Kagen prokletý začíná přímo uprostřed akce. Hlavní hrdina se probouzí v pokoji nevěstince do něčeho, co nejprve považuje za otravný, ale v podstatě běžný hluk provázející hříšné lidské činnosti a rvačky opilců. Jenže skutečnost je taková, že hlavní město Stříbrné říše je pod útokem. Stále ještě napůl omámený Kagen se snaží dát dohromady a probojovat si cestu do císařského paláce. Jeho hlavní povinností je totiž chránit i za cenu vlastního života Ratolesti – potomky vládnoucího rodu. Čím blíž se dostává ke svému cíli, tím je zoufalejší. Naráží jen na oběti krvavého masakru, vždy o tragický zlomek okamžiku později, než aby něco zmohl a změnil. A přesně to se stane i v komnatě Ratolestí. Pohled na rozsekaná a zneuctěná dětská tělíčka je prvním důkazem toho, že Kagena pro jeho selhání zavrhli sami bohové. Podaří se mu ovšem přemoct břitvonoše – monstrum, které všichni po staletí považovali jen za výplod vypravěčů – a uprchnout z paláce. Beze cti a budoucnosti mu zbývá jediné – pokusit se o pomstu a zavraždit černokrále, jehož vojska během jediné noci za pomoci dlouho potlačované magie smetla tisíc let trvající říši…

Jonathan Maberry je v zahraničí uznávaný autor hororů. Na svém kontě má hned pět cen Brama Stokera. U nás je ovšem zatím znám především jako editor antologií inspirovaných kultovním seriálem Akta X či koncipovaných jako pocta „otci zombií“ Georgi A. Romerovi. Krom toho mu česky vyšel i jeden román ze světa Vetřelců a pak první díl vlastní série o Joeu Ledgerovi, kde se mísí motiv zombie apokalypsy s thrillery o členech zvláštních jednotek. Jejich pokračování ovšem pro tehdejší nezájem čtenářů nikdy česky nevyšla. S Kagenem by se u nás nicméně autorova pověst mohla rapidně změnit.

Jednak vychází v edici Pulp, kterou řídí nakladatel a překladatel Jakub Němeček. Ten zde věnuje špičkovou péči (Kagen například vychází se dvěma variantami obálky) přiznaně brakovým titulům, které si vlastní pokleslost velmi dobře uvědomují a hru s ní povyšují na svého druhu umění. Ovšem vedle například příspěvků Lairda Barrona k drsné škole (Krev je můj chleba, Černá hora) zde vyšla i knížečka esejů Ursuly K. Le Guinové Proč číst fantasy, jež funguje jako břitká obrana populárních fantastických žánrů před předsudky tzv. mainstreamu.

Hrdinská fantasy se v Kagenovi Prokletém přirozeně prolíná s lovecraftovským vesmírným hororem. Což pochopitelně není vyložená novinka. Ostatně už Robert E. Howard, stvořitel Conana, přispěl několika nápady do tzv. mýtu Cthulhu a v klasických pulpových povídkách typu meč a magie se objevil například i z českých překladů Romana Tilcera známý cyklus Elak z Atlantidy od Henryho Kuttnera, kde narazíme na rybího boha Dagona. V těchto případech ovšem „kosmické“ zlo a božští „Prastaří“ vystupovali jako obskurní a degenerované hrozby. Ve světě Jonathana Maberryho se ovšem jedná o sice možná ne globálně rozšířenou, ale přesto respektovanou a relativně normální věrouku. Vyznavači Cthulhu, snícího svůj eony trvající sen v podmořském zatopeném městě R‘lyeh, jsou vlastně fajn lidé, tolerantní a ochotní pomoct světu před hrozbou, kterou představuje… Hastur, skutečný Král ve žlutém. Mimochodem, právě jemu slouží černokrál Hakkie a právě k jeho poctě zdobí jeho armádu žlutá barva.

Nejrůznějších narážek a odkazů je ovšem v knize mnohem více. K odlehlému Ledoklátu vyráží expedice ne nepodobná těm z Lovecraftova románu V horách šílenství. Při prohlížení mapy Maberryho světa narazíme na místa, kde se v pyramidách skrývají pozůstatky mocností starších než lidstvo, a do kontaktu se silami z vnějšího vesmíru je vlastně možné vstoupit takřka kdekoliv. Vtip je pochopitelně v tom, že jakkoliv jsou zde kosmické kulty relativně normalizované, poučený čtenář si uvědomuje, jak málo stačí, aby se ze zvláštní víry stalo něco mnohem hrozivějšího. V jedné z nejpůsobivějších scén knihy je například dívka vychovaná v mírumilovné (jakkoliv je tato premisa v průběhu románu notně zpochybněna) víře Zahrady svědkem toho, jak se v mořských vlnách pohybuje cosi obrovského, co právě zmasakrovalo velryby – pro ni se jedná o děsivý zážitek, ovšem pro její společníky naopak až o hřejivou připomínku, že jejich bůh je s nimi.

Maberry navíc nepracuje pouze s lovecraftovským hororem. Jemně ironický tón, s nímž referuje o spektakulárně vylíčeném a krvavém konci Stříbrné říše, stejně jako hrátky s některými motivy prolínání světů či „stínů“ reality a připomínky mnoha zaniklých říší odkazují na díla klasiků, jako jsou Michael Moorcock (právě jemu je ostatně kniha věnována), M. John Harrison či Roger Zelazny. A nakonec jsou to právě všechny tyto více či méně skryté detaily a pocty, co pohání čtenářskou zvědavost vpřed. Platí, že čím více má někdo o hrdinské fantasy a jejím vývoji přehled, tím víc si Kagena užije. Protože čistě v rovině akčních atrakcí se toho vlastně po strhujících úvodních kapitolách zas tak moc nestane. Kagen občas narazí na hakkijské vojáky a velmi jednoduše je pozabíjí, pokusí se vyloupit jednu věž opředenou pověstmi a temnými legendami a nakonec infiltruje korunovaci hakkijského černokrále na císaře. A to je vše, co se v prvním díle plánované trilogie (v zahraničí zatím vyšly dva díly) stane.

Pokud tedy hledáte knihu s dějem uhánějícím vpřed a spoléhajícím na bojové scény, může vás Kagen i mírně zklamat. Pokud naopak dokážete ocenit autorovu vizi a um, s nímž proplétá horor s fantasy a poctami klasikům žánru, přičemž někdy neváhá děj nikoliv zpomalit, ale vyloženě zastavit, aby si mohl vychutnat některý hravý detail, stane se Maberryho román jedním z nejmilejších překvapení letošního roku.