Sbírka Wittgenstein bije žáka je v porovnání s předchozím Mořem daleko kompaktnější, uzavřenější. Zatímco v Moři se autor spolehl na prosté řazení básní do několika tematických celků a sbírka postrádala propracovanější kompozici – jako jediný (a nutno říci, že dostačující) svorník zde fungovala integrita světa Kolmačkových básní –, ve Wittgensteinovi se mnohem víc soustředil na stavbu knihy jako takové.

Uceleného tvaru sbírky dosáhl autor pomocí několika tvůrčích postupů. Prvním z nich je intenzivní využití návratných motivů. To se projevuje nejen v titulech básní (několikeré zastoupení mají například názvy Zima, Jaro, Léto, Chůze, V bytosti), ale i v opakování větších tematických celků či motivů v básních popisovaných. Častou situací je například chůze, a to nejen jako přesun z místa na místo, ale také jako metafora časového prožitku. V básni Chůze (jedné ze čtyř, které se takto jmenují) kráčí lyrický hrdina po mostě – je možné, že dokonce vylezl na zábradlí a snaží se na něm chvíli balancovat: „Jdu bublinou osvětlení / s pažemi vysoko zdviženými, rozpřaženými jako provazochodci, / vědom si vratkosti, vědom si výšky.“ Základem básně je reálná situace, ale přesto v ní nejde o pouhý popis klukoviny, i když i tento rozměr je zde přítomný. Chůze – nebezpečná chůze po něčem úzkém, z čeho je možné spadnout, a možná se i zabít – tu funguje jako metafora života a zároveň je to moment, kdy je možné na chvíli proniknout mimo běžně žitou všednost a zahlédnout něco, co je za ní. S tím souvisí druhé časté téma Kolmačkových básní: zachycení okamžiků vytržení z každodennosti, náhlého spatření zázraku bytí – například v básni Zasažen hvězdou: „Došel jsem k popelnicím, z dosahu osvětlení, / k holému poli. Tam, nízko nad obzorem / jsem ji spatřil, jak pulzuje, jak září.“ Všednost je v takových básních zastoupena běžnými činnostmi či věcmi (nakupování, večeře, vynášení odpadků), v jejichž sousedství působí tyto nenadálé průzory ještě kontrastněji.

Dalším svorníkem knihy je příběh či příběhovost. V centru sbírky se nacházejí básně spojené tématem očekávaného pádu asteroidu. Ten nakonec nepřiletí, ale potenciální nebezpečí, které zosobňuje, umožní vrhnout zcela nové světlo na běžné věci a – znovu – pocítit existenciální úzkost spojenou s opojením existencí, o kterých byla řeč výše. Méně markantní, ale přesto celou sbírku prostupující je příběh lidství lyrického subjektu, jenž v básních ohledává vlastní já. Básně otiskují jeho mnohotvářnost, identitu, která je výslednicí často protikladných sil („Muž ve mně, žena ve mně, dítě ve mně, had ve mně“), ale svědčí také o (často velmi násilnicky a expresivně vyjádřených) opakovaných pokusech vypořádat se s různými podobami, kterých toto já nabývá: „V klidu si počkám, až doblábolím, / až usnu mezi stoly. / A než se překročím a zmizím na ulici, / třikrát kopnu.“

Uzavřenost básní do těsných mantinelů kompozice není samoúčelně novátorská, tvoří naopak přidanou hodnotu textů a dává kvalitám Kolmačkovy poezie vyniknout ještě lépe, než to umožňovala rozvolněná kompozice sbírky Moře. Cyklický princip, kterému je podrobeno neustálé střídání motivů, jako jsou roční období, den a noc, zrození a smrt, a jenž je pro Kolmačku typický, se ve Wittgensteinovi zrcadlí i na formální rovině, a svět básní se tak zjevuje komplexně a ještě naléhavěji. Jeho podstatu tvoří vědomí existence řádu, který se však – stejně, jako je náplň přísně konstruované stavby sbírky pestrá – projevuje a uskutečňuje skrze protichůdné pohyby, skrze neustálé pnutí. Prostřednictvím této někdy až barokní kontrastnosti se Kolmačka vrací ke kořenům své poetiky, vycházející z poezie Bohuslava Reynka.

Klíčovým momentem nejisté, rozporuplné existence člověka v rámci jednotícího řádu, jenž jej přesahuje, je v Kolmačkových básních důvěra. Důvěra v prostor domova, rodiny, krajiny, v prostor ohraničený obzorem („odděleni mračny od bezednosti“), důvěra, bez níž nelze balancovat na zábradlí mostu. Ve sbírce Wittgenstein bije žáka se tento důvěrný prostor oproti předchozím sbírkám rozšiřuje i na vesmír, který je obydlený, protože existuje v lidských myšlenkách a tvoří němou kulisu lidského konání: „Po cestě za řekou jde děvče pro mléko, / vesmírem rozléhá se lomození konví.“ V současné české literatuře není mnoho básníků, kteří by dokázali zachytit lidské bytí tak komplexně a s takovou intenzitou jako Kolmačka. Podobně pronikavé vidění charakterizuje sbírku Zimní dvůr Bohdana Chlíbce, jehož básně však vedou naprosto opačným směrem, k rozpadu, rozkladu. Kolmačka naopak usiluje o celistvost, o kterou je možné se i při vědomí všech nejistot, paradoxů a pomíjivosti opřít.