Giovanni Boccaccio (1313–1375) bývá v nejběžnějším smyslu připomínán zejména jako jeden z triády klasických italských spisovatelů Dante – Petrarca – Boccaccio většinou až na třetím místě a též jako nejrozvernější a nejméně „vážný“ spisovatel ze zmíněné trojice. Pokud nám někdo vůbec půjčí do ruky Dekameron přezdívaný „Arcikuplířka“ nebo také „Lidská komedie“, autorovo vrcholné dílo z let 1348–1353, býváme upozorňováni na erotický nádech uvedených novel a zrudneme ještě více, když se dozvíme o Pasoliniho originální filmové adaptaci díla z roku 1970. Dekameron jako zázrakem přežil staletí inkvizice i autorův záměr – zrozený v kajícném vzplanutí – dílo spálit.

Často se ovšem zapomíná na fakt, že Giovanni Boccaccio, nemanželský syn bankéře a vesnické dívky, byl jedním z největších vzdělanců své doby, který jako první například zavedl pravidelnou výuku řečtiny ve Florencii. Byl přítel Petrarkův a též první životopisec a velký obdivovatel Danta, jehož Komedii doplnil o přívlastek Božská. Jestliže považujeme Danta za jednoho z největších italských básníků vůbec, je třeba podobně významné místo v italské próze vyhradit právě Boccacciovi. Není to přehnané tvrzení, pokud uvážíme, že s Boccacciem do světové slovesné kultury vstoupily narativní a poetické prvky, z nichž literatura žije dodnes.

Ze sta novel Dekameronu si předkládaná studie všímá dvou silně programatických textů z díla, které jsou zde uvedené v plném znění. Jedná se o první novelu o Seru Ciappellettovi (v překladu Radovana Krátkého z roku 1959) a poslední novelu o Griseldě (v překladu Lenky Kováčové z roku 2013). Druhý překlad vyšel nedávno v nakladatelství Vyšehrad spolu s s podrobným komentářem a literární studií Jiřího Špičky (G. Boccaccio, Griselda, Praha, Vyšehrad, 2013).

Studie Boccaccio 2013 uvádí autorova životopisná data a nastiňuje jeho literární dráhu, ovšem o mnoho důležitější je rámcové seznámení se současnou literární historií a kritikou Dekameronu. Dostáváme se tak ke všem podstatným narativním rovinám Dekameronu, ke srovnání inspiračních zdrojů díla s estetikou a kulturou vrcholného středověku i k problematizaci autorových narativních a metanarativních strategií v různých novelách, neboť mezi literárními kritiky a historiky nepanuje shoda o tom, jak přesně Boccaccio používal například ironii. Právě díky možnosti srovnání Boccacciova díla s předchozí literární tradicí můžeme pochopit autorovu výjimečnost v přetváření známých látek v novou poetiku.

Shrňme si tedy v krátkosti, co nám o Dekameronu říká zkoumaná studie Boccaccio 2013. Ve Florencii roku 1348 zuří mor a 7 dívek a 3 chlapci utíkají na venkov, jednak aby unikli morové nákaze, a též aby jako protiváhu chaosu a úpadku při morové ráně vytvořili náhradní modelovou společnost 10 přátel, ve které vládne duch spořádanosti, šlechetnosti, cti, duchaplnosti a výřečnosti. Těchto 10 lidí si po 10 dní vypráví 10 příběhů na téma dané králem či královnou dne v pevném pořadí, až na Dionea, který může hovořit v libovolném pořadí na libovolné téma. Boccaccio využívá rozvětveného a propracovaného schématu narací a metanarací v rámcové konstrukci celkem 100 novel, jejichž látka je z větší části tradiční. Novela jako žánr je Boccacciem velmi obohacena a rozpracována, stejně jako témata a vyústění tradičních příběhů. Jak ovšem číst tento bohatý korpus příběhů z pohledu různých autorských narativních strategií? Kde dává autor důraz na morální ponaučení a kde se jedná „jen“ o rozverné a lechtivé pobavení? Kdy je potřeba mít na paměti při čtení Dekameronu středověké ctnosti, Aristotela, Tomáše Akvinského a kdy zase jejich kacířské a blasfemické odmítnutí lidským a pozemským světem? Zkoumaná studie podle mě celkem oprávněně nedává jednoznačnou odpověď, protože zde nepanuje shoda mezi literárními historiky a kritiky, spíše se kloní k názoru, že Boccaccio byl do značné míry svázán s dobovou literární a kulturní tradicí, a že tudíž je třeba hledat v Boccacciovi zejména prvky odkazující na kulturu a ctnosti vrcholného středověku.

Studie Boccaccio 2013 si z Dekameronu a z literárněvědných studií o něm vybírá základní nosné prvky a její velkou předností je potřebná vyváženost mezi odborností a čtivostí. Čtenář zajásá, protože zejména v čtivosti bylo podle mého názoru dosaženo maximum možného. Vidíme zřetelně a přehledně celou strukturu Dekameronu a všechny otazníky, které zůstávají nevyřešeny. Vidíme dílo, jehož novost se zakládá především na velmi důmyslném až geniálním přepracování a rozpracování středověkých látek za použití poetické a narativní struktury, za kterou by se nemusela stydět ani současná literatura. Obě ve studii uvedené a rozebírané novely skutečně fungují jako póly celého díla: Ser Ciappelletto, „dno“ celého vyprávění, „nejhorší člověk, který se kdy narodil“, na jednom konci vyprávění a na druhém andělská Griselda, vzor všech (až nadlidských křesťanských) ctností, zejména pokory: „dva způsoby, jak být člověkem“, přesněji řečeno dva etické či narativní způsoby.

Tajemství Dekameronu, o kterém se ovšem zkoumaná studie nezmiňuje, spočívá v třetím a možná nejdůležitějším pólu „jak být člověkem“, v autorově předmluvě k samotnému dílu. Zde totiž hovoří přímo autor sám o sobě v autobiografickém duchu o důvodech vzniku svého díla. Boccaccio vypráví příběh o tom, jak se zamiloval nešťastnou láskou do jedné šlechtičny a že tato láska ho stravovala svou silou ne proto, že by ho snad šlechtična odmítala, ale nezměrnou vášní, kterou v něm rozpoutala. Kdyby autor nevyhledal pomoc svých přátel a jejich rad, dozajista by byl umřel. Boccaccio má soucit s trpícími láskou a zejména s takto stiženými ženami, které jsou celý den zavřené mezi čtyřmi stěnami a nemohu se odreagovat tak jako muži: lovem, vycházkou či obchodem. Svůj Dekameron tedy věnuje ženám a jejich rozptýlení – jakkoliv bylo ve skutečnosti jen málo pravděpodobné, aby se jim Dekameron dostal do rukou a mohly ho skutečně číst.

S odstupem staletí je možné tuto příhodu v předmluvě Dekameronu považovat za celkem banální, ovšem pravý opak je pravdou. Třetím „způsobem, jak být člověkem“, je žít skutečný život, získávat vlastní osobní život, být sám autorem svého vlastního příběhu života. Tento způsob lidství přesahuje etiku Dekameronu i jeho složité narativy, přesahuje literaturu samotnou a klade důraz na vlastní prožívání lidského světa a pozemského života ve všech jeho barvách i stínech. Životní příběh lásky neurozeného Boccaccia k neapolské anjouovské hraběnce, která bude pod jménem „Fiammetta“ vystupovat v jeho dílech podobně jako Dantova Beatrice či Petrarkova Laura – jen vzpomeňme na další Boccacciovo mistrovské dílo Elegie paní Fiammetty – je zároveň fakticky nejvýznamnějším příběhem celého Dekameronu s číslem 101: původcem díla, jeho nejvýznamnější motivací.

Mezi klíčová slova předmluvy k Dekameronu patří: „přirozenost“, „soucit“, „ženy“, „láska“, „neštěstí“, „smrt“, „přátelé“ a „pomoc“. Třeba si řeknete, že je to pouze spisovatelská licence. Je to možné, ale zde je podstatný prvek bytostně autobiografický. Ve svých důsledcích tato předmluva může znamenat i výsadní postavení života a lidského světa, literatura samotná je až na druhém místě. Všimněme si, že Boccaccio v předmluvě k Dekameronu nepoužívá žádnou rétorickou figuru, ani neusazuje svůj vlastní příběh do složité narativní struktury, příběh své životní lásky pouze vypráví, nehodnotí jej a ani nezabíhá do detailů, které by příběh například činily méně exemplárním. Toto je život, toto se skutečně událo, toto je moje osobní zkušenost, toto je fakt. Naproti tomu si všimněme, v jakých neobyčejných barvách a rovinách se realizuje Boccacciova literatura Dekameronu: myriády stylů, postav, příběhů, rovin, narací a metanarací – polyfonie, jejíž slovesný a pragmatický význam dnes jen stěží dešifrujeme. A není to tím, že bychom nerozuměli Boccacciovu jazyku. Naše obtížné chápání doslovnosti Dekameronu, které je zmíněné ve studii Boccaccio 2013, dává ve světle zmíněné předmluvy k dílu jistý význam: život je víc, jde vlastními cestami „mimo dobro a zlo“, a pokud se nedaří, je třeba vyhledat pomoc přátel anebo... literatury.

Toto pojetí života, individuality a literatury spolu s bezpředsudečným přístupem k lidskému životu ve všech jeho projevech se mi jeví jako největší Boccacciův přínos. Nechme literární historiky a kritiky, ať se přou o pravý význam a skutečné „správné“ vyznění jednotlivých 100 novel Dekameronu. Naší jedinou čtenářskou jistotou budiž 101. příběh díla, totiž předmluva, která ukotvuje takto rozmanitou literaturu v konkrétní životní zkušenosti konkrétního živého a cítícího jedince, pro nějž má vyprávění příběhů od přátel a literatura vůbec funkci zejména (terapeutického) přitakání životu.