Jako by Pavel Kolmačka vydáním své předposlední básnické sbírky jménem Moře (2010), na kterou čekal od předchozí sbírky dvanáct let, něco prolomil, „popohnal“. Čtyři roky mezi Mořem, jemuž se dostalo vlídného, ba vřelého přijetí od kritiky i čtenářů, a novinkou s pozoruhodným titulem Wittgenstein bije žáka (2014), se zdají jako okamžik.

Snad proto se Kolmačkovo básnictví ve Wittgensteinovi příliš nezměnilo. Sbírku opět tvoří krátké, srozumitelné útvary s méně nápadnou zvukovou stylizací. Rýmy se u nového Kolmačky až na výjimky nevyskytují, v jeho básních cítíme spíše určitý „civilní“ důraz na přirozený, zároveň ale oslavný a vznešený způsob řeči. Tyto básně nejsou psány tak, jak autorovi zobák narostl, ale podobně jako dejme tomu u Petra Hrušky jsou jemně kultivované, pečlivě zvažované. Jakkoliv se může zdát, že neobvyklé zalomení veršů je laciné – často odpovídá větné skladbě, a jaksi se tím pádem zdá „logické“ –, prokazuje básni službu tím, že se podílí na meditativním rázu Kolmačkovy poezie, zvýznamňuje strofická sdružení veršů a veršová sdružení slov.

Podobně obohacující je Kolmačkova práce s kombinováním poezie a prózy (objevné je zejména sousedství obou literárních druhů na ploše básně!) a s dělením básní do oddílů, které – znovu – nevyhlížejí nikterak okázale, ale podtrhují sdělení básně a souzní s celkovou náladou sbírky. Jistě to není závratné zjištění (něco podobného by mohlo platit pro veškerou dobrou poezii), Kolmačkova Wittgensteina to však dobře charakterizuje. Významným klíčem pro strukturu Moře bylo prostě téma (či určující motiv) a jeho oddíly byly v sazbě přiznány. V případě poslední autorovy knihy je struktura sbírky zastřená – nejde ani o oddíly v tradičním slova smyslu, docela dobře by mohlo jít o básnické cykly či komplikovanou básnickou skladbu. Jednotlivé básně se jeví jako oddělené, nicméně motivicky a „myšlenkově“ zastřešené či spřízněné.

Sbírka začíná i končí několika jednoveršovými básněmi (tato souměrná stavba jistě není náhodná); připomíná nádech a výdech či zrod a zánik, témata, jimž se Kolmačka (zejména zrod, zrození, mateřství, otcovství) věnuje často. K nim se váže rovněž čas: krajinně v podobě ročních období (básně-cykly věnované čtyřem obdobím, které střídají básně Jaro, léto a Podzim, zima), viděním blízkých osob (byť méně než dříve) či v abstrahované, metafyzické rovině. Tato triáda je vlastní rovněž básníku Vítu Slívovi; u něj má metafyzický přesah charakter zbožný (křesťanský, eschatologický, mířící vzhůru), artikulovaný, kdežto u Kolmačky se mísí zvláštní bezmála „vědecká“ (ale i technická, kosmologická, mířící k detailu) přesnost s pozorovatelským, meditativním umlknutím, které pochopitelně zbožnost nevylučuje.

Zdá se, že ve Wittgensteinovi převládají básně obrazné nad básněmi reflexivními (jakkoli oba „typy“ poskytují nějaký obraz a něco reflektují) – totiž ty, které v prvním plánu vyvolávají obraz nějakého vjemu a v prvé řadě nepředstavují úvahovou jednotku, např. v básni Podzim: „Alej mizí. V přítmí syčí / hasnoucí plamen listí.“ Největší Kolmačkova novinka ve Wittgensteinovi je, že se do obrazů světa vkrádá svět nekalosti a zištnosti dneška. Jeho básně tak získávají přídech kritičnosti. Někde s vážností: „Ještě nikde nikdo, štvanci zisků spí. / Je třeba bdít, být, kráčet, než se probudí, / dokud na cestě hrozí jen zajíci, divočáci, srny, / samota, ticho, stíny“, jinde s nadsázkou: „Klín hus letí nad ITAB, Novibru, Láníka, s. r. o.“ V ojedinělých případech se podobná kritika dostává do závěrečného verše – může pak být pouhou nepřesvědčivou jízlivou „pointou“: „Měli jsme dětství. (…) Ochránily nás obrázky s mikymauzi“ či „Jako o život, o smrt, o všechno pípal mobil.“

Nejkritičtěji vyznívá „řeč“ filozofa v básni, jež nakonec dala titul i celé sbírce. Wittgensteinovo jméno vyvolává asociaci s někdejší Wernischovou poznámkou z Pekařovy noční nůše: „Kdyby hranice Wittgensteinovy řeči byly skutečně hranicemi Wittgensteinova světa, byl by Wittgenstein debil.“ Kolmačkův Wittgenstein (i Wittgenstein) však hovoří o velmi podstatných věcech: o absenci logiky, o řeči, o světě. „Za řekou řeči je ticho, tma.“ Kolmačkova poezie je důkazem, že slovo je stejně jako ticho nenahraditelné.