V doprovodu náležité předvánoční reklamní kampaně vyšel v nakladatelství Paseka svazek tří povídek Petra Šabacha s názvem A nakonec Vánoce. Malá a útlá kniha je na poutačích prezentována jako „dárek“ od autora (čtenářům?); jiný a o něco sympatičtější – protože méně vtíravý – rozměr má osobní věnování přímo v knize, v němž Šabach adresoval poděkování mimo jiné nedávno zesnulému Ladislavu Horáčkovi, majiteli váchalovské Paseky a známému knižnímu vizionáři. Šabach platí za kmenového autora nakladatelství, v němž byly již dříve uvedeny i ty oblíbené tituly, které následně zaznamenaly ještě o stupeň větší ohlas díky několika filmovým zpracováním Jana Hřebejka. Nepředstavuje se tu tedy žádná nová postava, přiznaná strategie je následující: čtenáře obdarovává svou takřka rodinnou „knížečkou“ jeho starý známý spisovatel. Berte, nebo nechte být.

Soubor obsahuje tři krátké prózy sjednocené stejnou vypravěčskou perspektivou, vysledovatelnou dějovou návazností a obdobnými motivy a tématy. Klidné město Northampton a svět několika spřátelených spolužáků a sourozenců jsou zprostředkovány skrze vyprávění přímého účastníka děje Damiána. Dětský pohled neslouží k vytváření kontrastů nebo k dramatizaci, jako tomu bylo kupříkladu v souboru próz Zmizet Petry Soukupové, ale přispívá k navození idyličnosti, bezstarostnosti a nevinnosti a budování jakéhosi svátečního kouzla. Tento stylizační prostředek zároveň slouží k zintenzivnění některých líčených situací, například popisu příprav a scény pohřbívání mrtvého mravence, během níž je smuteční rituál reflektován částečně vážně, dílem jako dětská hra – nemluvě o tragikomické povaze faktu, že nebožtíkem je zasednutý mravenec: „V den pohřbu sme přišli do školy ve smutečním, čímž myslím to, že kdo moh, tak si na sebe vzal černý tričko nebo aspoň smuteční pásku, ale všichni to nedodrželi, a některý z nich nám pozdějc tvrdili, že si mysleli, že je to snad nějaká sranda, a že kdyby věděli, že ne, tak že by taky přišli v černým, ale to nevadilo“ (s. 27). Stylizace vypravěče podtrhuje také například výroky Damiánova přítele Robinsona, které se svou vyspělostí a moudrostí vymykají z žité reality školáků, ale dospělému čtenáři budou zřejmě připadat naivní a zapůsobí na něj jako snaha vyvolat shovívavé pobavení, podobně jako některé dialogy obou přátel: „No, jak říkám, bavili jsme se o těchle věcech a taky o Bohu, a je to vždycky stejný, protože Robinson si tak úplně jistej není, jestli Bůh je nebo není, a nechává to, jak sám říká, ‚otevřený‘, kdežto já si myslím, že je samozřejmé, že není, a říkávám Robinsonovi, že pomoct si prostě musíme sami a že já jsem ochotnej připustit existenci Ježíše Krista pouze jako bytosti z jinýho vesmíru, než je ten náš [...]“ (s. 56). Peripetie a drobné epizodické události všedního života v čase Halloweenu a postupně se blížících Vánoc ale ani nemají ambice vytvářet iluze o mohutném interpretačním potenciálu a bohatosti možných významů. V popředí jsou útržkovitá dobrodružství se svou napínavostí, zábavností a vypravěčskou přesvědčivostí – jde o příběhy na první čtení.

V prózách se zdá být všechno, co se během vyprávění otevře, vzápětí dořečeno a završeno a před čtenáře nejsou kladeny žádné překážky v porozumění smyslu textu, neplynou z něj žádné otázky či nejistoty. Vysoká míra explicitnosti nemusí být ale nutně pouhou známkou jednoduchosti, může zde být projevem důsledné a řemeslně precizní stylizace a snahou o co nejpřesvědčivější navození iluze dětského vnímání skutečnosti, se kterým je přílišná opisnost a doslovnost, podobně jako zdánlivá přebytečnost vyslovování určitých počitků (jakási dětská „blábolivost“), slučitelná. Dojem banality lze za tohoto předpokladu vnímat v rámci rozvrhu díla jako záměrný a žádoucí. U autora se navíc s takovým postupem nesetkáváme poprvé, podobně jako se stala jeho poznávacím znamením pointovanost, situační a hlavně konverzační komika. Vtipnost nikoli vyloženě bavičská, ale spíš úsměvnost, která se pohybuje v rámci obtížně definovatelné kategorie laskavého českého humoru a která obvykle přichází ruku v ruce s mírnou nostalgií a náznakem smutku. To vše lze nalézt i v souboru A nakonec Vánoce a záleží na povaze, vkusu a citlivosti čtenáře, nakolik tyto Šabachovy osvědčené postupy ocení, souzní s nimi a vydá se jim, nebo zdali je odmítne jako klišé a kýč, který nešťastně konzervuje a paralyzuje českou literaturu a přiživuje mělký, „pelíškový“ obraz naší společnosti.

Soubor A nakonec Vánoce svou nepřekvapivostí tudíž pravděpodobně nezklame dosavadní příznivce poetiky Petra Šabacha, ale současně nevynakládá žádnou tvůrčí a uměleckou energii, která by potenciálně oslovila odlišné publikum a polemizovala s předem danými čtenářskými očekáváními, jaká autora už chtě nechtě doprovázejí. Text si ale podobné cíle ani neklade a v jeho horizontu je „pouze“ kultivovaným způsobem potěšit ty, kteří už dopředu bezpečně vědí, že budou Šabachovou tvorbou potěšeni. I proto se případná kvalitativní srovnávání s povídkovou tvorbou např. Marka Šindelky, Matěje Hořavy, Jaroslava Formánka nebo Jana Balabána, která by teoreticky mohla v recenzi následovat, nejeví jako fair play a ústila by pravděpodobně v legrační pseudoobjevné závěry. Šabachův způsob sázení na jistotu může někoho oprávněně pobuřovat, ale faktem je, že jde především o v dobrém i zlém příjemnou knihu, která předčí řadu jiných titulů středního proudu a širšímu čtenářstvu nakloněné literární produkce už jenom tím, že je umně a jazykově citlivě napsaná. Čtenáři, kteří o tyto „příjemné knihy“ nestojí, se Šabachově novince beztak vyhnou sami. A bude jich přirozeně mnohem víc než v době, kdy autor vydával Hovno hoří nebo Opilé banány.