Stephen King je sice romanopisec od přírody (jeden z těch, u nichž nezřídka platí, že čím delší text, tím lepší), ale to rozhodně neznamená, že by jako povídkář hrál druhou ligu. I na poli kratších příběhů však slavil největší úspěchy se specifickými sborníky čtyř delších novel, jako byly například slavné Čtyři roční doby (kde narazíme na takové příběhy jako Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, Nadaný žák nebo Tělo – vše bravurně i zfilmováno), a na svém kontě má i nejednu sbírku klasických povídek.

Ovšem zatímco v románech jako kdyby chytil v posledním desetiletí plus minus třetí dech, v kratších útvarech spíše tápal. „Čtyřkový“ soubor Černočerná tma byl spíš zajímavý než výborný a vyloženě slabým kusem byla sbírka Za soumraku (česky 2009), na níž je asi nejzajímavější prozkoumání nového prostoru, kterým se pro Kinga stala na stará kolena jako pro mnoho dalších Američanů Florida (nutno ovšem podotknout, že autorské přesídlení z Maine mnohem lépe proběhlo v románu Ostrov Duma Key, každopádně kratičká povídka Duna v právě recenzované knize ukazuje, že je King již usazeným rezidentem).

Bazar zlých snů tak nebyl v nejlepší výchozí pozici, ale nakonec je výsledek nad očekávání povedený a kvalitou se sbírka řadí ke skvělé Mlze, nebo dokonce Noční směně. Což je o to překvapivější, že v knize nenarazíme na moc tradičních Kingových povídek o monstrech (na nichž zmíněné starší sbírky vyloženě stály). Takové jsou zde přítomné vlastně jen tři. Někde na půl cesty mezi klasikou o vraždícím autě Christina a hříčkou o cizích dimenzích Z buicku 8 uvízlá Míle 81, dále pojednání o Kingovi dobře známé bolesti a nástrahách rehabilitace Zelený bůžek agonie a hlavně skvělý Zlý chlapeček o strachu a odporu, jaký může cítit dospělý před sígry ze sousedství.

Ovšem i jinak se sbírka vymyká – ty tam jsou obligátní pocty Lovecraftovu mýtu Cthulhu nebo americké drsné škole. Naopak mnohem víc zesílil důraz na příběhy z „běžného života“, kde hororový prvek nespočívá ve střetu s příšerou zpoza našeho světa, ale spíše v okamžiku prozření, do jaké situace se hrdina (či hrdinka) dostal(a) nebo jaké důsledky bude mít zprvu nevinné či jednoduché rozhodnutí, po němž se ze zdánlivě otevřené situace stává past, ze které není úniku.

A je jedno, zda k tomuto prozření dojde v kanceláři rozhodující o dalším vývoji posmrtného života (Posmrtný život), nebo nad autem, v němž se vám právě uvařil zaživa pes (Premium Harmony – ano, hrdinovi taky umřela manželka, ale ten pes je působivější). Povídek bez nadpřirozena je ostatně v Bazaru mnohem víc, než je u Kinga zvykem – polovina. A jakkoliv v nich poznáme typicky kingovské hrdiny, jsou až překvapivě komorní a do značné míry rekapitulující.

Tam, kde se dřív King se svými hrdiny řítil ke katastrofě, zde se mnohdy spíš ohlíží a přemýšlí, od jaké chvíle bylo vše nevyhnutelné. To je případ odlehčené historky o střetu mainské „bílé špíny“ s rodinou, „co má styky“, v Opilých rachejtlích (jediné humorné povídce, a to ještě hořce, v celé sbírce – podobnou by napsal Petr Šabach, kdyby byl psychopat), i nekonečné rezignace před koncem světa v Letní bouřce – kde opět sehraje zásadní roli pes...

Nedá se říct, že by King začal bilancovat nebo se snad připravoval na definitivní konec své kariéry, ale prostě tentokrát není tak bouřlivý ani nehledá nové cesty jako jindy. Slovy postav ze své ságy Temná věž (na niž naváže v příběhu nazvaném Ur ironickou poctou všem čtečkám multivesmíru, především těm růžovým) ještě nedošel na mýtinu na konci stezky, ale rozhodně se zastavil na večer u ohniště a beze spěchu hodlá odvyprávět, co má na srdci – a že to jsou rozhodně věci, které nemá člověk zrovna dvakrát chuť slyšet.

Ale někdy prostě není možné se odtrhnout. Zvláště když může mít takové kingovské vyzpovídání se formu sportovního příběhu (Blokáda Billy), jindy dekonstrukce populárních road movie (Herman Wouk stále žije) či poezie ohlížející se za ztracenými říšemi temné fantazie v hlubinách Afriky (Kostnice) i ještě temnějšími šedesátými lety (Tommy).

Jakkoliv je tak převládající nálada knihy depresivní, jedná se o titul barvitý a rozmanitý. Což v originále King ještě podtrhl tím, že jednotlivé povídky věnoval různým spisovatelům. Nakolik se jedná o povedenou poctu a nakolik jen o touhu stárnoucího vypravěče udělat si pastiše svých oblíbenců, je ovšem na základě českého vydání neposouditelné. Třebaže ke Kingovi Linda Bartošková už léta patří, její překlady prostě nepřekvapí. Pravda, řada jmen, na která King odkazuje, není v českém prostředí známá, ale stejně se nabízí otázka, zda zrovna tuhle autorovu sbírku nemělo překládat více lidí, ideálně ne tolik spojených s Kingovými staršími knihami (ostatně Zelený bůžek agonie již česky vyšel v překladu Milana Žáčka).

To je však úvaha na jiný čas, nakonec to, že je Kingova sbírka povídek příliš kingovská, je výtka svým způsobem skutečně bizarní. Důležité je, že jako celek je ta dvacítka příběhů jedním z nejsilnějších zážitků, jaké svým čtenářům Stephen King v posledním desetiletí nabídl. Ne-li vedle Dallasu 63 tím vůbec nejlepším.