Vladimír Sorokin, alespoň u nás jeden z vůbec nejznámějších a obecně jeden z nejpopulárnějších současných ruských autorů, vydal loni další text, který se hbitě dostal i k českému čtenáři díky brysknímu překladu Libora Dvořáka. Telurie Vladimíra Sorokina, jak uvádí sám autor, má být přímou odpovědí na Ecovu otázku: skončil, nebo naopak ještě nezačal (nový) středověk?

Svět zítřka?
Blíže charakterizovat Telurii je nesnadné, text by bylo zřejmě možné přiřadit k postmoderní sci-fi literatuře (pokud lze takové spojení uvést, aniž bychom pobouřili všechny literární vědce). Označení „román“ pokládám za poněkud zavádějící – převažují závěry bez pointy, chybí jednotná dějová linie, chtělo by se říci děj vůbec, a i byť jen náznak hlubší sondy do nitra jednotlivých postav. Kniha sestává z padesáti kapitol, z nichž každou chtěl autor napsat „poněkud jinak“, a to nejen co do obsahu, ale především z hlediska jejich formy. Jednotícím prvkem je především postapokalyptický časoprostor budoucnosti (rok 2054), nový středověk, který nastal po střetu dvou idejí – křesťanské a muslimské –, nebo, chceme-li, po evropsko-islámské válce. V jednotlivých kapitolách se střídají jak hrdinové, tak místa děje, a proto je v podstatě nemožné čtenářsky se sblížit s některou z postav: Telurie je mozaika, která ve svém celku vytváří obraz příštího světa, v němž již není místa pro staré pořádky. Tento svět nového středověku je zalidněn některými Sorokinovými oblíbenými postavami, se kterými se čtenář setkal již dříve (Gosudar), ale i novými hrdiny (Templáři) a především mnoha „filozofickými“ myšlenkami, které se v pozměněné podobě vracejí především ze Sorokinovy Vánice (český překlad z roku 2011) a místy vyznívají jako klišé. Druhým stmelujícím prvkem je droga, telurové hřeby, které jsou hrdinům vpravovány přímo do mozku a díky nimž se postavy přenášejí do jiných (psychických) dimenzí fungujících jako protiklad tísnivé reality, v níž žijí běžní smrtelníci.

Sorokin v Sorokinovi
Sorokinův fanoušek i jeho pouze občasný čtenář musí po přečtení několika málo stránek či kapitol zažít neodbytný pocit déjà vu. Všechno, anebo téměř všechno, už jako by někdy četl, a co víc, mnohé u samého Sorokina. Telurie je totiž utkána z valné části z motivů, témat a námětů, které sám autor již někdy zpracoval, a nejednou za použití totožných postupů, takže ti, kdo ji připodobňují k Sorokinovu Dni opričníka (překlad do češtiny z pera Libora Dvořáka vyšel v roce 2006), nejsou daleko od pravdy. Srovnání se ovšem nabízí víc: vzpomeňme starší Sorokinův text Goluboe salo z roku 2002. Sorokin tak na mnoha místech „vychází sám ze sebe“, a to nejen pokud jde o výše zmíněné náměty, ale neúprosnou podobnost lze najít i v charakterech a charakteristikách hrdinů Telurie, v jejich jazyce, který jim Sorokin vkládá do úst, i v myšlenkách, které jako by spolu s telurovými hřeby byly zatloukány zlatým kladívkem do jejich mozku snad samotným autorem.

Vše výše uvedené pak částečně nabízí odpověď na vkrádající se dotěrnou otázku: jak to ten Libor Dvořák dělá? Každý, kdo se někdy pokusil přeložit jakýkoli literární text, byť do vlastního jazyka a se sebelepší znalostí jazyka originálu, ví, jak nesnadná je to práce. Telurii Dvořák přeložil (opět) neobyčejně rychle. Možná i proto, že překladateli mohla dobře posloužit zkušenost se Sorokinovými texty. Dvořák se navíc důsledně pokusil o to, co se ne vždy dobře daří Sorokinovi samému – obdařit jinakostí každou z kapitol knihy (chtěl snad tímto záměrem Sorokin omluvit fakt, že „vykrádá“ sám sebe?). Úkol je to nesnadný, na hranici možného, a tak je zdání jinakosti někdy dosaženo pouhou formální úpravou textu (text tištěný jako pásma textu divadelní hry či jako čistý dialog bez přítomnosti vypravěčova hlasu). Ač Dvořákův překlad na mnoha místech vykazuje obvyklé překladatelovy nešvary (kontaminace jazykových vrstev v jedné kapitole, v jedné promluvě – obecná čeština a dialekt, přílišná volnost překladatelských řešení atd.), je třeba ocenit, že se Dvořák vypořádal (lépe či hůře) se všemi nástrahami textu. Telurie je totiž jazykově, a tedy i překladatelsky snad jedna z nejobtížnějších Sorokinových knih.

Přečíst Telurii znamená pro ty, kdo se se Sorokinovými prózami již setkali, možnost připomenout si jeho starší knihy, pro ostatní se pak čtení Telurie může stát možností, jak skrze Sorokinův text nahlédnout lehce (místy těžce) děsivý obraz světa blízké budoucnosti, ve kterém byly převráceny všechny hodnoty a pořádky, jak je známe dnes, což v kontextu současných událostí Telurii čtenářsky značně zatraktivňuje. Doufejme jen, že Sorokinova vize není (jak tomu u sci-fi literatury často bývá) prorocká.