Čeští čtenáři mají tento rok výjimečnou příležitost hned dvakrát v Praze potkat předního islandského spisovatele Sjóna. Poprvé tomu tak bylo na jaře při příležitosti dramatizace jeho románu Syn stínu. Ten ve zdařilé one woman performance Terezy Hofové a v režii Kamily Polívkové uvedlo Studio Hrdinů. Autor je také jedním z hlavních hostů seversky zaměřeného veletrhu Svět knihy 2016, na němž představí svoji další knihu. Nakladatelství Dybbuk tentokrát sáhlo po starším titulu Múza z lodi Argó, který v islandštině vyšel již v roce 2005. Sjón (nar. 1962) ve své tvorbě mísí islandské či staroseverské ságy a mýty se současnějšími tématy, čímž vznikají jedinečné a magické texty, jež sám autor přirovnává k surrealismu všedního dne. V aktuálním překladu se trochu překvapivě obrátil ke starým řeckým bájím, konkrétně k pověsti o Iásónovi a argonautech, kteří na lodi Argó brázdili moře na cestě za zlatým rounem.

Sjón zasazuje Iásónovu báji do rámcového příběhu poněkud zvláštního Islanďana Valdimara Haraldssona, který se v roce 1949 stane hostem na nákladní lodi HMS Elizabeth Jung-Olsenové, plující z Kodaně přes zátoku Moldevåg v norském kraji Vest-Agder až do gruzínské Poti. Valdimar Haraldsson, majitel, vydavatel a téměř výhradní autor časopisu Ryby a kultura, lenošivě pozoruje život na lodi a její osazenstvo, na zastávce v Norsku se zájmem sleduje výrobu surového papíru, jenž je hlavním nákladem luxusního obchodního plavidla. Zároveň se snaží ostatním vnutit své za vlasy přitažené názory o nadřazenosti a síle nordické rasy. „Věříme, že nordická rasa, jež se po bezpočet generací věnovala pobřežnímu rybolovu, a tím pádem konzumovala ryby coby hlavní zdroj své potravy, vděčí této stravě více než čemukoli jinému za svůj růst a rozvoj, a že nordická rasa je z tohoto důvodu díky své píli a dosaženým výsledkům nadřazena ostatním rasám nemajícím k bohatství moře tak snadný přístup“ (s. 12). Valdimarovy řeči však záhy převálcuje druhý kormidelník Kaineus, který každý večer nedočkavé posádce na pokračování vypráví více než tři tisíce let starý příběh o dobách, kdy se spolu s Iásónem plavil na slavné lodi Argó a strávil několik měsíců na ženami okupovaném ostrově Lémnos. Kaineovo vzpomínání, jež je po vzoru pověstí plné krve, sexu, násilí, pomsty a lidské touhy, se neustále větví a nabaluje na sebe další a další osudy vedlejších postav. Příběh se rozlévá do šíře a unáší nás hlouběji do svébytného světa řeckých bojovníků a nesmrtelných bohů.

Čtenář je zprvu uchvácen divokým spádem vyprávění, které se s každou novou epizodou valí ještě rychleji kupředu, v polovině se však začneme ptát, k čemu toto přetlumočení notoricky známého příběhu je a jak souvisí s pomateným islandským nacionalistou. V tomto momentu Sjónova próza nabízí bohužel více otazníků než odpovědí a nezbývá než vzít zavděk autorovým epilogem, který je poslední kapitolou a nedílnou součástí knihy. V něm Sjón objasňuje smysl oněch dvou dějových linií i jejich propojení. Dle autora pojednává román o zániku bohů a zdánlivé výhře křesťanského monoteismu, jenž je však každým dnem blíže své zkáze. Bohové totiž nikdy neodešli, to pouze my jsme ztratili schopnost je vidět a oni, převtělení do obyčejných lidí, čekají na svou novou šanci. „Poslední dobou mnoha lidem připadá, jako by nás neplodné a záštiplné spojenectví monoteismu a politiky chtělo násilně přemístit do světa, z něhož bohové museli prchnout už dávno. Jejich cesta domů z vyhnanství ubíhá jen pomalu, přičemž zastávky na ní nesou jména jako renesance, romantismus, psychoanalýza nebo surrealismus. Teď, na počátku nového tisíciletí, čekáme, až se nám bohové zjeví na nějaké další zastávce“ (s. 143). Přijmeme-li autorův výklad za svůj, stejně v textu narazíme na mnoho slepých uliček. V průběhu románu Valdimar ustupuje do pozadí, a není proto zcela zřejmé, proč zrovna v jeho rukou nakonec skončí mluvící dřevo z bájné lodi Argó. Stejně nepropracovaná zůstává linie, v níž je naznačeno, že Valdimar je loutkou norské vnitřní misie. Valdimar a jeho bizarní teorie by si celkově žádaly hlubší vysvětlení, nebo by možná unesly i samostatnou knihu. Ani po autorově závěrečném výkladu se tak nemůžeme zbavit pocitu, že kniha skončila někde na půli cesty k cíli.

V pořadí třetím českém překladu se Sjón ukazuje jako dokonalý vypravěč, a o něco horší fabulátor. O době řeckých bohů píše poetickým jazykem plným obrazů, současně ale s lehkostí a nadhledem současníka. Známé báje tlumočí natolik živým a moderním jazykem, že je čteme se stejnou dychtivostí jako krimi či thriller. Román Múza z lodi Argó je především oslava příběhů, z nichž je utkána naše historie i přítomnost. Nemá ale smysl v této pavoučí síti hledat logické vyústění každé její nitky.