Nedávno (2011) vydaná novela Vladimira Sorokina Vánice (rusky Metěl, 2010) v překladu Libora Dvořáka byla u nás charakterizována jako vybočující z dosavadní série Sorokinových próz, protože neobsahuje scény násilí, zvrhlosti, obscenity, ale „nese znaky překvapivého vypravěčova polidštění“ (Libuše Bělunková, A2 12/2012). To je postřeh oprávněný na první pohled, obdobně jako konstatování, že Sorokin „se nyní věnuje láskyplné restauraci“ témat a scén klasické ruské literatury. Nemůžeme si ale nevšimnout, že silná literárnost textu obsahuje i kýčovité epizody: filozofování o dobru a zlu cestou ve vánici nebo monology hlavního hrdiny Platona Iljiče Garina o smyslu života (podle principu vnitřní řeči u Tolstého a Dostojevského). Domnívám se, že novela jako celek skutečně prezentuje láskyplný pohled, ale pohled zároveň ironický (leckde přímo parodující), zaměřený na typická témata, scény, symboly ruské klasiky. Vánici můžeme vnímat jako symbol cesty, na níž člověk překonává překážky, vede vyčerpávající zápas a zahyne.

V novele vyvstávají prvky mile starosvětské, ale i moderně technické (rádio u mlynářky vysílá hologramy), halucinogenní (doktor Garin zkouší nové drogy od středoasijských „vitaminderů“) i aktuální společensko-politické (Garin jede očkovat národ proti nemoci zavlečené z Bolivie, která mění lidi v zombie). Ústřední scénu – putování na saních zimní krajinou za stále tíživějších okolností – převzal Sorokin z klasické ruské literatury, ale zároveň, jak jsem zjistila, částečně reprodukuje a napodobuje scenérie a principy, které vytvořil Franz Kafka. V jeho povídce Venkovský lékař (Ein Landarzt, publikace 1919, psáno v letech 1916–1918) se venkovský lékař v prudké vánici trmácí až k smrti na voze s „nepozemskými koňmi“ v mrazivé pustině. Obdobné scény najdeme u Kafky i jinde, hlavně v románu Zámek z roku 1922 (putování zimní nocí se zeměměřičem K., vysoký sníh, vánice, mlha, zeměměřič padá do závějí, atd.). Jako odkaz ke Kafkovi bychom možná mohli vnímat fakt, že Garin často užívá německá slova: o sobě říká Dummkopf, situaci charakterizuje jako Schweinerei, připomíná si úryvky básní a písní (Guten Abend, schöne Müllerin).

U Kafky i Sorokina vnímáme beznaděj putování ve vánici, je to ale Kafka, kdo toto putování nazírá jako bludnou iluzi života směrem do prostoru a jako pokus tento prostor nějakým způsobem překonat. Srovnej začátek jeho povídky Venkovský lékař: „Byl jsem ve velikých nesnázích; měl jsem před sebou naléhavou cestu; těžce nemocný člověk na mne čekal ve vsi vzdálené deset mil; prudká sněhová vánice vyplňovala daleký prostor mezi mnou a jím“ (česky soubor povídek z r. 1983). U Kafky hrdina nemá jméno, sněžnou pustinou se protlouká sám, Kafkův text je v ich-formě. Sorokin vede vyprávění v er-formě, újezdní doktor Platon Iljič Garin má vedle sebe jako vozku ruského mužika s přezdívkou Kucka (nápaditý Dvořákův ekvivalent za originální Perchuša od slovesa s významem „pokašlávat“). Sorokin prezentuje prototyp ruského bárina, vzdělance, inteligenta a jeho vztah k podřízenému pomocníkovi, sluhovi, na němž je v této situaci závislý. Lidový étos Kucky je charakterizován především jazykem (lidová ruština s mnoha prvky nářečními). Rozdíl mezi oběma autory je v tom, že hrdina Franze Kafky je opuštěný, celý text povídky tvoří jeho monology, halucinace, snové přeludy, svědčící o jeho vyděděnosti; vypravěčská perspektiva je zúžená na obzor této jediné postavy. Sorokinův doktor Garin sice také vede sebetrýznivé úvahy, ale zároveň stále rozmlouvá s dobromyslným Kuckou (jedině domluva a spolupráce obou by mohla uspět proti živlům) a s mlynářkou (milenka na jednu noc). Existuje zde tedy určitá pospolitost, mezilidský vztah, sympatie – u Kafky je člověk zcela osamělý.

Výchozí scéna je u Sorokina velmi podobná Kafkovi: doktor Garin, spěchající za nemocnými (jde přímo o epidemii), přišel ve vánici o saně, kočího a dva erární koně a teď zoufale shání vůz a koně pro další cestu. U Kafky doktor na cestě k těžce nemocnému ztratil koně a shání nějakého nového; z prasečího chlívku na něj vykoukne upřímná modrooká tvář čeledína a objeví se dva koně obrovitých rozměrů. Čeledín spřežení vypraví, ale sám zůstane s Růženou, služebnou u doktora (s průhledným úmyslem). V obou textech je uzlovým bodem shánění koně, otázka spřežení a podoba koní. Tam, kde Kafka prezentuje dva koně, obry nadpozemské velikosti, Sorokin miniaturizuje: Kucka do svého samohybu zapřahá padesát maličkých koníků velikosti koroptví. Maxi- i minikoně mají v příbězích velkou roli. Sorokin napodobuje Kafkův svět, v němž se na pozadí detailně popsané reality objevují předměty a dějí věci neuvěřitelné, odporující logice. Kafkou je inspirována jak kostra výchozí scenerie (vánice, sníh, shánění koně), tak základní pozice – realita versus fantazie. Nikdo se nepozastavuje nad miniaturizací koní a postavičky mlynáře (je to mužíček velikosti malého samovaru), všichni jednají tak, jako by to bylo běžné, samozřejmé. Mlynář v Sorokinově novele je parazit stejně jako všichni ti, kteří asistují Garinově smrti, Kucka představuje průměr či podprůměr (třeba sporný), který obklopuje génia (představitele ruské inteligence). Nabízí se srovnání s Kafkovou Proměnou (Die Verwandlung, 1916), v níž se Řehoř Samsa, ušlechtilý, vzdělaný a inteligentní, proměňuje v brouka velikosti člověka, a jeho rodina zosobňuje průměrnost a podprůměrnost, která obklopuje výjimečnou osobnost.

Sorokin ve Vánici v duchu Kafky vytváří neskutečné ovzduší použitím principu miniaturizace a zveličování (nález šestimetrové mrtvoly muže, který vypil třicet litrů vodky, je patrně aluze na ruský alkoholický běs). U Sorokina i Kafky je člověk ohrožen vnějšími okolnostmi a v důsledku mezní situace se mu otevírá nový pohled na vnější život – vede monology o smyslu života, o opuštěnosti, bezmocnosti. Oba hrdinové, doktor u Kafky i u Sorokina, zvažují své vnitřní pohnutky: co mám dělat v tomhle pokaženém světě, v téhle beznadějné situaci, je to marné, já nic nezmůžu, snažil jsem se, ale jsem jenom lékař a to nic neváží. Jsem vinen, ale čím?

Kafkův lékař je snad zachráněn (ale je to nejisté), dál se vleče sněžnou pustinou, „nahý, vydán napospas mrazu tohoto obzvlášť neblahého období, s pozemským vozem, nepozemskými koňmi jako opuštěný stařec a nikdo z té čilé sebranky pacientů nehne ani prstem. Podveden! Podveden!“ Ve Vánici Garin nakonec svlečený (to má Kafka také) podstupuje mučení a na hlavním náměstí trest smrti – je to ortel vykonávaný na nevinném (viz Kafkův román Proces, 1914–1915). To všechno je ovšem pouze přízračné, snad důsledek požití neznámých drog. Snové ovzduší Kafkovy povídky Sorokin naplňuje: Garin v dřímotách vidí velkou hostinu, smuteční hostinu za Garina a zádušní lékařský tanec; pochopil, že zmrzne. Tyto snové partie znázorňují (podobně jako tomu je u Kafky) vnitřní svět protagonisty. Kafkův text je zvláštní, obsahuje náznaky a podivná poselství těžko dešifrovatelná, u Sorokina je všechno lehčí. V novele se Sorokin projevuje jako výborný imitátor: značná část motivů odkazuje na něco v literatuře už existujícího, zároveň ale text novely působí velmi autenticky. Hloubky Kafkovy povídky samozřejmě nedosahuje.

Překlad Libora Dvořáka je živý, dynamický, už vzhledem k širokému využití obecné češtiny a slangu. Řada míst je sporných nebo chybných. Archetypální dvojici mužik – bárin Dvořák posunul tím, že oslovení doktora Garina z úst Kucky „bárin" nahradil ekvivalentem „mlospane“, který má konotace spíš maloměstské, buržoazní, nikoliv venkovské, a je silně příznakový („Můžeme ject, mlospane“ za ruské „Možno jechať, barin“). Problémem zůstává převod metaforických ustálených rčení, překládaných buď doslova, nebo nevhodně, např. „medvěžij ugol“ (zapadákov) jako „medvědí doupě“, „iskať větra v pole“ (o marnosti snažení) jako „to si pak můžeme honit vítr v poli“, „Komu povezjot, kak govorjat, u togo i petuch sněsjot“ (Komu Pánbu, tomu všichni svatí) jako „Inu, jak se říká – jeden je hrd, druhej má prd“. Srovnej i podivný výraz „Člověka zebe jako hrom“ za ruské „zjabko“. Kamenem úrazu se stal lidový výraz „zasadi vas, těbja“, který Kucka v každé situaci znovu a znovu opakuje, až se z toho stává určitá forma výstavby textu. Významově odpovídá českým sakra, hergot, kruci, krucifix, kristepane, ježíšmarjá, zatracená práce, aby to čert vzal apod. Vhodným řešením by bylo v každé situaci (a těch je mnoho) volit jako ekvivalent odlišný výraz odpovídající kontextu. Dvořák zcela nesmyslně zvolil za jediný ekvivalent výraz „aby tě husa kopla“, často upravovaný do podoby „aby to husa kopla“, a opakovaně ho dosazuje všude. Takže když si Kucka vyrazil přední zub a zvolal „Ach ty, zasadi tja“ (česky třeba „Hergot, to je nadělení!“ aj.), čteme u Dvořáka „Kuš, aby to husa kopla.“ Stejně volá, když se zlomila sanice povozu: „Ach ty, zasadi tja“ – a Dvořák překládá „Aby to taky husa kopla.“ Když Kucka vyjadřuje údiv nad nálezem obrovité mrtvoly slovy „Rodimaja matuška, zasadi tja“, Dvořák tlumočí „Matko boží, aby to taky husa kopla“ místo třeba „Ježíšmarjá, co to je?“

Nicméně odhlédneme-li od uvedených a dalších chyb (korektura je zcela nedostatečná), jeví se Dvořákův překlad jako dobré přetlumočení Sorokinovy novely v expresivní, působivé podobě.