Sigurjón Birgir Sigurðsson (nar. 1962), který si říká Sjón (v překladu Zrak), je příslušník generace islandských autorů, která odmítla pokračovat v literárním proudu sociálního realismu, popisujícího těžký život islandských rybářů a sedláků. Spolu se svými vrstevníky se zhlédl v punku, surrealismu a dadaismu, ty však promíchává s islandskou tradicí, již představují ságy, mýty a příroda. Průlom v autorově tvorbě představoval román Syn stínu, za který v roce 2005 obdržel Cenu Severské rady za literaturu. Syn stínu je zvláštní vyprávění o konfrontaci dobra a zla, jež vychází z přírodní mystiky a lidových pověstí. Do češtiny byly přeloženy ještě autorovy romány Měsíční kámen. Příběh chlapce, který nikdy nebyl a Múza z lodi Argó.
Tento rozhovor vznikl při příležitosti veletrhu Svět knihy 2016.

iLiteratura: V letošním roce je to již vaše druhá návštěva Prahy. Poprvé jste tu byl na jaře u příležitosti dramatizace knihy Syn stínu, kterou v Praze uvedlo Studio hrdinů. Jak se vám představení líbilo?
Sjón: Tento můj titul je obzvláště náročný na převedení na divadelní scénu, dokonce bych řekl, že je až nemožné ho zdramatizovat. O to více jsem byl potěšený, jak se to zde v Praze povedlo a jak se souboru podařilo přenést celkový obraz, tón i smysl knihy. Líbilo se mi také, jak dokázali do inscenace zakomponovat postavu s Downovým syndromem.

iLiteratura: Novela Měsíční kámen. Příběh chlapce, který nikdy nebyl je ze tří překladů, které máme v češtině k dispozici, pravděpodobně čtenářsky nejsrozumitelnější a nejpřístupnější. Najdeme zde ale zvláštní kombinaci zdánlivě těžko slučitelných témat zasazených do období konce první světové války na Islandu – homosexualita, rozvoj kinematografie a epidemie španělské chřipky. Proč jste se rozhodl skloubit zrovna tato tři témata?
Sjón: Já si neustále dělám malé průzkumy různých témat a většinou nevím, zda je někdy využiji či ne. Když mě téma zaujme, začnu si o něm shánět informace, ty náměty shromažďuji, hledám další knihy, kopíruji si články a vytvářím si vlastní archiv. Věřím svému instinktu a tomu, že jednou materiál využiji jako součást některého svého románu.
Téma homosexuality na Islandu mě zajímalo již delší dobu. Vlastně jsem na něj narazil již jako teenager, v té době jsem byl obrovský fanoušek Davida Bowieho, pro kterého byla otázka sexuality a genderu zásadní. Poté jsem zcela náhodou našel fotografii ženy v koženém kabátě a čepici, která seděla v krásném velkém otevřeném autě na břehu jezera v Reykjavíku. Dočetl jsem se, že to byla historicky druhá řidička taxíku na Islandu, která začala jezdit během epidemie španělské chřipky na Islandu. Tím jsem se dostal k období španělské chřipky na Islandu, o níž toho bylo napsáno překvapivě málo. Během zkoumání jsem náhodou zjistil, že v té době došlo k nebývalému rozvoji filmu. Potom jsem hledal hrdinu, který by šel proti proudu všeho, co se tehdy na Islandu dělo. Říkal jsem si, co by člověk rozhodně uprostřed epidemie neudělal, odpověď byla jasná – mít sexuální poměr s různými lidmi. Nechtěl jsem ale vytvořit postavu donjuana, který běhá za ženami. K postavě homosexuála mě inspiroval jeden indiánský autor. Najednou začaly všechny tři prvky do sebe zapadat, i když jsem si zprvu myslel, že každá z nich bude látkou na vlastní knihu. Psaní je pro mě organický proces, materiál, který sbírám, si najde svoji cestu.

iLiteratura: V knize Múza z lodi Argó, která nyní vychází v češtině, mě překvapilo, že jste se nechal inspirovat řeckou mytologií, a ne staroseverskou. Proč?
Sjón: Hledal jsem silného vypravěče, který by dokázal zavřít pusu druhé postavě románu – namyšlenému Islanďanovi. Nejprve jsem se snažil najít staroseverský příběh, chtěl jsem ale, aby se odehrával na moři. Žádný takový jsem překvapivě v severské mytologii nenalezl. Můj amatérský názor je, že řecké mýty o moři putovaly Evropou z jihu na sever a někde během své cesty, možná kdesi v germánských lesích, se ztratily, protože tam lidé neměli pro moře pochopení. Nakonec jsem našel pověst o Argonautech. Chtěl jsem docílit spojení reálné postavy a bájných pověstí, což se mi povedlo.

iLiteratura: Zmínil jste postavu Islanďana Valdimara Haraldssona, který je v knize druhým vypravěčem a hlásá poměrně bizarní teorii o nadřazenosti nordické rasy danou pravidelnou konzumací ryb. Jak jste na tuto postavu přišel, má reálný přeobraz?
Sjón: Ano, Valdimar nejen že existoval, byl to můj pradědeček. Byl to člověk zcela neznámý, ani já jsem ho nikdy osobně nepoznal. Moje maminka měla doma jeho dvousvazkový životopis, který má asi dvanáct set stran, v nichž mluví jen o sobě a pouze jednou větou zmíní svoji manželku. Na konci života napsal ještě knihu o třech cestách, jež podnikl po Islandu, Norsku a Středozemí. Na těchto zápiscích mě fascinovalo, že nijak nepopisoval místa, která navštívil, ale pouze sebe, jídlo, které jedl, a nadšení, s jakým jeho osobu vítali. Všechny jeho knihy jsou takové absurdní divadlo. Byl to člověk, jenž byl natolik zaujat sám sebou a banalitami života, že neviděl dále. Proto ho například v mé knize ani nenapadne se zeptat, jak může kormidelník vyprávět vlastní, přes tři tisíce let staré zážitky. Více ho zajímá jídlo, které mu servírují.

iLiteratura: Byl váš pradědeček i autorem teorie o nadřazenosti nordické rasy?
Sjón: Ano, v polovině třicátých let napsal dvě velké eseje nazvané Ryby a kultura. Jinak to byl kolaborant a nacista, který během druhé světové války pracoval v berlínském propagandistickém rádiu. Když jsem si četl jeho zápisky z poválečných let, byl jsem šokován, že si z této zkušenosti nic neodnesl. Tento moment se objevuje i v mém románu. Poté, co jsem tento rodinný materiál našel, cítil jsem určitou zodpovědnost ho využít způsobem, který by podobně nízkou lidskou morálku ukázal.

iLiteratura: Poslední část románu tvoří epilog, který je podepsán přímo vámi jako autorem. Mluvíte v něm o soumraku monoteismu a návratu starých bohů. Mohl byste tuto svou myšlenku přiblížit?
Sjón: Západní Evropa byla po staletí křesťanským kontinentem, v poslední době se stala multikulturním územím, ale my ji stále považujeme za monokulturní. Potřeba starých pověstí a starých bohů se dle mého názoru projeví vždy v obdobích krize. Domnívám se, že velké staré mýty jsou nástrojem, jak hledět do budoucnosti – tím mám především na mysli klimatické změny. Staré mýty se dívaly na lidskou existenci z velkého měřítka a také z pohledu přírodních sil. Současní lidé si musí uvědomit svou opravdovou velikost, či spíše malost, a důsledky, které naše chování vůči přírodě a jejím silám bude mít. Proto se domnívám, že potřebujeme, aby se staří bohové vrátili a pomohli nám pochopit, co jsme způsobili a že se nám to vrátí. Klimatické změny bohužel nevidíme, nemůžeme si je vyfotografovat, známe pouze jejich důsledky jako požáry či povodně, ale jinak jsou neviditelné, proto děláme, že neexistují.

iLiteratura: Čtenáři mohou při čtení vašich mystických příběhů získat dojem, že Island je země žijící ve svém vlastním uzavřeném světě, daleko od všech problémů Evropy. Je tomu tak?
Sjón: Island je malý ostrov v severním Atlantiku a je tak svým způsobem chráněný. Historie však vždy na Island dorazí. To je vidět v i mém románu Měsíční kámen, v němž jako připomínka první světové války přichází z Evropy epidemie španělské chřipky. Takto je to vždy, jsme součástí Evropy, jejích problémů a musíme participovat na jejich řešení. Co se týče současné imigrantské krize, tak počet přistěhovalců, kteří přicházejí na Island, je samozřejmě nepoměrně menší než ve zbytku Evropy. Přesto si ale pokládáme stejné otázky – jak tyto lidi přijmout? Musíme se také sami sebe ptát, zda to, jak tyto lidi přijmeme, není zkouška naší morálky a humanismu. I na Islandu se máme z čeho učit, ačkoli lidé obecně se velmi těžko učí ze zkušeností jiných než vlastních. Během druhé světové války přišla na Island řada Židů a Islanďané je nepřijali příliš vřele. Některým z nich se dostalo lepšího přijetí, většinou se jednalo o hudebníky, kteří byli na Island pozváni. Ostatní ale čelili odmítnutí, nebo opakovaným marným pokusům o přijetí. Každý lidský život se počítá, každý zmařený život v koncentračním táboře je součástí našeho svědomí. Stejné je to dnes s přistěhovaleckou krizí.

iLiteratura: Jak jste vnímal finanční krizi na Islandu očima umělce?
Sjón: Islandští politici žili v mýtu o skvělých Islanďanech, kteří se ničeho nebojí a jsou inovativní. To platí o islandských umělcích, ale ne politicích. Nedávno jsem na twitterovém účtu amerického spisovatele Williama Gibsona v souvislosti s aférou islandského premiéra okolo Panama Papers narazil na trefný citát: „Nothing happens in Iceland, until everything happens in Iceland.“ Vypadá to tedy, že žijeme daleko od problémů Evropy, ale není tomu tak, vždycky si nás najdou.

iLiteratura: Na čem v současné době pracujete?
Sjón: Pracuji vždy současně na několika projektech, to je důsledek mého neustálého hledání materiálu. Jsem jako ptáci, kteří snášejí do hnízda vše, co najdou, něco třeba upotřebí, něco ne. Nebo jako rytíř z Alenky v říši divů, kterého se Alenka zeptá, proč sebou vozí pastičky na myši, když není příliš pravděpodobné, že by se na koni vyrojily myši. On odpoví, že to opravdu není moc pravděpodobné, ale kdyby se tak náhodou stalo, budou se pastičky hodit. Takový už jsem, stále sbírám materiál, který by se mohl hodit.
Právě dokončuji třetí díl trilogie, kterou jsem začal psát již v roce 1994. Dále spolu s českým skladatelem Ondřejem Adámkem pracuji na libretu pro jednu operu, ta by se měla jmenovat Sedmý kámen a měla by být v roce 2018 uvedena v Aix-en-Provence. S dánským divadlem spolupracuji na oratoriu o klimatických změnách. Mám tedy mnoho želízek v ohni, jak říkáme na Islandu.

iLiteratura: Kromě psaní se tedy i nadále věnujete hudbě?
Sjón: Ano, hudba mě baví a strašně rád pracuji s jinými lidmi. Je to pro mě v porovnání s psaním knih, za něž nesu odpovědnost jen já sám, trochu dovolená. Při každém hudebním projektu se také naučím něco nového, co mi pomůže se posunout i v psaní. Hudba má pro mě zvláštní sílu. Slova, když se zpívají, nás odvádějí do jiných míst, do míst, odkud možná pochází poezie. V hudbě můžete být nevinnější, upřímný, emotivní, toho se mnoho současných spisovatelů bojí. V hudbě můžete být dokonce i melodramatický, aniž byste ztratili svou důstojnost.