Vladimir Sorokin: Den opričníka 2
V Moskvě už je večer. Cestou z Vnukova do města zapínám rozhlasy nepřátelské. Věrný medák nejdřív pro mě z éteru vyloví švédskou Paradigmu, našim ilegálním intelektuálům určenou.
V Moskvě už je večer.
Cestou z Vnukova do města zapínám rozhlasy nepřátelské.
Věrný medák nejdřív pro mě z éteru vyloví švédskou Paradigmu, našim ilegálním intelektuálům určenou. Je to pro ně dobrý zdroj, na sedmi kanálech vysílající. Projíždím jeden za druhým. Dnes mají sváteční vysílání – Ruský kulturní underground. Všechno je to dvacet, ba i třicet let staré. Aby ta naše zkurvená gerontská kolona pátá slzy prolévala.
První kanál vysílá čtení z knihy jakéhosi Rykunina Kde obědval Derrida? – s úmorně podrobnými popisy míst, kde se tento západní filozof během svého pobytu v Moskvě postsovětské stravoval. Ústředním místem knihy té hanebné je kapitola Zbytky po velikánovi. Na druhém kanále se zase připomíná pětadvacáté výročí výstavy Pozor, náboženství! Medailí Obětem Ruské pravoslavné církve je tu vyznamenávána stařenka jakás, aktivní účastnice oné legendární, veskrze tmářské podívané. Babulka se roztřeseným hláskem do vzpomínek noří, blekotá cosi o „bradatých barbarech v řízách, trhajících a ničících naše nádherné, poctivé a čisté práce“. Na třetím programu jsem narazil na diskusi pánů Wippersteina a Onufrijenka o klonování žánru Velkého prohnilého románu, o behavioristickém modelu Cukrového Buratina a o pseudohermenutickém kruhu. Na čtvrtém jistý Igor Pavlovič Tichij nad „negací negace negace negace“ v románu A. Šestigorského Devátá choť zcela vážně se zamýšlí. Z pátého kanálu rozléhá se bas Borucha Grosse, mudrující o Americe, která se stala podvědomím Číny, o Číně, jež je dnes nevědomím Ruska, a o Rusku, které ještě stále zůstává podvědomím sebe sama. Šestý kanál vyhrazen je štěňatům psočlověka, známého „výtvarníka“ z dob Zmatku Bílého. Ta štěňata kničí cosi o „svobodě tělesného diskursu“. A konečně sedmý okruh rádia toho kurevského navždy je vyhrazen poezii ruského minimalismusu a khon–septik–ualismusu. Své básně, povětšině z pokašlávání, pohekávání a citoslovcí se skládající, ponuře odevzdaným hlasem recituje Vsevolod Nekros:
Bich bach buch –
to je Bůh.
Bich buch bach –
to je Bach.
Pif paf prach –
tu je Strach.
A dosti již.
Mno ano... Co na to říct? Tímhle hnojem, těmihle zvratky, touhle zvonivou prázdnotou se zkrátka živí naši ilegální intelektuálové. Jsou to zrůdné jen polypy na těle našeho zdravého umění, bytostně ruského. Minimalismus, paradygma, dyskurs, khon–septik–ualismus... Slovům těm naslouchám od časného dětství. Ale co znamenají, tomu jsem dodneška neporozuměl. Kdežto taková Bojarka Morozovová? Sotva v pěti letech jsem se dověděl, kdo to je, a od té doby to až podnes vím. Celé to „moderní“ umění slavné se jedinému tahu štětce našeho velkého Surikova rovnati nemůže. Když někdy těžko u srdce je mi, když mě nepřátelé skoro všech sil zbavují, když se kruhy úskočné zlolajnické stahují, člověk zaběhne na pár minut do Treťjakovky, přistoupí k velikému tomu plátnu a pohlédne na ně: Saně s bojarkou nepokornou klouzají po ruském sněhu, vedle běží chlapec, jurodivý dva prsty k nebi pozvedá, podivně se šklebí kočí... A ze stěny na vás zavane naše Rus. Tak, že na vše každodenní a pomíjivé hned zapomenete. Plíce znovu naplno vdechují ruský vzduch. Ničeho víc vám netřeba. A zaplať Pán Bůh...
Práskanci důtek v mobilu ozývá se primabalerína Kozlovová:
„Dala jsem dohromady ty peníze, Andreji Daniloviči.“
To je dobře. Domlouvám si s ní schůzku u Všelidové knihovny a kožený váček červonců první ražby od ní přebírám. Je plný, a tak i první ražba postačí.
Jedu po Mochové.
A vida, u staré univerzity se kohosi bičovat chystají. To je zajímavé. Brzdím a k chodníku zajíždím. Na tomto místě se veřejně bičuje inteligence. Kousek odtud, na Maněžném náměstí, je pranýř pro zemské a naproti bráně kremelské tresty tělesné na provinilce ze správ a kanceláří čekají. Střelci se navzájem bičují sami ve svých kasárnách. No a ostatní svoloč pak kati přepírají na Smolenském náměstí, na Miusském, na Možajské silnici a taky v Jaseněvu na trhu.
Jakmile zastavím, spouštím okénko a zapaluji si. Ostatní se hned rozestupují, abych lépe viděl – nás opričníky lid v úctě drží. Na vysokém dřevěném pranýři stojí Ška Ivanov, známý kat moskevské inteligence. Tady, na místě tomto, bičuje pondělí co pondělí. Lid ho zná a rovněž ho ve vážnosti má. Ška Ivanov je chlapisko nápadně bílé kůže, široké hrudi, podsaditý, kučeravý, s kulatými brýlemi na nose. Ryčným hlasem rozsudek předčítá. Na půl ucha poslouchám a na lid pohlížím. Pochopil jsem tolik, že bičován by měl být jakýsi podadjunkt Danilkov ze Slovesné komory za „zločinnou nedbalost“. Cosi důležitého snad špatně přepsal, anebo to popletl, ale v každém případě nakonec vše utajil. Kolem se kupí mladá inteligence, hodně studentů a gymnazistek je tu. Ška rozsudek srolovává, do kapsy strká a hvízdne. Objevuje se jeho pochop – Mišaňa–Uvozovka. Je to vysoký hololebec s úzkými rameny a věčným opovržlivým šklebem ve tváři. Za své přízvisko vděčí tomu, že vše, co říká, zní jakoby v uvozovkách, a on sám ty uvozovky málem po každém slově vedle vlastní hlavy dvěma prsty naznačuje a ve chvíli té se silně zajíčku v své jamce podobá. Mišaňa na řetěze přivádí trestaného Danilkova, což je obyčejný ouřada s dlouhým nosem. Křižuje se a něco si pod ten dlouhý nos mumlá.
Mišaňa k němu zvučně promluví:
„Tak tě teď, krajane, trošku přeperem!“
Prsty hned naznačí ty uvozovky.
„Přeperem tě tak, že se ti hned uleví.“
A zase uvozovky. Lidé se chechtají a vesele tleskají. Studenti pohvizdují. Pacholci se podadjunkta chápou a k pranýři ho uvazují. Ška šklíbí se:
„Jen se polož, lehni, kompote jeden pojebaná!“
Kati a armádní staršinové ruští mají sprostomluvu povolenu. Sám Gosudar náš pro ně výjimku učinil – to pro jejich práci klopotnou.
Přivázán již Danilkov, Mišaňa mu usedá na nohy a kalhoty stahuje. Soudě podle podadjunktovy prdele, bičován byl již nejednou. Takže ho zkrátka již vícekráte kati přepírali. Studenti hvízdají a pokřikují.
„Jedno si pamatuj, krajane,“ říká Mišaňa. „Krásná slovesnost – to není motocykl!“
Ška se karabáčem rozmachuje a začíná bičovat. Ovšem tak, že se jen kocháte. Zná svou práci, tenhle kat, a rád ji má. Proto také přízeň lidu svou činností úhlednou na se přivolává. Putuje bič po řiti podadjunktově – nejdřív zprava, a potom zleva. Na hýždích pravidelná mřížka se rodí. Vyje a kvílí Danilkov, nachoví nos jeho dlouhý.
Ale co naplat, je třeba dál se vydat.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.