme ve zcela všední situaci: k Vánocům dostává od rodičů supermoderní mobilní telefon. První náznak zápletky nastává ve chvíli, kdy po několika dnech nachází v poště dopis podepsaný Dominique Delmare. Z tohoto dopisu se dozvídá, že mu byl společností Cogecaphona mu udělen statut privilegovaného zákazníka. Dostává věrnostní kartu a předplatné na časopis. Zákazník, ač privilegovaný, se ale dopouští první chyby: před odjezdem do Spojených států zapomene nový mobil v taxíku. Co to pro něj znamená, není těžké si představit: s mobilem zároveň ztratil veškeré své kontakty, což mu znemožňuje vykonávat novinářskou činnost. Obrací se tedy na společnost Cogecaphone, aby získal stejný typ mobilu a stejné číslo. Jenomže zjišťuje, že něco takového je velmi nesnadné; rovněž možnost obdržet stejnou SIM kartu se ukáže jako vyloučená. Nakonec je mu doporučeno, aby si koupil jiný telefon. Má tedy vůbec cenu být privilegovaným klientem?

Ztráta mobilu je jen první z řady nesnází, které vypravěči připravuje tzv. „informační doba“. Ve Spojených státech si prožije nesnadné chvilky, když jeho kreditní karta (Cogecafinances) je v obchodech odmítnuta, podobné nesnáze mu technické vymoženosti přichystají na letišti. Problémy pokračují i po návratu do Paříže. Vlastní počítač mu odmítá přístup, nemůže si vybrat peníze v hotovosti (opět Cogecafinances), neboť zapomněl takzvaný PIN. Vysokorychlostní internet (Cogecanet) mu přináší další starosti. Stal se obětí spiknutí společnosti Cogeca-*? Kdo je tajemný Dominique Delmare, který zpoza vládne světu? Mladý novinář nakonec zjišťuje, kde je sídlo firmy. Dostává se až k tajemnému Velkému bratrovi. Ukáže se, že nejde o muže, ale mladou atraktivní ženu, jejíž kouzlu okamžitě podlehne. Je pozván do lyžařského střediska, kam jsou posílání zákazníci, kteří získali velký počet bodů. Na závěr je mu sděleno, že následující den bude konečně aktivováno jeho vysokorychlostní připojení – problémem je, že za dobu jeho nepřítomnosti byl vyměněn kód zabezpečujícího zařízení a on se nemůže dostat do vlastního bytu. Reklamní heslo Společnosti Cogeca „Vstupte do absolutně moderního světa“ („Entrez dans un monde absolument moderne“) dostává nový, byť zvrácený smysl.

Kritika k dosud předposlednímu Duteurtreovu románu nebyla příliš shovívavá. Ostatně právem. Neboť od tohoto autora bychom očekávali více než pouhý sled anekdot, jakkoli výstižných a aktuálních. Prozaik v podstatě nepřináší nic nového, jen jakousi rozepsanou obdobu své povídky nazvané V sanitární kabině ze souboru Divná doba, v níž je mladý pařížský manažer proti své vůli uvězněn na moderním veřejném záchodku, v takzvané Decautově sanitární kabině. Stejně jako v této povídce Duteurtre v románu Service clientèle metodou popisu banality, banálních všedních mikropříhod, upozorňuje na nevyzpytatelnou psychologii strojů, které nás stále více a více obklopují; na bezmocnost, již vůči nim člověk cítí. To, z čeho se na krátké ploše povídky stává vtipný minihoror, působí však v rozsahu románu, třebaže krátkého, poněkud nezáživně.