Durham je obyčejný strážný, který denně kontroluje u městských bran podezřelé ovce. Sní ovšem o kariérním postupu a nějakém tom dobrodružství. A najednou je to tady! Je přidělen ke Kobkanýrům, vyhlášené trpasličí družině, která se živí čištěním hrobek a kobek. Tentokrát se mají vypravit do kobky mocného nekromanta a liče (nechtějte vědět, s čím se to rýmuje) Alahama v zaniklém království Tanahaelském, aby vyzvedli „kouzelnej patyk“ jménem Guffinův palcát. Durham je zde jako pozorovatel a strážce králových zájmů… a také omylem, protože všichni počítali s tím, že výpravy se účastní královský strážce pokladu Dorham. No, občas si je lidi pletou a teď už nezbývá než dotáhnout výpravu do konce. Navzdory šíleným losům, krtkům na špejli, pitomě poetickým elfům, oživlým kostrám a obecně široké škále nebezpečenství, z nichž vás někdy vyklove jen sice odvážná, ale jinak jako štoudev tupá slepice slečna Kokodák…

Román Kosti, pasti, slepice je prvotina amerického autora Jefferyho Russella, který se k dnešnímu dni dočkal v zahraničí dalších tří pokračování (a další je už nějakou dobu v plánu). Odehrává se ve světě, který v mnohém připomíná populární „dračáky “ neboli dračí doupata, byť ne už přímo ta klasická osmdesátková, kterým vzdal v odlehčeném stylu skvělý hold předloňský snímek Dungeons & Dragons: Čest zlodějů. Russell pracuje i s odkazy na fenomény typu Warcraft a další, především se ovšem bezstarostně baví. Jeho trpaslíci v něčem připomínají ty zeměplošské (ta osobitá kuchyně!), warhammerovské (ta jejich sídla!) i ty zaklínačské (ta šťavnatá mluva!). Nebo abychom nebloudili pouze za kopečky, stačí připomenout trpaslíky, kteří tvořili osazenstvo skvělého románu Křivé ostří Martiny D. Antonínové.

Trpaslíci ve fantasy jsou zatíženi různými klišé snad ještě víc než skřeti a elfové – ale paradoxně jim to jako postavám neškodí. Naopak je zábavné o nich takto psát i číst a je velmi jednoduché střídat depresivně patetické polohy s těmi ryze parodickými. A Russell právě toho plně využívá. Ze začátku sice působí jeho humor trochu pubertálně, ale i občas použitý fekální vtip mu je možné odpustit, protože se díky němu (a podobnosti ličova filaktéria s nočníkem) dočkáme jedné skutečně brilantní pointy. Podobné pubertální a prvoplánové vtípky nemizí, ale mnohem lépe sedí k postavám a jejich činnostem.

Především od chvíle, kdy se Kobkanýři konečně dostanou k Alahamově hrobce a pustí se jako správní profesionálové (a z větší části psychopati a šílenci) do své práce, stává se kniha jednou z nejzábavnějších fantasy na českém trhu za hodně dlouhou dobu. A i Durham najednou není pouze prosťáček boží, ale někdo, kdo se u městské stráže naučil nejen rozkopávat dveře, ale i přemýšlet a všímat si věcí. Kobkanýři mají vymakaný postup práce a Russell si vychutnává kontrast jejich praktického přístupu a všech klišé, které si prožil každý hráč „dračáku“. Včetně využití chaotického pobíhání speciálně k tomu účelu dovezených slepců pro vychytání nejrůznějších pastí a pastiček, které by jinak přehlédlo i oko zkušeného Kobkanýra…

A tak se dočkáme narážek na laciné, sériově vyráběné montovatelné kobky, které si chudý nekromant může poskládat podle svého (a naplnit tak princip některých deskovek, kde rozšiřujete herní plán přidáváním políček chodeb a komnat), nebo shrnutí koloběhu trpasličí ekonomiky, kdy si lidé zaplatí trpaslíky, aby pro jejich poklady postavili bezpečné kobky, jen proto, aby si jiní lidé najali jiné trpaslíky, aby do těch kobek vlezli a řečené poklady hezky zrekvírovali a tím „uvolnili místo na trhu pro nový úžasy“. Když už se zdá, že je všeho toho dračákovského pomrkávání příliš, přijde zase nějaký ten odkaz na mýtus Cthulhu. Třeba když Durham v opuštěném nekromantském salónku narazí na podezřelé grimoáry jako Unaussprechlichen Kuchen nebo De Feminae Mysteriis.

Samozřejmě, že ve výsledku se jedná především o hříčku, ale takovou, ze které doslova prýští láska k žánru a nadšení z možnosti pohrát si s nejrůznějšími nápady, jež by ve slušné fantasy neprošly. Kterýžto přístup se podařilo přenést i do české verze, kterou kongeniálně přeložil Jiří Matyskiewicz aka Shigor Birdman (autor románu Stará béčková legenda). Díky němu vyzní nejen dialogy plné trpasličího nářečí a kobkanýrského slangu (obří zbraň Diplomat, jejíž výstřel „vyjednal“ většinu nepřátel) i nádherně barvité popisy toho, na co Kobkanýři a hlavně nebohý Durham v ličově doupěti naráží: „Byl to ten typ smradu, který obalí sliznice jako lepidlo a nechce zmizet. Sud zapomenutého zelí, poslední brambora na dně bedny, týden staré bojiště uprostřed parného léta, hnijící skunk, který se utopil v záchodcích za lacinou hospodou, ranní dech mumie a zkažené vnitřnosti, to všechno sbaleno dohromady, převázáno mašličkou a zanecháno po staletí v poklidu, aby mohlo fermentovat až k absolutní dokonalosti.“

A poslední třešničkou na dortu ryze oddechové zábavy jako zrozené do čekáren a prostředků hromadné dopravy je český název (který má rozhodně větší šmrnc než originální Dungeoneers) a obálka vystavěná na originální ilustraci Jiřího Kůse, která podtrhuje snahu nakladatele zdůraznit osobitost začínající série a snahu stanout po boku když ne nedostižné Zeměploše, tak třeba v některých kruzích stále populární sérii Mýtus Roberta Asprina. Je to snaha, která zatím funguje nad očekávání dobře a vůbec bych se nedivil, kdyby si Kobkanýři časem vybudovali mezi fanoušky trpaslíků, dračáku a humoristické fantasy kultovní status.