Moře
Básník Pavel Kolmačka vydává třetí básnickou sbírku, v níž pokračuje v odklonu od expresivity a stylizace, jež byly typické pro jeho ranou tvorbu. Kolmačka jde ve své nové sbírce po cestě civilnosti, intimity a prostoty. Zdá se, že je to cesta správná.
Debutovou sbírkou Vlál za mnou směšný šos (1994) se Pavel Kolmačka zařadil mezi pokračovatele reynkovské poetické tradice. Jeho poezie byla výrazněji jazykově stylizovaná, vládla jí příznačná tématika a motivika (otevřená syrová krajina, biblické a mytické symboly), nesla stopy baroknosti (kontrastovost, specifický vztah k Bohu a s ním související sebeironie). Básně Kolmačkovy prvotiny byly rozsáhlé a hrubě tesané: „Nic. Tma. V ní zrna hvězd. / S lítostí, se zpěvem jsem domů vrávoral / a tabákový kouř, smích za mnou vlál.“
Už s druhou sbírkou Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998) se Kolmačkova poetika mění směrem k civilnosti. Přichází zintimnění, lyrické dění se začíná přesouvat do uzavřeného prostoru a středobodem Kolmačkova světa se poprvé začíná stávat rodina; zásadní místo nově zaujímá vztah k ženě a k dítěti. Expresivnost, která byla příznačná pro prvotinu, je ve druhé sbírce pozvolna střídána oproštěností, leckde až lapidárností a strohostí: „V noci se budím, / bojím se, že umřu.“ Kolmačka se začíná stávat pozorovatelem každodenních situací, jeho pohled se soustředí k všednímu až banálnímu detailu: „Ve světle žárovky mají stíny / ostré kontury: kytice“. Košatost a expresivnost veršů ustupuje snaze bezprostředně zachytit, nově vidět, vypozorovat: „Měkká křivka tvého nehybného těla / je křehká / jak letmá stopa štětce na kartónu.“ S objevením intimního prostoru, který patří rodině, ubývá v Kolmačkově světě pocitů životní úzkosti, přítomny jsou tu už spíš jen jako tušení o světě venku: „Vše rezonuje jeho hlasem. / Ozvěna skládá torza vět. / Jako by ticho, co rozléhá se / za domem, nebylo drtivé.“
Načrtnutý odklon od expresivity a stylizace směrem k civilnosti nově vydané Moře (Triáda, 2010) potvrdilo a snad i dovršilo. Jde o dosud nejintimnější Kolmačkovu sbírku, která je zároveň výrazově střídmá a vyrovnaná. Moře jako by se cele neslo ve snaze zachytit neviditelné, pomíjející, nezvěstné: „Přitisklí k černé skále / se zatajeným dechem / vnímali jsme celým tělem / chladnou nehybnost.“ Dominují mu motivy, které se váží ke zvuku, světlu a proudění, tedy k něčemu pociťovanému, avšak nezachytitelnému, mizejícímu: „Chlad proniká / do morku kostí. / Tuším proud, / studený / a silný.“ Právě ona zvláštní dynamika jako by Kolmačku nutila zachycovat výjevy a situace zrovna už se ztrácející („jižně od trati / člověk / zvedá ruku z pláně, / a hned se zas topí“); a zároveň činila Kolmačkův svět křehkým a zranitelným. Tatam je tíha a zemitost básníkova debutu.
Stále větší prostor věnuje Kolmačka motivům, které se váží k rodičovství ve všech jeho podobách: neutěšených („Po železničním náspu / ve větru běží děti. / Ještě je navolají, / nikomu nescházejí.“), úzkostných („Pořád je v patách / strach, že se něco stane, / nebo že nestane se, / co se mělo stát“) i těch neintimnějších („Honem, polož ruku. Cítíš? / Ano. Tady nahoře. / Hrbol vyboulený patou / nebo nártem z druhé strany“). Zvlášť v některých textech týkajících se zrození se Kolmačkovi podařilo dostat až k jádru lidské zranitelnosti: „Půl osmé. / Plujem za denního světla. / Abigail, držím ji – držím se jí, / jsem lehký, ona těžká.“
Svou třetí sbírkou se Kolmačka definitivně sblížil s linií, kterou v současné domácí poezii reprezentuje především dílo a jméno Petra Hrušky. Kolmačkova poezie je oproti předchozím sbírkám o poznání klidnější, méně průbojná, pasivnější, bez potřeby vypjatých poloh a hrubých zářezů. Moře jako by se skutečně neslo a čtenářům dávalo ve vlnách; zatímco v některých momentech je silné („Za humny kvete / větev / ulomená loni. / Sálá a pochodňově / ozařuje obzor / otevřený jak vrata.“), na jiných místech slábne a leniví. Vedle vydatných textů tu tak můžeme číst i básně méně intenzivní, jakoby rozmyté, bez zřetelného významového náboje a napětí: „Ústup noci / dokazuje, / že se točí zem, / vše je při starém“ nebo „Uvařit guláš, zatopit. / Číst pohádku pro děti. / Umýt včerejší nádobí. / Spočinout v objetí.“
Kolmačka ve své nové sbírce mnoho ztratil (ironičnost, reflexi bezprostředního spojení se zemí a krajinou, imaginativnost v prvotině až téměř surreálnou) a zároveň mnoho podstatného nalezl (především intimitu a komornost). V Moři jako by definitivně opouštěl poetiku debutu, a zároveň hledal a pomalu nacházel svébytnost novou.