Není moudré číst knihu od jejího epilogu. Kdybyste tak učinili u knížky Ladislava Čumby (nar. 1976) Wittgensteinova kniha faktů, kterou vydalo v zajímavém grafickém provedení nakladatelství Argo, možná byste se do ní ani nepustili. Klíčová věta celého doslovu je totiž jedním velkým nedorozuměním. Platí její opak, i kdyby proti tomu sám autor protestoval; jeho dílo opustilo svého tvůrce a žije si u čtenářů vlastním životem. „Tato kniha nemá nic společného s filosofií Ludwiga Wittgensteina, přináší toliko názor autora na fakta o jeho životě, lásce a smrti. Autor doufá, že nejpozději od této věty je to opravdu každému čtenáři známo…“ Spisovatel Ladislav Čumba se ku prospěchu věci mýlí. Jeho kniha je jedním z nejpozoruhodnějších projektů o životě a duchovním zakotvení jednoho z nejvýznačnějších filozofů dvacátého století. V předloženém Wittgensteinově experimentálním medailonu nalezneme odkazů k jeho filozofii možná víc než v ryze odborných pojednáních.

Je známo
Při četbě Čumbovy knihy jsem si připomněl Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu, zvláště Eugena Brikciuse, Jana Steklíka, Karla Nepraše a Vladimíra Boreckého. Zároveň mi vytanuli na mysli Karel Poláček, Bohuslav Brouk a také výtvarník a karikaturista František Bidlo, kteří hledali způsoby a formy, jak nevážně a přitom autenticky psát o vážných věcech. Autorův vhled do života a díla Ludwiga Wittgensteina (1889‒1951) je podobný. Jeho základem je skvělá, třebaže někdy maskovaná znalost filozofova díla a jeho reflexe, které jsou spojeny či lépe řečeno propleteny do jakési textově-obrazově-citační koláže. Ta si bere příklad ze struktury samotného Wittgensteinova díla, typicky děleného do kapitol a podkapitol, respektive paragrafů či odrážek. A tak zatímco rakousko-britský filozof rozvrhl svůj proslulý Traktát mezi čísla 1 a 7 (dělená dále například na 1.1, 5.5351 či 6.42), začíná Ladislav Čumba čistou nulou (0), předehrou, a končí podkapitolou 7.7, která ve třech větách komentuje Wittgensteinovu smrt na pozadí fotografie kladenské Huti Koněv. Není už v tomhle dobrá míra humoru, odvahy a kreativního přístupu?

Až na pár výjimek nenajdeme v knize dvoustranu bez černobílých fotografií. Jedná se o různá města, krajiny, portréty, nápisy, hroby a hrobky, slavné stavby, reprodukce uměleckých děl, faksimile dopisů, notové zápisy, mapy, statistiky, grafy či snímky ze současnosti. To všechno umožňuje čtenáři kráčet v textu volnějším tempem a tam, kde ho sám Wittgenstein nebo autor některou ze svých (základních) vět vykolejí, si může odpočinout a nabrat dech. Čumbova komentovaná pouť po životě cambridgeského filozofa bývá nejčastěji uvozena slovy: „Je známo, že…“ Autor totiž předpokládá (a při svém intelektuálním nasazení právem), že čtenář zná Wittgensteinův život do nejmenších podrobností, dílem počínaje a intimními věcmi konče. Patrně má pravdu, neboť jeho knihu o 360 stranách zabývající se géniem analytické filozofie a filozofie jazyka vezme do rukou nejspíš hlavně ten, komu se podařilo úspěšně a bez velkých šrámů zdolat Tractatus logico-philosophicus (Oikoymenh, 2007, přel. Petr Glombíček), Filosofická zkoumání (Filosofia, 1998, přel. Jiří Pechar) či Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha (Filosofia, 2006, přel. Petr Glombíček). Abych si vypůjčil Čumbova slova, je známo, že právě toto je vhodný prostředek, jak lze čtenáři bez soustavného filozofického vzdělání přiblížit osobnost, která měla k obecně tradovaným představám o tom, jak filozof vypadá a co dělá, daleko.

Téměř český Ludvík
Kniha mapuje téměř všechny hlavní události Wittgensteinova života, od narození přes vzdělávání, rodinu, cestování a zaměstnání po stěžejní texty, věci osobního života a samozřejmě i akademické období na univerzitě v Cambridge. Převážná část úvah a glos se týká rodiny a jejích poměrně komplikovaných vnitřních vztahů. Klíčovou roli v Čumbově vyprávění hraje Ludwigův otec Karl, bohatý průmyslník, který vstoupil i do české, respektive československé historie. S bohatým otcem se Ludwigovi, jak známo, ne příliš dobře komunikovalo a spolupracovalo, což ostatně platí i o některých jeho sourozencích. Téma rodiny, již Wittgenstein sám nikdy nezaložil, partnerských vztahů a sexuality prosvítá celou knihou. Čumba, jenž se pokusil pokrýt značný rozsah autorova života, nemohl jít do takové hloubky jako například Ray Monk, Georg Henrik von Wright, Cora Diamond, Wilhelm Baum, Oswald Hanfling či poněkud kontroverzní Wittgensteinův životopisec W. W. Bartley. Vybral si vlastní cestu a formu, která odkrývá duchovní a vztahové podhoubí, z něhož Ludwig vyrostl a jež ho přimělo zabývat se naprosto něčím jiným než jeho otec. Díky tomu, že Karl Wittgenstein, majitel ocelářského impéria, byl spojen i s českými zeměmi, najdeme v přítomné publikaci také řadu domácích zastavení, která Ladislav Čumba – může-li – doprovází aktuálními fotografiemi či reprodukcemi dobových pohlednic.

Někdy se dokonce zdá, a to i zásluhou společných česko-rakouských dějin a Wittgensteinova vztahu k básníkům Georgu Traklovi a Raineru Mariovi Rilkemu, jako by byl Wittgenstein českým autorem. Díky Čumbovým kontextuálním ponorům prostupují knihou významné postavy, které bychom na jednom místě nečekali. Najdeme tu Ludwiga van Beethovena i Jaromíra Jágra, Andrewa Carnegieho i Karla Marxe, Marii Majerovou i Adolfa Loose, lorda Keynese i Grahama Greena, Michaila Gorbačova i Jamese Bonda, Bertranda Russella i Viktora Koženého, Alberta Einsteina i ing. arch. Jana Albrechta (proslulého mj. i jako tvůrce masového koláče zvaného králíkokachna), Alfreda Nobela i Stevieho Wondera. Mezi těmi, kteří se pochopitelně i vcelku podivuhodně dostali do Wittgensteinova životního příběhu, objevíme i Stalina, Lenina a Hitlera. A tak zatímco první dva jmenovaní se knihou jen mihnou, o posledním se tu nachází samostatná kapitola 2.1 uvozená otázkou: „Byl Hitler blbý?“ Říkáte si, jak ti dva spolu vůbec souvisejí? Nechte se překvapit. Možné to je!

Radosti i marnost platnosti
Ladislav Čumba se nepouští do polemických reflexí Wittgensteinových myšlenek ani do urputných psychologických rozborů jeho deníků či korespondence. Stranou je ale nenechává. Chápe, že kniha není univerzitní katedra – a že se ve svém knižním díle nemůže napoprvé vyčerpat úplně. Byla by to věčná škoda. Přivádí čtenáře na start jeho vlastní pouti a ukazuje, z jak složitých, antagonistických a zároveň inspirujících poměrů Wittgenstein vzešel. Zdá se téměř nepochopitelné, jak se ikonický filozof první poloviny 20. století mohl pohybovat a žít mezi tak rozdílnými místy, jakými byla Vídeň, rakouský venkov, Cambridge, Linec, Berlín, Irsko, Spojené státy či Manchester. A co a kdo všechno ho váže k Moravě a Čechám. Autor knihy také rozšiřuje diskusi o tom, jak se Ludwigovi i jeho bratrům (třebaže za cenu sebezničení) podařilo odpoutat od rodiny, a tedy hlavně světa jejich otce, jenž patřil ve své době mezi nejmajetnější evropské podnikatele.

Osvobozující Wittgensteinův vztah k penězům byl, jak ukazuje i přítomná publikace, daleko víc než jen vzpourou syna proti otci. Ve vídeňských palácích by Ludwig jako dědic průmyslové říše filozofovat zřejmě nemohl. A i když, jak připomíná autor i ostatní životopisci, Wittgenstein za svého života vydal knižně jen zlomek svých myšlenek, vytvořil určitý referenční bod v tom, že nechtěl psát pro psaní samotné, vydávat pro vydávání, být slavný a pohádkově zbohatnout. Jako u málokoho jiného tu platí Masarykova slova z Hovorů: „… mnoho číst neznamená hltat knihy, nýbrž dobře si přečíst pár těch nejlepších.“ Wittgenstein se tak například u svého Traktátu domníval, že „v tom podstatném dané problémy vyřešil s konečnou platností“. Jenže hned o větu dál precizuje své pojetí filozofické práce, která je pro něj v životě sice důležitá, ale není předmětem víry či kultem. „A pokud se v tom nemýlím, pak hodnota této knihy spočívá zadruhé v tom, že ukazuje, jak málo se dosáhne tím, když se vyřeší.“

V úvodu jsme citovali slova autora Wittgensteinovy knihy faktů o tom, že jeho kniha „nemá nic společného s filosofií Ludwiga Wittgensteina“. Kdybych se měl rozhodovat, jak atraktivně seznámit středoškolské či vysokoškolské studenty s Wittgensteinovou filozofií, životem a jeho přesvědčením, vzal bych si knihu Ladislava Čumby jako učební dialogickou pomůcku. Jestliže se totiž takhle mluví/nemluví o filozofii, ale také o umění, historii, psychologii, lidských vztazích či o náboženství, rád bych si přečetl jeho knihu, která by s „filosofií Ludwiga Wittgensteina“ něco společného měla…

Nakladatelský počin Arga podle mého mínění volá po překladu do angličtiny a němčiny. Mám za to, že tato kniha by dovedla oslovit i čtenáře z evropského, svobodného prostoru, který nedostatkem odborných i popularizačních studií, memoáry a beletrií rozhodně netrpí. Autorova skromnost, oblečená do všudypřítomného vtipu, sarkasmu a ironie, ho už nemusí trápit. Snad právě proto se, řečeno jeho slovy, „naučil číst a psát“, aby v roku 2017 vydal knihu, která změní váš pohled na filozofii a z Ludwiga Wittgensteina učiní vašeho přítele. Ale nakonec vážně. Tenhle literární experiment jen tak nezestárne. Bylo by škoda ho minout. Je známo, že je škoda každé dobré knihy, která zůstane neotevřena.