Guillermo Cabrera Infante (1929–2005) román o nestálé nymfě (La ninfa inconstante) dopisoval těsně před smrtí. Druhá žena tohoto kubánského spisovatele, filmového scenáristy a kritika, který se na konci 60. let jako nežádoucí osoba ocitl v londýnském exilu, herečka Marta Gómezová, poskytla barcelonskému vydavateli dva roky po manželově smrti precizně zpracované, ucelené a zčásti zřejmě autobiografické dílo. Bylo to až v roce 2007.

Přesto román se značnou dávkou havanské nostalgie patří zcela jiné době: druhé polovině 50. let, kdy byla Havana leskle mondénním, zbohatlickým, ale kulturním velkoměstem, jemuž dominoval glamour a tančírny s (hříšnými) bolery či habanerami. Není divu, že ženatý vypravěč, havanský novinář G, v takové horké atmosféře rovněž románově zhřeší, na což o mnoho let později jako vypravěč vzpomíná.

Dějový rámec románu by mohl být označen za téměř banální, kdyby ovšem příběh stál v centru vypravěčovy retrospektivní pozornosti. Je celkem jedno, že se jedná o romanci na lolitovský způsob, a nedůležité je i to, jak příběh skončí. Jde tu víc o způsob myšlení, o jazyk, sebeprezentaci postav a jejich zoufalé neporozumění, o způsoby sdělování než o sdělované obsahy: G-ovo uvažování je průzračné, přesné, nesmírně bystré a vtipné, a především jazykově unikátní. To na Cabrerovi, respektive jeho výborném českém překladu Petra Zavadila, čtenáře uchvátí, a dokonce upozadí lechtivost generačně nevyváženého vztahu, který je téměř mimo zákon. Cabrera jazyk vysává do mrtě: jeho humor, a zejména ironii, nejrůznější sémantické a zvukové narážky (kypré kyperské hýždě jsou to nejmenší), převleky, citáty a aluze, přiléhavě použité, kdykoli je to jen trochu možné, všechny možnosti španělštiny v jejích nejlepších šatech, podepřené hlubokými znalostmi světové kulturní historie (hudby, filmu, filozofie, literatury). Když už byly zmíněny, aluzím dominují odkazy k Joyceově vrcholnému dílu, které Cabrera přeložil do španělštiny.

Někdy se dokonce stane, že se popisovaná událost či probíhající dialog v nevšedních jazykových hrátkách utopí, ale nevadí, i tomu se autor zasměje, řečnicky se přeptá, kdeže to právě skončil, a záplava omračující jazykové zábavy pokračuje dál. Není to ironie sžíravá, je to její podstatně štíhlejší, ale komplikovanější sestra.

Další zdroj čtenářského potěšení je nicméně v dialozích dvou hlavních postav: intelektuála zřejmě ve středním věku a jeho – chtělo by se říct naivní či prosté, kdyby ovšem nebyla tak zemitě a chladně mazaná – hvězdičky, šestnáctileté Stely, do níž se nikoli bezhlavě zamiluje. Stelinka („lhostejná a stále stejná“) mu uhrane tělem, ne tak duší, a tak jsou jejich dialogy spíše rozhovory hluchých. Zbývá jen čtenář jako poslední záruka toho, že Géčkovy brilantní verbální projevy dojdou zaslouženého uznání, kterých se mu od Stely rozhodně nedostane. „To tvé vzdělání mě ničí,“ opakuje děvče téměř do úmoru svému poskytovateli „salonní magie“, kdykoli si s partnerovou slovní vybaveností, inteligencí a poučeností knihami i životem neví rady (což je téměř neustále). Smyslu pro humor má tato zlatistě ochlupená dívka ještě méně než kousků prádla, které nepoužívá. Můžeme si být jisti, že se ale G. nebaví na Stelin účet? Nebo Stelinka zamilovaným mužíkem od počátku velmi obratně manipuluje? Nakonec vlastně není jasné, kdo s koho... Odpověď není tak přímočará, jak by se v první polovině knihy mohlo zdát, ale zopakujme, že pro čtenářský požitek, který je místy závratný, to není podstatné.

Proticastrovského apelu je v tomto románu až zarážejícně málo: což je ku prospěchu věci a současně hodno obdivu, vezmeme-li v úvahu, že mnohaletý exil, řadu ústrků a ponížení spisovateli připravil právě jeho odpor k tomuto režimu; jeho důsledkem bylo i to, že spisovatel zemřel mimo domov. Jen výjimečně taková spodní voda textem prosákne a vyvzlíná na povrch vyprávění.

Vypravěč, který vzpomíná na mladší věk svůj i svého milovaného města, nemá jen nadhled, on má nadhled i nad svým nadhledem. Zdá se, že všechno v životě, jakékoli trapnosti, omyly, lásky, selhání i vítězství, jsou jednoduše směšné. Cabrera se jim ale nevysmívá. (Nebo ano?) Právě toto svědivé znejistění román provází, bez obalu se přenáší na čtenáře zcela výjimečným způsobem, ať už dotyčný byl, či nebyl v téměř personalizované Havaně, ženě plných tvarů, překrásné, ale tajuplné a možná zákeřné, roztančené do rytmu Ravelovy hudby. Jenže výsledný pocit z této prózy je smutek, nejistota, pocit, že cosi zásadního skončilo a nemůže být nahrazeno nedostačivou přítomností. Muž takovéhoto jazykového umu se nemohl stát lékařem, na studium medicíny Cabrera naštěstí rezignoval.

Nelze ještě jednou nezmínit náročnost a hravost překladu této zbytkově experimentální prózy. Převádět hříčky založené na souzvucích je nakonec asi jednodušší než využívat podobnosti či souvislosti celé řady více či méně asociovaných významů. Zachovat při tom smysluplnost takovou, o jaké lze v případě Cabrerova stylu mluvit, totiž lehce absurdní, plnou dalších odkazů a náznaků, ať už k předchozímu textu, nebo ke zcela jiným slovesným dílům, muselo být nadmíru obtížné. Nelze než vyjádřit vděk, že toto jedinečné dílo, které rozhodně patří k tomu nejlepšímu ze světové prózy, tento výjimečný způsob vzpomínání, můžeme číst v – neobyčejné – češtině.