Na úvodních stránkách tenounké knížečky nazvané Stínobaldr (Skugga-Baldur) toho věru moc nestojí. Tak třeba strana šestnáctá: „Když se nachýlilo k večeru, řádně přituhlo. Mráz mu zalezl pod kůži, ačkoli se oblékl teple, a dala se do něj taková zima, že se samým třesením až zahřál. Muž učinil rozhodnutí. Nechá se zapadat sněhem. A protože se pohyboval jen maliličko, utvořil kolem něj sníh větrotěsnou krustu.“ A už je zapotřebí začít na nové stránce. Na té je písmen sice o něco víc, ale hned po obrácení listu čtenář nanovo znejistí. Na další straně stojí pouze: „Noc byla k ránu ledová a patřila k těm dlouhým.“ A opět je třeba listovat.

Takto si lyrik a romanopisec Sjón (1962), vlastním jménem Sigurjón B. Sigurðsson, hraje se svým čtenářem. Prázdnou plochou stránek jej donutí klást si prastarou otázku: je tohleto román? Nebo že by lyrika? Ale to není jediná léčka, kterou čtenáři klade. Můžeme se chytit i do pasti, kterou nastražil v podtitulu. Stínobaldr. Lidová pověst, dočteme se na obalu. Vypravěčský styl je tu opravdu průzračně čistý, jak to známe z lidového vyprávění. Sjón čerpá z pověsti o strašlivém netvoru, zvaném Stínobaldr, kříženci kocoura a lišky, který byl léta páně 1874 poprvé spatřen na jistém výběžku do jednoho z nejkrásnějších islandských fjordů zvaného Velrybí (Hvalfjörður). I další stavební kámen příběhu – přeměnu člověka ve zvíře a naopak, důvěrně známe z lidových pověstí. A i samo téma knihy je nefalšovaně pohádkové: boj dobra a zla.

Na první pohled jsme tedy v hájemství lidových báchorek, jenže ona sugerovaná jednoduchost je rafinovaně utkaná.

Onen souboj se rozpoutá hned na prvních stránkách knihy, v lednu roku 1883. Tehdy se započíná urputný hon pastora Baldra Skuggasona na tučnou liškou s krásným, temně rudým kožichem. Pastorovo jméno odkazuje ke zmiňovanému Stínobaldrovi, islandsky zvaném Skugga-Baldur, nicméně i jeho patronymikum Skuggason, které v českém překladu zní „syn stínu“, dává na srozuměnou, že kněz, který se místo starosti o ovečky bezhlavě žene za královnou islandské fauny, bude padouchem příběhu. Knězův hon na lišku v majestátní krajině zimního Islandu představuje hlavní dějovou linii románu a jeho vyústění je pointou příběhu, proto o něm pomlčíme.

V druhé dějové linii sledujeme příběh Friðrika B. Friðrikssona, který v letech 1862 až 1868 studuje botaniku v Kodani, kam za vzděláním odcházejí nadaní Islanďané (nejen) té doby. Friðrik si přivydělává jako pomocník v jedné staroslavné lékárně, po večerech hltá francouzské symbolisty, dostane se do kroužku kuřáků opia a… školu nikdy nedokončí. Jednoho dne jej dopis povolá zpátky na rodný ostrov, aby tu obstaral pozůstalost po zesnulých rodičích. A tím vlastně nadobro přestřihl veškerá pouta k rodnému ostrovu. Jenomže tři dny poté, co poštovní loď Arktúrúx přirazí k břehům Reykjanesu, se odehraje Friðrikovo osudové setkání s dívkou Abbou. Osudové proto, že Friðrik nečetl jen poezii, ale do rukou se mu dostal i vědecký článek jistého pana Downa. Rozpozná tedy, že černovlasá dívka promlouvající k němu jakýmsi surreálným jazykem, není hňup, jak si myslí jeho krajané. A protože Friðrik moc dobře ví i to, že lidi jako ona na Islandu nečeká světlý osud, pokud jim vůbec bylo dovoleno přežít porod, jeho plán rodnou hroudu vzápětí opustit se hatí. Friðrik se dívky ujme a začne hospodařit na venkovské usedlosti po rodičích. Tady se nabízí otázka, kdo koho vlastně spasí, ale mnohé napovídá scéna prvního setkání Friðrika a Abby. To on se rozpláče a ona ho chlácholí.

Obě dějové linie jsou samozřejmě propojeny, protože v pořádné báchorce nesmí bezpráví zůstat nepomstěno, a tak onen zkraje zmíněný hon na lišku není pouhým nimrodským dobrodružstvím, nýbrž pomstou humanista a dnes bychom řekli ekologa Friðrika, do jehož jména vepsal Sjón své vlastní v negativu. Sigur totiž v islandštině značí vítězství, kdežto friður znamená mír. Náš botanik ale není žádný bezzubý pacifista.

V tomhle příběhu je ale všechno maličko jiné, než se jeví: student botaniky se v Kodani místo pozitivistické vědy vnoří do symbolismu a kouří opium, Dánsko tu není pramátí dekadence a nenáviděným hegemonem, jak praví islandský stereotyp, liška tu není jen tak ledajakým zvířetem, ale je schopna vést učenou disputaci o blahodárnosti elektřiny, a ani pastor tu není obyčejný pastor.

Motiv přeměny neodkazuje pouze k báchorkám a pověstem, ale výslovně k Ovidiovým metamorfózám. Omnia mutantur – nihil interit, sděluje nám prostřednictvím hlavolamu dívka Abba. Vše se mění, nic nemizí. To ostatně naznačuje už úvodní věta, která se posléze kratičkým románem táhne jako refrén. „Rudé lišky se tak zázračně podobají kamenům, že člověk žasne.“ Proměnit se totiž může opravdu všechno, takže ctihodný pastor by se měl mít na pozoru.

„Celý předlouhý den pelášila zrzka přes hory a kopce – a muž jí byl ustavičně v patách.
To ona byla pověřovací listinou obsahující úkol, který bylo pastorovi dáno vykonat ve světě skutečnosti.“

To hnaná zvěř má pro pastora depeši, zato jeho zásilky broků se adresátce neomylně vyhýbají. I Sjónův román je taková depeše. Praví se v ní – opět s Ovidiem – že břemeno, které ochotně neseš, stává se lehkým. Ale Stínobaldr není jen depeše adresovaná společnosti, do které se už takřka přestali rodit lidé postižení downovým syndromem, nýbrž důmyslně vystavěná, důkladně vyrešeršovaná a opravdu krásná literatura. Severská rada za ni v roce 2005 autorovi udělila svou prestižní Literární cenu.

Vyšlo v Týdeníku A2 16/2006