V češtině vychází kniha velikána kubánské literatury Guillerma Cabrery Infanteho, posmrtně vydaná novela Přelétavá nymfa.

Guillermo Cabrera Infante se narodil 22. dubna, ve stejný den jako Lenin, jen o 59 let později. Jeden z největších kubánských spisovatelů tuhle shodu čísel rád zdůrazňoval i proto, že jeho rodiče zakládali v rodném městečku Gibaře na východě Kuby buňku místní komunistické strany.

Když mu bylo sedm let, jeho matku zatkla policie a odvezla ji do 500 kilometrů vzdáleného Santiaga de Cuby. „Když matku odvedli, pocítil jsem poprvé úplnou samotu,“ vzpomínal G. Cabrera Infante na hrozný zážitek z dětství v jednom rozhovoru. Roku 1941 se pak celá rodina přestěhovala do Havany, která Cabrerovi Infantemu připravila nuzné žití v jednom pokoji s celou rodinou, ale zároveň ho naprosto okouzlila a pohltila.

A právě Havaně je novela, nebo příběh, jak rád svým knihám G. C. Infante říkal, věnována. Je to pomník ze slov postavený blikavým neonům, mořským promenádám, havanskému slangu, automobilům, taxíkům, kinům, jež vypadají jako ohromné velryby, drahým barům, módním hotelům i špeluňkám se starými piany, na které někdo věčně brnká ohrané bolero.

Příběh knihy o setkání a vzplanutí mladého, možná až příliš erudovaného kritika k prosté, krásné nymfě Stele je naprosto podružný. Jako by se G. Cabrera Infante na lásku díval jako na vzácného, prapodivného brouka skrze tlustou lupu vzpomínek, ale příběhu samotnému nepřikládal žádnou důležitost. Důležitý je především čas a jeho zmrazení v určité, co nejpřesnější vzpomínce. „Vyprávěná minulost směřuje do budoucnosti,“ píše se v knize vydané posmrtně v roce 2008.

Koktejl smíchu a fantazie
Stejně jako se hrdinové u nás proslaveného chilského spisovatele Roberta Bolaňa donekonečna brouzdají ulicemi Mexico City nebo Santiaga de Chile, žvaní, opájí se citáty a básněmi, tak také Infanteho mladý filmový kritik brázdí Havanu padesátých let. V tomto příběhu - řece, jak jej označila kubánská spisovatelka Zoe Valdésová, hlavní hrdina mluví a mluví, tančí se slovy a jmény literátů, utahuje si z filmů a slavných hereček, brebentí francouzsky, italsky, anglicky nebo latinsky a přitom se zamilovává do mladičké nymfy Stelinky, havanské Lolity. V tomto milostném vztahu se ale neřeší přílišné mládí dívky ani okouzlení nevinností, pouze se prožívá něco překvapivého, divoce roztomilého, na pozadí kulis jednoho z nejkrásnějších měst na světě, tropické Havany. A přesto, ve všem tom komickém žonglování se skrývá kus ostří politické situace, osten vzpomínky na konec revolučních ideálů, deziluze z castrovské diktatury a pachuť odchodu do exilu v Londýně. Přestože G. Cabrera Infante patřil k hrdinům kubánské revoluce a prominentním novinářům prvních let po ní, brzy se stal nepohodlným a odsunutým kritikem diktátorských poměrů. Nejdříve putoval na ambasádu v Bruselu, poté byl dokonce nějaký čas vězněný a nakonec vyštípaný ze země. V exilu pak napsal mnoho článků a esejí, které velmi přesně obnažují zrůdnost Castrova režimu.

Když čtete Přelétavou nymfu, v níž se v divokém koktejlu míchá vtip a erudice, nic si nedělejte z toho, že narážkám nebo citátům občas nerozumíte. Jste jen další Stelinkou, která neví, o čem její milenec mluví. Přesto s ním ale jako ona rádi na stránkách Přelétavé nymfy vymetáte bary, posloucháte bolera a spíte v hodinových hotelích.

A navíc, máte taky chuť zajít do filmového archivu a vidět všechny ty filmy, o nichž se v knížce mluví. Poddáváte se rytmu textu, vychutnáváte si hrátky se slovy a vyprávění vás nese na křídlech absurdity do světa vzpomínek. Tahle kniha je totiž oslavou vzpomínání a rozpomínání si na něco nezapomenutelného, na Havanu a nedokonalou krásu Stely. Jsou to útržky pocitů a absurdit, jež provází každé silné milostné vzplanutí, na které pak v tichu stáří vzpomínáte. Slova tancují v jazzovém rytmu dadaistický tanec a uvádí čtenáře do zvláštního stavu. Čtete a najednou vám život, láska, historie, vzpomínky, dokonce i smrt a nemoci připadají příjemně komické. Přistihnete se, že se pro sebe lehounce usmíváte, i když při oblevě padáte na znak na zledovatělý chodník.

A přesně o to mnohokrát ve světové literatuře oceněnému a castrovským režimem nenáviděnému spisovateli šlo – o blaženost komické situace, slovní hříčky nebo jen metafory. Všechny ty filmy a slova ještě dokresluje hudba, jež se od Havany ani od Infanteho textů nedá odmyslet: „Bolero znějící jako pomalá samba, jako pařížský bílý valčík, jako lidová bulharská melodie, proměněná ve východoevropský folklor. Jenže melodii lásky přerušila láska.“