Román Deset žen již etablované chilské spisovatelky Marcely Serranové (v hispánském světě známé jako Marcela Serrano Pérez) je zatím první autorčina kniha přeložená do češtiny. Kniha vypráví příběh deseti žen, které se navzájem neznají. Nataša, jejich psycholožka, je pozvala, aby jedna po druhé vyprávěly svůj příběh. Každá žena se tedy svěřuje se svým příběhem, svým trápením i úspěchy a poodhaluje kratší či delší období svého života. Postupně tak odkrývají i své nitro, své city. Knihu zakončí Natašin příběh, který vypráví její asistentka. I její životní příběh je plný trápení a hledání. Nataša ale vyprávěním svého života dává ostatním ženám naději, že všechno bude v pořádku a vždy máme naději, že se v našem životě leccos změní. Nataša je přesvědčená o tom, že má-li se trápení vyléčit, je třeba o něm mluvit. Jakmile totiž své trable vypovíme nahlas, vytvoříme si od nich odstup, čímž získáme nadhled a vnímáme vše jako příběh někoho jiného. Nataša proto přichází s návrhem veřejné terapie, při níž ženy odhalují své nitro ostatním ženám. Ženy, které se terapie účastní, pocházejí z různých sociálních vrstev, a jak některé z nich zdůrazňují, bez pomoci bohatších klientek a speciálního programu by si ji nemohly dovolit.

Jazyk románu je velmi bohatý, autorka používá i hovorové výrazy, které se neztrácejí ani v překladu: překladatelka užívá spisovnou i hovorovou češtinu a dá se říci, že tyto dva styly vyprávění se pravidelně střídají, což ve výsledku může vytvářet dojem, jako by příběhy deseti žen vyprávěly pouze dvě ženy. Jejich příběhy jsou však odlišné, stejně jako témata, která sahají od sexuálního zneužívání, homosexuality nebo starostí s dětmi až k chudobě či bohatství a úspěchu vedoucímu k vnitřnímu vyhoření.

Stěžejní téma knihy Deset žen je obrana ženy jako takové, ve všech jejích podmínkách, osobních i pracovních vztazích. V jednotlivých příbězích se prolínají jejich úspěchy i neúspěchy, lásky i zklamání, úzkosti i radosti. Autorka ukazuje sílu ženy odhodlané překonávat veškeré neúspěchy, překážky a pády. Tedy vše, čím si v životě prochází každý člověk, když stojí před důležitým rozhodnutím, v podmínkách, které jej nenaplňují.

Dalším neméně důležitým tématem knihy je také samota, s níž se hrdinky potýkají a která se neptá na věk, zkušenosti, vztahy nebo sociální status aktérek. Samota je v knize všudypřítomná, dokáže léčit i ublížit. V příbězích deseti hrdinek je však patrná značná dávka naděje, jelikož žádná svůj boj nevzdává a dává najevo svou sebedůvěru. Jejich houževnatost je nejlepší zbraní na veškeré překážky a samotu.  

Knize se nedá upřít, že čtenáře hravě vtáhne do děje. Vyprávění žen jsou stejně jako jejich životy a příběhy odlišná, každá z nich vyrůstala v odlišných sociálních i historických podmínkách, a to nejen v Chile, ale i v jiných zemích. Kniha je zrcadlem toho, co ženy prožívají dnes, ale i všeho, co prožívaly snad už od samých počátků lidstva. Matky, dcery, manželky, vdovy, milenky, mladé i starší ženy, každá z nich má své vnitřní i vnější boje. Vědí, že bolest je třeba překonat, ať už je čerstvá, nebo přetrvává z dětství či dospívání.

Každá z těchto deseti žen je odlišná, ale spojuje je bojovný charakter a síla prát se s nelehkým osudem. Jednotlivé ženy jsou mnohdy svými dokonalými protiklady a je velmi pravděpodobné, že nebýt psycholožky, nikdy by se nepotkaly.

Marcela Serrano svou knihou dokázala soucítit se ženami, které svou duši otevřely ostatním: u čtenářů (a čtenářek) dokáže vzbudit soucit a politování, a v některých případech dokonce opovržení.