Na ulici je mrazivo, ale slunce už se za mraky svezlo–zakutálelo. Nejvyšší čas se k Dílu vrátit. Teď mě čeká hvězdopád. A to je věc potřebná, státního významu.
Usedám do svého medáka, vyjíždím na Šabolovku a volám: Už je vše hotovo? Zdá se, že ano.
Sahám po cigaretě, jelikož po rybkách má člověk vždy chuť na kouření. Jenže mi došly. Brzdím vedle Lidového stánku. Z té se vysune rudá huba, připomínající cirkusového šaška:
„Co račte, pane opričníku?“
„Ráčil bych cigarety.“
„Máme otčiny s filtrem, anebo otčiny bez.“
„S filtrem. Tři krabičky.“
„Prosím. A kuřte na zdraví.“
Je vidět, že ten mládenec má smysl pro humor. Vytahuji peněženku a prohlížím si výlohu. Sortiment je klasický – cigarety Otčina, papirosy Rus, vodka Žitná a Pšeničná, chléb černý a bílý, čokoládové bonbony Míška huňatý a Míška na severu, povidla jablečná a švestková, máslo čerstvé a máslo solené, maso s kostmi i bez, mléko čerstvé i mléko převařené, vejce slepičí a křepelčí, salám tvrdý a měkký, kompot višňový a hruškový a konečně také sýr Ruský.
To byla dobrá myšlenka Gosudarova otce, dnes již zesnulého Nikolaje Platonoviče, že zlikvidoval všechny ty supermarkety cizozemské a nahradil je ruskými stánky. A v každém tom stánku aby měli ode všeho po dvou druzích zboží a lid si tak vybrat mohl. To je moudré a podstatou svou hluboké. Protože náš lid bohonosný má mít možnost vybrat si z dvojího, a ne třeba z trojího či třeba z třiatřicetiterého. Když si lid vybírá z dvojího, usidluje se v něm vnitřní klid, jistotou zítřka je prodchnut, zbytečného hemžení se vyvaruje a tudíž je uspokojen. A s takovým uspokojeným lidem se pak dají konat velké věci.
Všechno je v tom stánku dobré, toliko jediné věci není s to pochopit hlava moje: proč je všeho zboží po páru jako tvorů v arše Noemově, a jen sýr je tu jediný, Ruský? Na to logika má nestačí. Jenže to zkrátka není věc pro naši hlavu, nýbrž pro Gosudarovu. Gosudar z Kremlu vidí na lid lépe, jasněji. To my se tady kopošíme jako vešky a cest nejsprávnějších nevidíme. Kdežto Gosudar vše vidí a vše slyší. A ví, kdo co potřebuje.
Zapaluji si.
A vzápětí se ke mně podomní obchodník přižene – s úpravnou bradkou, v úpravném kaftanu a s úpravným chováním. Na prsou mu, jak jinak, visí přenosný pultík s knihami.
„Nepřál by si pan opričník poslední novinky ruské krásné slovesnosti?“
A rozevírá přede mnou svůj pultík třídílný. Také tyto pultíky jsou standardní, Gosudarem schválené a Slovesnou komorou potvrzené. Lidé naši knihu ctí. Na levé straně je pravoslavná literatura, na pravé pak ruská klasika a uprostřed novinky současných spisovatelů. Nejdřív se tedy podívám, co nového literatura naše současná přináší: Ivan Korobov – Bílá bříza, Nikolaj Voropajevskij – Otcové naši, Isaak Epštejn – Dobytí tundry, Rašid Zametdinov – Matička Rus, má vlast, Pavel Olegov – Novgorodské desátky, Savvatij Šarkunov – Všední dny Západní stěny, Irodiada Děňužkinová – Muž mého srdce, Oxana Podrobská – Zvyky dětí nových Číňanů. Dobře znám všechny autory tyto. Jsou známí, zasloužilí. Láskou lidu všeho i láskou Gosudarovou zahrnuti.
„Tak... a copak to máme tady?“ všímám si v koutku pultu učebnice truhlářské výchovy pro církevní a farní školy, Michailem Švellerem sepsané.
Pod ní pak je učebnice zámečnické výchovy od téhož autora.
„Tady nedaleko jsou hned dvě školy, pane opričníku. Rodiče to berou.“
„Jasně. A co mladá próza?“
„Novinky mladých autorů očekáváme jako obvykle na jaře, během Velikonočního knižního veletrhu.“
Samozřejmě. Hled můj tedy přesune se k poezii ruské. Panfutij Sibirskij – Šíré rodné dálky, Ivan Mamont–Bělyj – Jabloňový květ, Antonina Ivanovová – Rusi věrní synové, Petr Ivanov – Jarní luh, Isaj Bernštejn – Tobě za vše budiž dík!, Ivan Petrovskij – Jen žij, vše živé!, Salman Basajev – Píseň čečenských hor, Vladislav Syrkov – Dětství Gosudarovo.
Poslední chápu se knížky a její stránky otevírám: je to poéma o Gosudarově dětství. O mládí a zralém věku panovníka Syrkov napsal už dávno. Knížka je udělána vskutku pěkně, drahá vazba z teletiny, ražba zlatá, růžová ořízka, pevný papír bělostný a záložka z blankytného hedvábu. Na patitulu je k vidění pohyblivý portrét básníka Syrkova; je podmračený, sivovlasý a nahrbený. Stojí na břehu mořském, ku obzoru hledí a u nohou jeho vlny do kamene buší a buší, buší a buší. Čímsi výra připomíná. Je znát, jak zabrán je do vlastních dum.
„Je to mimořádně duchaplná poéma, pane opričníku,“ říká podomní obchodník úpravným hlasem. „Obraz Gosudarův tu tak plastický, a jazyk tak živý...“
Čtu si:
Jak jsi běhal, čilý, neposedný,
jak jsi lesy jitřil, šíré lány,
jak jsi kdysi školu navštěvoval,
jak jsi šeptal: „Ó, má země milená!“
jak jsi poctivý chtěl být a čestný,
jak jsi svobodě se učil od božích ptáků,
jak jsi odpovídal hbitě, pohotově,
jak jsi dívky tahal za copy,
jak jsi paličatý byl a příkrý,
jak jsi znát vše chtěl co nejdříve,
jak jsi miloval matinku svou tichou,
jak jsi otce chodil vyprovázet,
jak jsi se psy běhal v lučinách,
jak jsi herbář prvně sestavoval,
jak jsi v zimě vnímal vichry bělostné,
jak jsi zjara u kormidla lodi stál,
jak jsi draky stavěl papírové,
jak ses učil řídit vrtulník,
jak jsi cválal na koni svém Arbekovi,
jak jsi s otcem létal na letadle,
jak ses jazyku čínskému učil,
jak jsi napsal znaky kuo-ťia,
jak jsi na střelnici ráno chodíval,
jak v moři potápěl ses beze strachu,
jak se Rusko v tobě prvně ozvalo,
jak se rodná země v tobě probudila,
jak se příroda na tobě podepsala,
jak tu náhle přišly časy tvé...
Inu, není to špatné. Snad jen příliš emocionální, jak to u Syrkova bývá vždycky, ale jinak je to vskutku plastické. V tom má obchodník pravdu. Knížku tuto bych si věru koupit měl – nejdřív si ji pročtu sám a potom Berlovi věnuji, aby si raději poému četl než aby nad ohavnými Zakázanými pohádkami poslintával. Třeba se trochu vzpamatuje, motyka jeden...
„Co to stojí?“ ptám se.
„Běžně tři zlaté, ale pro pana opričníka uděláme cenu za dva a půl.“
To není zrovna levné. Leč na životním příběhu Gosudarově by člověk šetřit neměl. Podávám peníze. Obchodník s úklonou je přijímá. Strkám knížku do kapsy a usedám do medáka.
A na plyn šlapu.