Často je slyšet názor, že k historii středověké literatury lze ještě stěží přidat nějaká nová fakta. Avšak i poté, co byly opakovaně katalogovány, studovány, ofocovány a skenovány její památky, sem tam se stává, že dojde k ohromujícím objevům. I v Česku jsme na ně ostatně v poslední době měli štěstí, když vzpomenu iluminovaný kodex se zlomkem překladu Dalimilovy kroniky a Gutenbergův odpustkový list.

Milánská Biblioteca Ambrosiana je mezi filology pojmem: společně s vatikánskou knihovnou a florentskou Laurenzianou patří do trojice italských knihoven nejbohatších na rukopisy, papyry a staré tisky. Její fond je odborníkům notoricky známý. Přesto se Marcu Petolettimu, asistentovi katedry středověké a humanistické literatury milánské Università Cattolica, podařil nevídaný objev: identifikoval Boccacciův autograf, tedy rukopis psaný přímo Boccacciem. A tato senzační zpráva se netýká nějakého nudného textu! Do kodexu totiž Boccaccio přepsal epigramy slavného římského básníka Valeria Marziala (40 – asi 102). Jsou to epigramy (mnohé z nich dostupné i v českých překladech) plné výsměchu a kritiky obrácené k tehdejší římské společnosti, plné sakrasmu, nezkrotného temperamentu, často pikantní a občas vyloženě pornografické.

Dokladem toho, že Boccaccio četl epigramy s gustem, je fakt, že k nim do kodexu přidal i své čtenářské dojmy a postřehy, stejně jak to dělávali čtenáři s jeho Dekameronem. A jak bylo Boccacciovým zvykem (například v berlínském autografu Dekameronu), nakreslil k epigramům dokonce několik obrázků. S malůvkami si Boccaccio nedal pokoj, ani když mu rukopisy půjčoval Petrarca. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že kresbičky ve slavném Petrarkově rukopisu s Pliniovou Historia naturalis nemaloval Petrarca, ale právě Boccaccio, který si od Petrarky knihy často půjčoval.

V Boccacciově době byl Martialis téměř neznámý. Boccaccio jeho texty zřejmě opsal z rukopisu, který nalezl při svém neapolském pobytu ve slavném klášteře Montecassino, v pokladnici rukopisů, která uchovala pro budoucnost řadu děl, jejichž osud visel na vlásku. Že měli cudní mniši ve své knihovně zrovna Martiala, je, pravda, dosti pikantní a člověku vytanou na mysl scény z Ecova Jména růže, v němž se mniši tajně kochají Aristotelovým pojednáním o komedii a smíchu.

Marco Petoletti přidal velmi důležitý a nečekaný kamínek do mozaiky staré italské literatury a historie tradice latinských básníků ve středověku. Výsledky svého objevu bude publikovat v příštím čísle filologického časopisu “Italia medievale e umanistica”, publikovným jeho domácí univerzitou.