Když islandský autor Sjón (nar. 1962, vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurðsson) navštívil na začátku devadesátých let spolu se zpěvačkou Björk, pro niž otextoval řadu písní včetně hitu I’ve Seen It All z filmu Tanec v temnotách (2000), porevoluční Prahu, zavítal i na starý židovský hřbitov. Golemovskou legendu samozřejmě znal, přesto ho hrob rabího Löwa svou magickou atmosférou uhranul. I on na něj stejně jako mnoho dalších turistů položil kamínek a přislíbil, že když bude jeho přání vyslyšeno, oživí příběh hliněného muže a přenese ho na Island. A jelikož se mu přání brzy vyplnilo, začala se i rodit kniha CoDex 1962. Vznikala sice dlouho (její díly vycházely postupně v letech 1994, 2001 a 2016), ale když ji Sjón po více než dvaceti letech dokončil, vrátil se do pražského židovského města, aby rabího o jejím dokončení spravil osobně.

Sjón přijíždí do Čech poměrně často, naposledy tu byl letos v létě, kdy zasedl v porotě karlovarského filmového festivalu. Blízko má nejen k filmové československé nové vlně, ale i k literatuře, Bohumilu Hrabalovi nebo Karlu Čapkovi; na zmínky o jejich dílech narazíme u Sjóna opakovaně. A z druhé strany – čeští čtenáři měli možnost seznámit se s autorovými texty v knižní podobě, nicméně v případě románů Měsíční kámen (č. 2015) a Syn stínu (č. 2008) i na jevišti pražského Studia Hrdinů, kde je osobitě a velmi zdařile adaptovala režisérka Kamila Polívková.

Golemem v Reykjavíku

Surrealismus, dadaismus, ale také punk, staré ságy, mýty i literární klasici, to všechno se svébytným způsobem mísí a potkává ve Sjónově díle. Literární kritici ho přirovnávají tu ke Kafkovi, tu k Borgesovi, on sám opakovaně zmiňuje jako svůj vzor například polského spisovatele Bruna Schulze. Literární znalci mohou po přečtení CoDexu 1962 tuto řadu velikánů rozšířit o mnoho dalších jmen a děl. Pro české čtenáře, kterým toto Sjónovo žánrově i stylisticky eklektické dílo skvěle zprostředkovala překladatelka Marta Bartošková, ale bude nejzajímavější zmínka o golemovi, která prostupuje románem po celých téměř pět set stran.

První část trilogie s podtitulem Milostný příběh se odehrává v Německu během druhé světové války. V zapadlém hostinci leží na smrt nemocný a vyhladovělý židovský uprchlík Leo Löwe, jenž v krabici na klobouky střeží cosi tajemného a životně důležitého – kus hlíny. Z ní spolu s mladou služkou, která se o něj stará a do které se zamiluje, vymodeluje chlapecké tělo. Ve druhém, tentokrát detektivním díle se z této hroudy zrodí za pomoci několika nutných ingrediencí, zejména ukradeného a znovu vybojovaného zlatého prstenu, vypravěč celé trilogie Josef Löwe. Přichází na svět v roce 1962, tedy ve stejném roce jako sám autor. Třetí, dystopický díl je zasazen do současného Reykjavíku, Josef v něm vypráví svůj příběh vědkyni ze společnosti CoDex, která zkoumá genetické anomálie objevující se u lidí narozených v hlavním městě Islandu roku 1962. Stejná společnost ale také vyvíjí software, jenž postupně získá vlastní vědomí a začne bojovat proti svému úhlavnímu nepříteli – člověku.

A tak běží staletí

U Sjóna nikdy není jednoduché udržet krok s vypravěčem a všemi jeho záměry a tentokrát to je ještě náročnější. Pročíst se až do konce chce trpělivost; při otočení každé druhé stránky může vyvstat otázka, kde jsme se to zase ocitli a o čem to čteme tentokrát. Ústřední příběh sice dává vyprávění jistý směr, ale ten je neustále přerušován odbočkami do jiných vyprávění, anekdotami, mýty nebo filozofickými glosami. Navíc se reálné postavy mísí s těmi nadpozemskými. Ať už si k této severské variaci Tisíce a jedné noci, jak se občas tomuto Sjónově dílu přezdívá, najdete klíč, nebo ne, nebudete pochybovat o tom, že autor je obdařen výjimečnou imaginací a až chorobnou posedlostí vyprávět.

Josefův příběh se na samém konci stává jen jedním zrnkem písku ve vědomí supervýkonného softwaru tak, jako jsou naše jednotlivé životy jenom zrnky písku v proudu dějin. A jak dodává sám Sjón v epilogu, s tímto příběhem se to má jako se všemi ostatními – i když za nimi uděláme tečku, nikdy neskončí. V tom spočívá také jeho hlavní naděje i poselství. Příběhy nelze zničit, nebo vymazat, ani kdybychom zlikvidovali všechny knihy a počítače na světě. Příběh se totiž rodí v našich hlavách. Vyprávějí se dál, nabývají stále nových podob a tím se stávají nesmrtelnými, třeba jako ten o zázračně oživlém těle z hlíny.