Kalevala je brána do Finska. Každý, kdo se začne hlouběji zajímat o Finsko, jeho kulturu, literaturu nebo jazyk, narazí hned na počátku své finské cesty na Kalevalu, národní epos Eliase Lönnrota. Zamčená brána. Nebo tajemná a nepřístupná hora. Bránu musí odemknout a horu překonat, protože jinak mu cesta k Finsku zůstane navždy uzavřena. Mluvíme-li o Kalevale, měla by překážka na cestě mít asi jinou podobu než hora. Měla by to být stříbropěnná vodní pláň nebo hustý, neprostupný les.

Na otázku, proč vlastně musíme Kalevalu poznat, proč bychom se bez ní ve finském prostoru ztratili (a proč by ji měli číst i ti, kdo se o Finsko vůbec nezajímají), existují dvě možné odpovědi.

První, „utilitární odpověď pro finštináře“, je nasnadě. Se jmény a hrdiny z Kalevaly se i dnes ve Finsku setkáváme na každém kroku. Sampo, v eposu zázračný mlýnek na blahobyt, je dnes také jméno banky, ledoborce a dokonce kombajnu. Podle kováře Ilmarinena se jmenuje pojišťovna, obrněná loď (a dokonce jedno umělecké kovářství v Québecu). Po Kalevovi, otci kalevalských bohatýrů, se jmenují noviny v severofinském Oulu a celá městská čtvrť v Tampere. A Kaleva je také křestní jméno – dlouholetý finský prezident se jmenoval Urho Kaleva Kekkonen. Podle Pohjoly, země, s níž kalevalští bohatýři bojují, se jmenuje banka. Lesní říše Tapiola dala jméno pojišťovně a také slavné obytné čtvrti v Espoo u Helsinek, považované za příklad sepětí architektury s přírodou. Jméno bojovníka a milovníka Lemminkäinena nese velká stavební a developerská společnost.

Množství stop zanechala Kalevala ve finském umění a kultuře. Najdeme je ve špercích firmy Kalevala Koru, což jsou repliky skutečných šperků z dávné kalevalské doby, v tónech nejznámějšího finského hudebního skladatele Jeana Sibelia, v uhrančivých ilustracích malíře doby secese Akseliho Gallena-Kallely, ve verších velkých básníků Eina Leina, Paava Haavikka a mnoha dalších.

Ve Finsku Kalevala vyvolala hnutí zájmu o minulost, národní kořeny a také o Karélii, chápanou nejen jako kolébka Kalevaly, ale i celé národní kultury a národních kořenů. Hnutí se nazývá karelianismus a vrcholí po roce 1890, kdy se malíř Akseli Gallen-Kallela vydává v doprovodu italsko-švédského hraběte Louise Sparreho na cestu do Karélie, která se pak stává poutním místem umělců. Karelianismus je někdy také nazýván národním romantismem, má mnoho rysů secese a v zájmu o ugrofinské a exotické motivy Kalevaly lze hledat obdobu zájmu evropských secesních umělců o orientální motivy. Karelianismus také vyvolal ideu tzv. Velkého Finska jako bájné pravlasti a útočiště ugrofinských národů.

Kalevala nám – čtenářům – může pomoci v lepší orientaci jak v každodenním Finsku, tak v jeho kultuře. Namítnete-li, že k tomu stačí základní znalost slovníkového hesla, nelze odpovědět jinak než ano, stačí, máte pravdu – ale budete o něco ochuzeni.

*

Druhá odpověď není tak jednoznačná ani utilitární a je určena oné patrně větší části čtenářů, které ke Kalevale přivádí nikoli zájem o Finsko, nýbrž o literaturu. Kalevala je součástí světové literatury, jejího dědictví, nabízí nám pohled do dávného světa národů, žijících na kraji Evropy (národů ugrofinských, ne indoevropských), otvírá nám cestu do tajemného světa eposu.

Archaickou mlhou čarovných slov, kouzelnických rituálů a pro většinu čtenářů nezvyklých stylistických prostředků – aliterací a paralelismů – pronikáme k příběhům, vášním a citům, jaké prožíváme i dnes, ve skutečnosti nebo ve snu.

*

Začněme velmi stručným „slovníkovým heslem“. To říká, že Kalevala je finský epos, sestavený Eliasem Lönnrotem z karelských lidových zpěvů. Příběhy Kalevaly začínají stvořením světa a končí Kristovým narozením. Ústředním dějovým motivem jsou vztahy dvou zemí: Kalevaly a odlehlé severské Pohjoly. Tři „hlavní“ kalevalští hrdinové – moudrý pěvec Väinämöinen, zručný kovář Ilmarinen a bojovník a svůdce Lemminkäinen – bojují s vládkyní Pohjoly Louhi o ruku její dcery a o kouzelný mlýnek sampo. První ucelenou podobu Kalevaly (tzv. Alku-Kalevala, tedy Pra-Kalevalu) Lönnrot dokončil roku 1833, ale s její podobou nebyl spokojen. Druhá a rozšířená verze Kalevaly, později označovaná jako Stará Kalevala (Vanha Kalevala) vyšla roku 1835. V konečné podobě vyšla Kalevala v roce 1849, obsahuje 50 run a 22 795 veršů (jako tzv. Nová Kalevala, Uusi Kalevala). Kalevala významně ovlivnila a dodnes ovlivňuje finskou kulturu. Do češtiny ji přeložil Josef Holeček a vydal ji v letech 1894–1895, jako jeden z prvních kompletních překladů Kalevaly vůbec.

Elias Lönnrot má „příkladný životopis finského obrozence“. Narodil se 9. dubna 1802 v obci Sammatti v jižním Finsku, v malém a chudém domku na břehu jezera jako syn krejčího. V roce 1822 začal studovat na univerzitě v Turku finštinu, filologii a filozofii. Po velkém požáru Turku v roce 1827 se univerzita přestěhovala do Helsinek a Elias Lönnrot tam vystudoval medicínu. V roce 1833 byl jmenován okresním lékařem na druhém konci země, v zapadlém městě Kajaani v severovýchodním Finsku, nedaleko hranice s Ruskem. V Kajaani Lönnrot působil dvacet let. Odsud podnikl většinu tzv. sběratelských cest, při nichž poznal, vyslechl a zaznamenal zpěvy, které se po staletí zpívaly, nebo spíše rytmizovaně vyprávěly, často za doprovodu strunného nástroje kantele, v karelských vesnicích. Spojil je do eposu a vydal Kalevalu. Sláva a uznání na sebe nedaly dlouho čekat. V roce 1853 byl Elias Lönnrot jmenován profesorem finského jazyka a literatury na univerzitě v Helsinkách. Působil tu do roku 1862, pak odešel na odpočinek a zemřel jako uctívaný a milovaný patriarcha v rodném Sammatti 19. března 1884.

*

Kalevala vznikla v první polovině 19. století, v době obrození mnoha evropských národů. Otcem myšlenky národního obrození byl německý filozof a spisovatel Johann Gottfried Herder (1744–1803). Herder byl přesvědčen, že lidová poezie a národní jazyky jsou neprávem opomíjeny a že musejí být vzkříšeny, obrozeny, aby se mohly stát hlavní silou pro vznik moderních národů. Pod Herderovým vlivem dochází i ve Finsku ke změně pohledu na lidovou poezii. Luteránská církev považovala do té doby lidové zpěvy a říkání za pohanské pověry a švédsky mluvící inteligence finské lidové poezii prostě nerozuměla.

Na vznik Kalevaly měla příznivý vliv i věc na první pohled vzdálená – politická situace. Finsko bylo od 13. století součástí Švédského království, ale nemělo žádná zvláštní jazyková ani jiná práva. Bylo jen jednou ze švédských provincií a jeho hlavním úkolem bylo bránit švédskou říši před Ruskem. Rusko se Švédskem po mnoho staletí bojovalo nejen o Finsko, ale zejména o vládu nad Baltským mořem. V napoleonských válkách Švédsko o Finsko přišlo a Finsko se roku 1809 stalo součástí Ruska.

Vzdělané vrstvy se zpočátku bály, aby Finsko nezpřetrhalo svazky s civilizovaným Západem a nerozplynulo se v barbarské a obávané východní říši. Nová situace však zároveň byla příležitostí pro hledání nové národní identity. Dobovou atmosféru dobře vystihuje výrok politika, novináře a spisovatele Adolfa Ivara Arwidssona „Ruotsalaisia emme enää ole, venäläisiksi emme tahdo tulla, olkaamme siis suomalaisia.“ (švédsky: „Svenskar äro vi inte längre, ryssar vilja vi icke bliva, låtom oss alltså bliva finnar.“ a česky: „Švédy už nejsme, Rusy se stát nechceme, buďme tedy Finy“.)

Finské obavy se ukázaly být zbytečné – přinejmenším do konce 19. století. Ruský car Alexandr I. a jeho následovníci si chtěli na svém novém hraničním území zajistit klid a loajalitu. Finsko se stalo autonomním velkoknížectvím a jeho autonomie byla opravdu neobvykle rozsáhlá. Ruští carové se také snažili co nejvíce vymanit Finsko ze „sféry švédského vlivu“. Proto bylo například hlavní město roku 1812 přeneseno ze západofinského Turku do Helsinek, odkud bylo přece jen blíže do Petrohradu, a proto carové také nebránili rozvoji finštiny a finsky psané literatury. Roku 1831 byla založena Společnost pro finskou literaturu (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura). Jejím cílem byla tehdy stejně jako dnes podpora finské literatury. To znamená mimo jiné udílení stipendií, a několik jich na své sběratelské cesty získal také Elias Lönnrot.

*

Lönnrot se o lidovou poezii a finskou minulost zajímal už od studií, stipendium v tom hrálo jen okrajovou roli. Myšlenku, že by Finové měli vytvořit svůj epos po vzoru Homérových eposů Ilias a Odysseia, poprvé vyslo­vil etnograf Carl Axel Gottlund v roce 1817 ve švédské Uppsale, a tuto myšlenku vyznával i Lönnrotův učitel na univerzitě v Turku Reinhold von Becker. Becker předal Lönnrotovi roku 1827 své sbírky a zápisky. Lönnrot byl ovlivněn i osvíceneckým učencem Henrikem Gabrielem Porthanem (1739–1804) a jeho pětisvazkovou studií o finské lidové poezii, která vycházela v letech 1766–1778. Na univerzitě v Turku byla známa i teorie Němce Friedricha Augusta Wolfa z roku 1795, podle níž Homér vytvořil své eposy ze zpěvů, které původně existovaly samostatně.

První cestu, při níž sbíral a zaznamenával lidové zpěvy, podnikl Lönnrot už v roce 1828 po jižním a východním Finsku. Na druhou cestu ho vyslala nově založená Společnost pro finskou literaturu v roce 1831. Měl dojít až do severovýchodní, tzv. Dvinské Karélie (finsky Vienan Karjala), ale z ruských hranic se musel vrátit – zdravotní správa ho povolala do jižního Finska, kde propukla epidemie cholery. Třetí cestu do Karélie podnikl v roce 1832 už jako lékař. Cestoval se dvěma studenty opilci, jichž se cestou zbavil, ale měl také štěstí. V obci Nurmes vyhrál na sedlácích v kartách 30 zlatých, takže se na cestě mohl zdržet déle. Čtvrtá cesta – do severovýchodní Karélie v září 1833 – byla nejdůležitější. Právě při ní se zrodil plán uspořádat zpěvy do jednoho celku. Lönnrot se setkal s významným pěvcem Ontreiem Malinenem. Pátou krátkou cestu podnikl do téže oblasti v roce 1834 (v dubnu a na lyžích) a setkal se s nejvýznamnějším pěvcem Arhippou Perttunenem. Na šestou cestu se Lönnrot vydal o rok později, v dubnu 1835. V letech 1836–1844 podnikl Lönnrot ještě pět dalších cest, ale ty už pro Kalevalu bezprostřední význam neměly. Lönnrot při nich sbíral a zapisoval lyrickou poezii, kterou později vydal ve sbírce Kanteletar. Společně s jazykovědcem Matiasem Aleksanterim Castrénem také zkoumal příbuzné ugrofinské národy žijící v Rusku.

Zájem o finskou minulost pronikl i do jiných sfér Lönnrotovy činnosti. Jeho habilitační spis z roku 1832 pojednával o magickém léčitelství starých Finů. Lönnrot se však nezajímal jen o finskou minulost, ale i o přítomnost a budoucnost, a i v tomto ohledu je jeho životopis biografií typického obrozence. Sestavil a vydal velký finsko-švédský slovník, psal knihy o finské historii a botanice, založil a vedl první finsky psaný časopis Mehiläinen („Včela“), byl nadšeným propagátorem abstinence, v době velkého hladomoru roku 1857 napsal spisek, v němž radil chudým lidem, jak připravovat jídla z mechů a lišejníků...

Celý text ukázky ve formátu .pdf