Cestujete vlakem na venkov, na sedačkách okolo vás se válejí odpadky, které se už nevešly do přetékajících odpadních košů, a příchod průvodčího doprovázejí čvachtavé zvuky, protože na podlahu vagonu přetekla voda z ucpaného záchodu. Do takové situace umísťuje Benoît Duteurtre hlavní hrdinku v úvodní kapitole svého románu Dráhy.

Román představuje deník padesátileté Pařížanky Florence, velice úspěšné podnikatelky v oblasti PR, která se obratně orientuje v dravém světě byznysu. Svůj volný čas však, v kontrastu k pařížskému životu, s oblibou tráví v klidu na venkovské samotě.

Florencin „dvojí život“ působí na pařížské manažery jako povedený žert; pro vesničany zůstává Florence nafoukanou Pařížankou, která navíc nepřeje pokroku na venkově. Ona sama si uvědomuje svou paradoxní touhu po starých časech a původních lidských hodnotách. A není ani divu, že se brání modernizaci a pokroku, které se v daném místě, jež ona považuje málem za kraj světa, projevují zavedením pouličního osvětlení až k její osamocené usedlosti, umístěním obludných kontejnerů na tříděný odpad do harmonické přírodní scenerie či plány na posílení silničního provozu.

Klíčovou metaforou moderního světa se v románu stávají francouzské dráhy. Florence, jakožto pravidelná zákaznice, s posedlostí sleduje jejich „modernizaci“. Společnost totiž v honbě za ziskem investuje pouze do lukrativních tratí a regionální spoje nutně upadají. Když se však Florence naskytne příležitost (finančně velice zajímavá) vytvářet francouzským drahám propagační kampaň, bez váhání a s radostí úspěšné podnikatelky ji přijímá. Že bude lživá a že půjde proti jejímu vlastnímu přesvědčení, to k té práci bohužel patří.

Zvolené deníkové formy dokázal autor velice umně využít. Stěžejním záměrem bylo zjevně vyslovit úvahu nad nejednoznačným postojem k modernizaci a pokroku v dnešním světě. Pro deníkové záznamy je přirozená velká míra analytičnosti, důvěrné a hloubkové podání vlastních myšlenek. Kdo čeká od románu akční dějovou linku, bude zklamán. Také z osobního života Florence se toho mnoho nedovídáme. Neustálé úvahy a variování na podobné motivy však mohou na čtenáře nakonec působit únavně. Nicméně tato případná jednotvárnost je vyvažována okouzlujícími popisy přírody a lehkým ironickým humorem, který protkává celý román.

Benoît Duteurtre bývá často považován za provokatéra, protože ve svých románech kriticky nahlíží na aktuální společenské problémy a události. Nedělá si však rozhodně nároky na pravdu, nesnaží se moralizovat, ale otevírá polemický pohled na současné hodnoty. Volbou poněkud rozpolcené osobnosti Florence možná řadě z nás, s jistou nadsázkou ovšem, nastavuje ironické zrcadlo.

Autor naznačuje, že Florencin kritický postoj k současným hodnotám není jen nostalgický vrtoch postarší ženy: i mladému vesničanovi Gregovi, který ji navštěvuje, chybí v současném světě cit pro krásu a přírodu. Proč by moderní nemohlo znamenat krásné, kvalitní, pohodlné, působící potěšení...? Jsou již smysly lidí otupené natolik, že dokážou vnímat jen rostoucí ekonomické ukazatele?

I přes záměrnou polemičnost může čtenář po přečtení počítat spíše s pesimistickými pocity. Florencin osamocený (a falešný?) boj končí v nejasné symbolice, působící v románovém celku poněkud nepatřičně, a lze jen těžko odhadnout, jestli má představovat ironický žert na účet hrdinčiny nostalgické povahy nebo politování nad náročností a marností podobného boje. Zodpovězení nastolených otázek tak autor nechává na nás.