„Motorový člun doklokotal do zátoky, houpavě proplul kolem kamenné přístavní hráze a drcnul do špičky mola. Herečka na zádi kratičce zakolísala, poté se natáhla a štíhlou rukou se pevně chytila mahagonového zábradlí. Druhou si na hlavu přitiskla klobouk s širokou krempou. Všude kolem ní se o pableskující vlny lámaly střepy slunečních paprsků.“

Román Nádherné trosky amerického spisovatele Jesse Waltera (*1965) nezačíná nijak originálně. Do italské pobřežní vesničky Porto Vergogna přijíždí v šedesátých letech americká herečka Dee Morayová, aby se ukryla před okolním světem. Pasqual Tursi, mladý majitel jediného místního hotelu, ji fascinovaně pozoruje ze své pláže a zároveň prožívá splněný sen – do jeho zařízení právě zavítal první americký turista. Z kamenité zátoky vyplouvají rybářské lodi, slunce svítí a mořské vlny se rozbíjejí o písčitý břeh. Kniha od první kapitoly působí jako nenáročný román na nedělní odpoledne, který nevyžaduje přílišné soustředění, a zčásti jím i skutečně je. Jess Walter však dokazuje, že se ve spisovatelském řemesle vyzná: jednotlivé dějové linky, které jsou samy o sobě spíše přímočaré, dohromady tvoří spletitou síť příběhů, důmyslně propojují životy protagonistů a táhnou se napříč několika generacemi.

Většina hrdinů jsou typičtí „everymani“ – obyčejní lidé s velkým životním snem, které čtenář zastihne někde uprostřed jejich cesty za vytouženou slávou. Patří mezi ně začínající scenárista Shane, jenž míří do Hollywoodu udat námět na film; mladá hollywoodská produkční Claire, která prahne po kvalitním umění a je postavena před drsnou realitu filmového průmyslu, tedy že nejlépe se prodává kýč; či již výše zmíněný italský hoteliér, jenž chce do mořského útesu nad vesnicí vytesat luxusní tenisový kurt, a tenis přitom viděl jenom v televizi. U některých postav se v knize jen s minimálním odstupem setkáváme s jejich mladším a starším já, což je obzvláště působivé. Začátky plné naděje a velkých ideálů střídá tvrdá zkušenost a prozření. Jednou takovou postavou je americký veterán z druhé světové války Alvis, barový povaleč, ale „dobrý chlap“, jenž pomalu opouští svůj mladistvý sen stát se spisovatelem a v jediném svém textu, který čte o mnoho let později jeho budoucí žena Dee, popisuje dávnou válečnou zkušenost bizarně poetickým způsobem. Z mladíka plného ideálů je později unavený muž ve středních letech, který po barech trousí opilecká moudra a se slzou v oku vzpomíná na staré časy. „… jednoho dne, když se snažil dostat do postele ženu, kterou právě poznal, náhodou zmínil, že píše knihu, a ji to zaujalo. ,O čem?‘ chtěla vědět. ,O válce,‘ odpověděl. ,V Koreji?‘ zeptala se dosti nevinně a Alvis si uvědomil, že je s tím už trapný.“

Na druhé straně pomyslné barikády stojí osoby, které již vrcholu docílily. Ústřední postavu a zároveň černou ovci příběhu představuje hollywoodský producent Michael Deane, jehož jméno je v americkém showbyznysu synonymem pohádkového úspěchu a který tvoří přímý protipól k čestnému a prostému Pasqualovi. Deane je typickým příkladem bezpáteřního kariéristy, který pro osobní prospěch neváhá jít přes mrtvoly a dokáže těžit z jakékoliv situace. Walter do příběhu zakomponoval také skutečné celebrity druhé poloviny dvacátého století, Richarda Burtona a Elizabeth Taylorovou, kteří v Itálii v šedesátých letech natáčeli velkolepou historickou fresku Kleopatra. Tento krok zvládl autor na výbornou – Burtonovo vyobrazení, včetně jeho typické mluvy a chování, je velmi vydařené. Slavný herec, který se v té době již potýkal s těžkou závislostí na alkoholu, se mezi starobylými italskými památkami vyjímá podivně. Působí hned světácky, hned zase uboze: jak autor trefně poznamenává, Burton, stejně jako o pár desetiletí později plastickými operacemi zohyzděný a přáteli opuštěný Michael Deane, není nic jiného než nádherná troska upíjející se k smrti.

Jess Walter nezapře svou národnost: americký sen – víra, podle níž člověk pomocí tvrdé práce, chytrosti a odvahy může dosáhnout společenského vzestupu a zbohatnutí – je jedním z hlavních motivů románu. Autor si však zároveň udržuje potřebný nadhled a koncept amerického snu rovněž nemilosrdně zpochybňuje. Nezapomíná poznamenat, že daň za úspěch je někdy až příliš vysoká. V druhé polovině románu se do popředí dostává postava Pata, fiktivního syna herečky Dee Morayové a Richarda Burtona, poloprofesionálního hudebníka a pseudoumělce, který v sobě nese beatnický vzdor a touhu vymykat se zažitým společenským konvencím. Čtyřicetiletý Pat na první pohled pohrdá konformitou, avšak jeho experimentální životní cesta, plná problémů s alkoholem a drogami, vrcholí ve skotském Edinburghu zjištěním, že tento způsob života je stejně bezvýchodný jako bezhlavý hon za materiálním úspěchem a společenským uznáním.

Je skutečně s podivem, kolik témat se v knize autorovi daří obsáhnout. Nejedno z nich – americký sen, druhá světová válka, životní láska, odpuštění, hledání sebe sama – by přitom snadno vydalo na vlastní román. Jednotlivé motivy proto nejsou rozpracované do detailu a hlubších filozofických myšlenek se v knize nedočkáme. Walter však v dobrém slova smyslu umí hrát na city, a proto tragická smrt v rodině, vážná nemoc, nenaplněný milostný cit či dojemné setkání po mnoha letech – tedy události, které byly v literatuře rozličnými způsoby popsány již nesčetněkrát – působí věrohodně a skýtají překvapivě silný citový zážitek. Autorovi se přitom úspěšně daří vyhnout se patosu. „A v tom okamžiku Pat uslyšel, jak za Lydií do místnosti vstoupila jeho matka. Mdlým a ztrápeným hlasem se zeptala: ,Kdo je to, zlato?‘ a Pat si uvědomil, že v Idahu mají tři ráno. Ve tři hodiny ráno volal své umírající matce, aby mu znovu půjčila peníze a vytáhla ho z maléru. I na konci života musela útrpně snášet tohohle zmršeného stárnoucího syna.“

Nádherné trosky jsou ambiciózní nejen obsahem, ale také formou. Kniha je typickým příkladem literatury v literatuře: kromě hlavních dějových linií obsahuje různé další texty, výtažky z knih napsaných některou z postav, útržky fiktivních divadelních her a filmových scénářů, příběhů, které se v sobě navzájem odrážejí. Shanův projekt „Donnerova výprava“ je oslavou amerického hrdinství a vytrvalosti. Divadelní hra Patovy přítelkyně Lydie zase pojednává o životě lidské nuly, která zklamala sebe i ostatní a své pochybení si uvědomuje, až když je skoro pozdě. V románu se vyskytují také rozličné autorské písně a básně, které dále přispívají k jeho formální rozmanitosti.

Kromě mírné povrchnosti, která je pochopitelnou daní za rozmanitý obsah, knize Jesse Waltera v podstatě nelze nic vytknout. Nejedná se o žádné průlomové dílo, avšak tím se Nádherné trosky ani být nesnaží. Kniha je příběhově vynalézavá a hlavně velice čtivá, a jako taková se bezpochyby zavděčí každému čtenáři. Vyprávění se z části odehrává v atraktivním prostředí historicky bohaté, byť mírně dekadentní Itálie, která tvoří dokonalý protipól k mladé a v mnohém povrchní zemi „neomezených možností“, Americe. Ani skutečnost, že román nemá jedinou hlavní postavu, ale disponuje širokou škálou svébytných dějových linií, není na škodu – každý si v něm snadno najde „svého“ hrdinu, s nímž se ztotožní. Celkově jsou Nádherné trosky, jež v sobě spojují kvalitní spisovatelské řemeslo a zábavné čtení, na literárním poli velmi příjemným překvapením.