Byl to divný strach, neměl jsem ho, ale věděl jsem o něm.
(Richard Weiner)

Prozaik a dramatik Vladimir Sorokin (1955) patří spolu s básníky Lvem Rubinštejnem, Dmitrijem Prigovem a Vsevolodem Někrasovem mezi hlavní představitele ruského konceptualismu osmdesátých a devadesátých let 20. století. Konceptualismus mimo jiné spočívá na zviditelňování již dávno neuvědomovaných stereotypů všednodenního sovětského života a především jeho jazyka. Sorokina bylo proto vždy možné do jisté míry považovat za politického nebo alespoň angažovaného autora. Ačkoli až do své poslední novely Opričníkův den (Děň opričnika, 2006) pracoval s nejrůznějšími ideologiemi spíše jen jako se zásobárnami jazykových her, jež demaskují zautomatizovanou skutečnost. Sorokin s precizností chirurga z okolní reality preparoval aktuální kulturní, sociální či politické reálie, které znovu pečlivě voperovával do nových a mnohdy cizorodých těl svých próz. Nepozorovaná všednodenní banalita vylézala v pečlivě poskládané mozaice různorodých textů zřetelně na povrch. Jako by s notnou dávkou ironie komentovala sebe samu. Takovou byla již Sorokinova prvotina Fronta (Očereď, 1983, vydána 1985), která v řetězci rozhovorů popisovala nejběžnější sovětskou životní situaci – nekonečnou frontu, v níž pomalu přestává být důležité, na co se stojí. Hlavními aktéry nebyli sami protagonisté postávající celé hodiny v několika frontách zároveň, ale jazyk, kterým spolu promlouvali, který zevšedněl natolik, že už nikdo neposlouchal, co se těmito dokola omílanými frázemi skutečně sděluje. Reakcí na slova začali být jen podmíněné reflexy – pokývnutí, úkroky, řev.

Toto až manipulativní zacházení s ideovými systémy se odrazilo také v Sorokinových textech, v nichž autor pracoval s většími celky a vytvářel alternativní dějiny své vlasti. V roce 1984 napsal povídku Silniční nehoda (Dorožnoje proisšestvije), v níž čtenáři předkládá pohled na amerikanizované Rusko. K těmto fiktivním dějinám je možné přiřadit také Sorokinův román o pročínsky orientovaném Rusku nazvaný Teplý špek (Goluboje salo, 1999) ale neméně i jeho poslední novelu Opričníkův den, která zároveň z celku Sorokinovy tvorby nepatrně vybočuje. Nejde jen o to, že i v daném textu se Sorokin může snadno stát prorokem tentokrát spíše neblahých událostí své rodné země.

Pro svůj obraz Ruska roku 2028 si zvolil zcela nečekanou polohu, která jako by se snažila vyjít vstříc čtenáři unavenému z dnešní roztříštěné reality, čtenáři, kterému se znovu zachtělo slyšet velká heroická vyprávění pomalu zapomenuté minulosti. Text novely již není slepencem odposlouchaných replik a útržků z nejrůznějších kontextů, je téměř klasickým vyprávěním s lineárně plynoucím dějem, jemuž je podřízen také jazyk stylizovaný do melodické církevní slovanštiny tu a tam protkané čínskými slůvky.

Kniha popisuje jeden všední den ze života opričníka Andreje Daniloviče Komjagy. Komjaga je také jejím vypravěčem. Zprostředkovává čtenáři nedávnou hrdinskou historii Obrozené Svaté Rusi – státu, který stojí na moci a zvůli znovuzavedené opričniny z dob vlády Ivana Hrozného, na hodnotách pravoslaví prosazujícího Moskvu jako třetí Řím, na patriotismu vyhroceném v nacionalismus.

Tato nová Svatá Rus je neprodyšně oddělena od okolního světa Velikou Ruskou Zdí, za jejímiž stěnami (především západními) pochopitelně sídlí barbaři, v moderním jazyce označovaní za kyberpunky. Jediným spojením s vnějším světem je Čína ovládající světové trhy. Uvnitř opevnění vládne Panovník, jehož otec Nikolaj Platonovič (snad jen náhodou se jmenuje Nikolaj Platonovič stejně jako současný ředitel FSB Nikolaj Platonovič Patrušev), položivší základní kámen Zdi, ukončil vlekoucí se období opakovaných smut a konečně realizoval dlouho očekávanou utopii. Obyvatelé sami dobrovolně na Rudém náměstí spalují své cestovní pasy, s radostí se zbavují možnosti opustit tento ideální stát, s pokorou přijímají cenzuru, letargicky přihlížejí novodobému rozkulačování provázenému rabováním, znásilňováním, vraždami. Jako by ani čtenář neměl právo nevěřit v ideálnost tohoto světa blízké budoucnosti. A přece se mu chce doufat, že v tomto pomyslném jarmarečním zmatku plném krvavých historek, klauniád, kejklířů, nejrůznějších pamlsků, lákadel a drobných krádeží, který tíživou skutečnost přikrývá, existuje nějaká skulinka pro plíživě se vkrádající pochybnosti. Tento téměř nepozorovaný prostor se čtenáři otevírá na samém počátku knihy, aby pak v celém jejím pokračování zůstal nedobytně zavřeným. A přece během čtení není možné zapomenout na Komjagův sen, jímž čtenář vstupuje do vířivého reje událostí. Na sen o koni, který je Komjagovým osudem a který se od něj stále více vzdaluje až mizí v nedohlednu. Komjaga se zatím ještě nebojí, ale o svém možném strachu velmi dobře ví. Snad stejně jako občan suverénně demokratického Ruska Sorokin, který svou zatím poslední novelou vykročil za oblast hrátek s ideologickou symbolikou, do míst, jež patří komentátorům aktuálního politického dění.