Proč a jak vydávat Cabreru Infanteho?
Okolo všech posmrtných vydání knih Guillerma Cabrery Infanteho se vždy strhly polemiky, zda vůbec patří do celku spisovatelova díla a jestli se měly tyto rukopisy vůbec dostat na knihkupecké pulty, tedy ke čtenářům. Nejinak tomu bylo i u posledního ze svazků – románu Mapa dibujado por un espía (Mapa nakreslená špionem, Galaxia Gutenberg, Barcelona 2013). Přitom je to skvělá kniha – subtilní, ale mimořádné svědectví o době, kdy se kubánská „zelená“ revoluce nenápadně měnila ve stalinistickou diktaturu.
Kubánský spisovatel, scenárista a filmový kritik Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), jeden z nejoriginálnějších spisovatelů Latinské Ameriky druhé poloviny 20. století, bývá totiž některými literárními historiky i publicisty považován za „autora dvou knih“ – Tří truchlivých tygrů a Havany pro zesnulého infanta. Vše ostatní z jeho rozsáhlého díla prý jsou jen variace, „skici“ nebo jakési doprovodné texty těchto velkých opusů.
Za života byl Cabrera Infante považován režimem Fidela Castra za největšího nepřítele revoluce z řad intelektuálů, vedle Reinalda Arenase, Zoe Valdésové a Jesúse Díaze. Na Kubě byl zakázán, ale i v Evropě, kde od šedesátých let žil, se vedly spory o to, jestli má, nebo nemá být vůbec vydáván. Diskuse o tom, zda a jak vydávat Cabreru, pokračují paradoxně i dlouho po jeho smrti – naštěstí už ale nejsou motivované politicky (v Evropě), ale spíš literárně a editorsky. Týkají se tří posmrtně vydaných Cabrerových děl – próz La ninfa inconstante (Přelétavá nymfa, č. Paseka 2010), Cuerpos divinos (Božská těla) a především memoárového románu Mapa dibujado por un espía (Mapa nakreslená špionem).

Jestřáb Wiley
O co šlo? Po spisovatelově smrti jeho žena Miriam Gómezová podepsala smlouvu o zastupování britskému literárnímu agentovi Andrewovi Wileymu. Za přispění Miriam Gómezové agent Wiley „vytáhl ze šuplíků“ neznámé Cabrerovy rukopisy – zmíněné prózy La ninfa inconstante, Cuerpos divinos a Mapa dibujado por un espía a dále řadu nepublikovaných esejů a kratších textů. V podstatě od začátku se diskutovalo o tom, zda jsou tyto prózy autorem připraveny k vydání a jestli je Cabrera vůbec vydat chtěl. Kolem Mapy nakreslené špionem se strhl asi nejintenzivnější spor. Spisovatel Orlando Luis Pardo publikoval v Diario de Cuba článek Mapa de un testamento traicionado (Mapa zrazeného odkazu), kde tvrdí, že je to jakási imitace jeho psaní zbavená všeho podstatného. Oponovali mu Zoé Valdésová i editor knihy Antoni Munné, a to s odvoláním na Cabrerova životopisce Raymonda L. Souzu, jemuž spisovatel rukopis ukazoval a prý řekl, že by ho ještě rád upravil, zhutnil, ale neví kdy. Bohužel to již nestihl.

Tygři
Guillermo Cabrera Infante sice napsal celou řadu skvělých esejů, které se bezprostředně dotýkaly Castrovy diktatury, své romány ale všechny zasadil do předrevoluční Havany. Jeho opus magnum, román Tres tristes tigres (č. Tři truchliví tygři, překlad připravuje k vydání nakladatelství Fra), je gejzírem slovních hříček, popkulturních aluzí i odkazů na „vysoké umění“. Vykresluje labyrint rozjásané, erotické a moderní Havany, jak vypadala, než ji Castro zničil. Další z velkých děl Cabrery Infanteho, La Habana para un infante difunto (Havana pro zesnulého infanta), zachycuje autorovo dospívání v milovaném městě a je psaná poněkud civilnějším stylem než Tygři. Krom toho Cabrera Infante napsal celou řadu kratších, žánrově obtížně zařaditelných próz i povídek, které často na tyto romány nějak odkazují nebo navazují. První z posmrtně vydaných knih, Přelétavá nymfa (La ninfa inconstante, česky Paseka 2010), se v mnoha ohledech Tygrům podobá, další dva tituly jsou ale zcela jiné. Cuerpos divinos a Mapa dibujado por un espía dohromady tvoří jakési Cabrerovy paměti, jsou psané civilním, spíše popisným stylem a vedené zřejmou snahou zachytit události dané doby. Zatímco Cuerpos divinos končí krátce po vpádu Fidela Castra do Havany v roce 1959, v druhé knize se vrací do Havany po karibské krizi, kdy se do té doby ještě v některých ohledech otevřený režim měnil pod vlivem Rusů v komunistickou diktaturu.
Všechny tři posmrtně objevené knihy vyšly v řadě jazyků. Nejdůležitější ale byla pochopitelně vydání španělská, kterých se ujalo barcelonské nakladatelství Galaxia Gutenberg, jež ve všech případech odvedlo skvělou ediční práci. „Nevydat“ tyto tři knihy z důvodu jakési dost vágně specifikované (ne)integrity díla by byla škoda a znamenalo by to velkou ztrátu. Cabrerovo dílo má mnoho vrstev (naprosto svébytná a skvělá je ostatně i jeho esejistika i drobnější útvary), a už proto by se těžko dalo vydání těchto rukopisů bránit. A literární hodnota jeho posledních próz je také nepochybná, byť leží někde trochu jinde než třeba Tři truchliví tygři. K memoárové próze Mapa dibujado por un espía se ale nyní ještě vraťme.

Nenápadná bolševizace
Děj knihy se odehrává v roce 1965, tedy šest let od Castrova vítězství a tři roky od karibské krize, v době, kdy se z Kuby stává satelit SSSR, ačkoli pozvolna a tak, že si to ne každý dokáže připustit. Příslušníci kulturní elity, která v padesátých letech ve své většině podporovala Fidela Castra v boji proti zkorumpovanému Fulgenciu Batistovi, ještě pořád zůstávali ve vysokých či alespoň atraktivních funkcích, které jim přidělil nový režim. Cabrera Infante například i po roztržce s režimem a zákazem přílohy deníku Revolución, kterou řídil, působil jako kulturní atašé na kubánské ambasádě v Belgii. A tady začíná i samotný příběh knihy, jejíž název je podle Miriam Gómezové inspirovaný mapou, kterou Cabrera zahlédl v kanceláři spisovatele Aleja Carpentiera – mapou Havany, kterou v 18. století údajně nakreslil britský špion. Cabrera příběh vypráví ve třetí osobě, ale protože se téměř všechny reálie knihy kryjí s tím, co popisuje ve svých novinových článcích či esejích, i s životopisem Raymonda L. Souzy, lze text s klidným svědomím číst jako autentické vzpomínky.
Guillermo Cabrera tehdy přijíždí z Bruselu do Havany na pohřeb své matky Zioly, která podlehla celkem banální chorobě, zřejmě vinou nedbalosti lékařů, jak se spisovatel později domnívá. Po krátké době se má vracet do Bruselu, kde na něj čeká jeho manželka Miriam Gómezová. Je ale z havanského letiště odvolán zpět, protože si s ním údajně potřebuje pohovořit ministr zahraničí Raúl Roa.

Život ve vzduchoprázdnu
V následujících dnech se ale Carbrerovi nedaří s ministrem sejít a začíná pojímat podezření, že rozhovor měl být záminkou, jak ho zadržet na Kubě, a předehrou něčeho možná mnohem horšího.
Nervózně se snaží přes známé, kteří si ještě udrželi nějaký vliv, zjistit, co se děje, a dosáhnout odletu do Evropy. Čas tráví se svými dcerami z prvního manželství, schází se s přáteli literáty, stýská se mu po manželce, ale zároveň celkem bez zábran a systematicky svádí všechny mladé slečny, jež se dostanou do jeho blízkosti. Především ale pozoruje, jak se Kuba proměňuje v diktaturu stalinského typu. Popisuje ty nejhorší praktiky až maoistického ražení, kdy třeba rozzuřený dav studentů chce vyloučit z univerzity dva kolegy, kteří se jen hezky a elegantně oblékají. Zmiňuje první zatýkání, obviňování ze špionáže apod., ale pořád se ještě nejedná o explicitní obžalobu stalinistických metod kubánské revoluce, a to i přesto, že drastických politických procesů proti nevinným lidem už měl nový kubánský režim na kontě řadu. Carbrera Infante v Havaně roku 1965 pořád žije v jakémsi vzduchoprázdnu, registruje perzekuci homosexuálů, tedy řady svých přátel umělců (jako Antón Arrufat či Virgilio Piñera), ale především popisuje postupné změny k horšímu prostřednictvím různých detailů – rychle mizí oblíbené bary, není možné sehnat potraviny, hygienické potřeby, oblečení. Vidí, že řada jeho přátel (režisér Tomás Gutiérrez Alea), někdejších zapálených stoupenců revoluce, stejně jako on pochopila, že castrovský režim je od základu ničemný. Cabrera je ale pořád kulturním atašé kubánského velvyslanectví v Belgii, pořád vlastně zůstává součástí byrokratické elity nového režimu.

Zarůstající dvorky
Kniha Cabrery Infanteho naprosto skvělým způsobem vykresluje plíživý proces, jakým se „zelená“ Castrova revoluce pomalu a nenápadně proměňuje v profízlovanou diktaturu, kterou je dodnes. Pozoruje to na nejrůznějších detailech: na chování lidí na ulici, na tom, jak krásné dvorky koloniálních domů zarůstají plevelem nebo na podivně agresivní atmosféře ve společnosti. V jistém smyslu mohou mít Cabrerovy vzpomínky univerzální platnost. Vypovídají o tom, jak intelektuálové absolutně nejsou schopni odhadnout situaci, třebaže si myslí, že k pochopení společenských procesů mají klíč, a jak se chytají stébel, jež jim cynicky háže totalitní moc.