Příběh o Andreucciovi z Perugie je pátou povídkou, druhého dne Dekameronu, který je věnován lidem, jejichž příběh i přes velkou nepřízeň osudu dopadl nad očekávání dobře. O peripetiích Andreuccia vypráví Fiammetta, reagujíc na obsah předchozího příběhu o Landolfu Ruffolovi. Jednotícím bodem obou příběhů je fakt, že se oba odehrávají v kupeckém prostředí, ale zatímco příběh Landolfa se odehrává v průběhu několika let, ten Andeucciův pouhou jednu noc. Zatímco Landolfo je bohatý, vážený muž věnující se obchodu, Andreuccio je nezkušený koňský handlíř.

Povídka o Andreucciovi z Perugie je umístěna do Neapole, kam přijel mladý Andreuccio koupit koně. Během první noci ho však stihnou tři neštěstí za sebou a spolu s nimi se třikrát jeho život ocitne v nebezpečí. Na koňském trhu si jej nejdříve vyhlédne mladá Sicilanka lehčích mravů, přivábená měšcem s penězi, kterým si nezkušený a neopatrný Andreuccio pohazuje. Kurtizána neváhá, zosnuje plán a pozve Andreuccia k sobě domů do čtvrti zvané Hampejz. Ješitný Andreuccio, netuše co na něj sicilská kráska chystá, nabídku přijímá. Po vydatné večeři, spoře oděn a bez měšce „nešťastnou náhodou“ padá do latríny. Marné snažení dostat se zpět do domu lstivé Sicilanky nakonec vzdává a začíná chápat, jak se nechal napálit. Doprovázen svým zápachem se vrhá do temných uliček Neapole, rozhodnut své tělo co nejdříve očistit. Cestu mu však zkříží dva zloději, kteří se chystají vyloupit hrobku neapolského arcibiskupa, jenž byl pohřben v bohatě zdobených šatech a s rubínem na prstě. Andreuccio, opět nerozvážně, s vidinou rychlého zisku, přijímá nabídku účastnit se krádeže. Cestou k hrobce se nechá komplici spustit do studny, ke které však mají namířeno také biřici. Zloději, vidíce z dálky přicházet ochránce pořádku, zvolí rychlý útěk a Andreuccia nechají ve studni. Žízniví biřici popadnou provaz a tahajíce za něj v domnění, že vytáhnou vědro plné vody, vytáhnou Andreuccia, který se stihne chytit kraje studny ještě předtím, než vylekaní biřici pustí provaz a utečou. Poté se setká se svými druhy a společně se vydají k hrobce. U hrobu je Andreuccio pod pohrůžkou smrti donucen vlézt dovnitř. Soukaje se do hrobky si opět uvědomí, že byl přechytračen. Napadne ho, že až se bude snažit vylézt z hrobky ven, „kolegové“ už budou dávno na útěku i s lupem. Rozhodne se tedy nenechat se napálit, neodejít s prázdnou, a nasadí si na prst nejcennější ozdobu arcibiskupova mrtvého těla, rubínový prsten. Zbytek věcí postupně podá ven lupičům těšícím se hlavně na rubín, který stále „nepřichází“. Když Andreuccio po opakovaném prohledání hrobky tvrdí, že tam prsten není, víko hrobky se najednou zasune a on v ní zůstane uvězněn. Ze zdánlivě neřešitelné situace Andreucciovi pomohou jiní zloději, kteří se chystají udělat to, v čem už je předběhli jeho druzi. Poté, co otevřou hrob, je Andreuccio vyleká a jejich útěk mu umožní cestu na svobodu. S prstenem, který má daleko větší hodnotu než pět set zlaťáků, o které přišel, se vrací domů do Perugie.

Téma povídky o Andreucciovi odráží život italských obchodníků na počátku čtrnáctého století a odehrává se v Neapoli, kterou Boccaccio dobře znal, což je na popisu města patrné. V jihoitalské metropoli pobýval v letech 1327–1340 spolu se svým otcem, který zde zastupoval florentský bankovní podnik rodiny Bardi. Boccaccio byl v Neapoli zasvěcen do způsobu života obchodníků, studoval práva a aktivně se účastnil světského života na dvoře Roberta z Anjou. Neapol je sice jednou z „postav“ příběhu o Andreucciovi, přesto se Boccaccio nevěnuje přílišnému geografickému popisu města, které se zde objevuje pouze jako kulisa pro akci hlavního hrdiny povídky.

Příběh o Andreucciovi vychází ze skutečných událostí té doby: odehrává se v roce 1301, kdy zemřel neapolský arcibiskup Minutolo, jehož hrob byl na konci povídky vyloupen. Boccaccio svoji „neapolskou zkušenost“ zúročil i při přiblížení charakteru obyvatel tohoto města. Věrohodně popsal temperament a jakousi „animálnost“ napoletánců, často se projevující využitím pudů a smyslů na úkor rozumu. Stejně dobře popsal svět obchodníků, ve kterém se sám v mládí pohyboval, jeho zákony i žebříček hodnot.

Povídka o Andreucciovi je věrohodným důkazem Boccacciova akceptování všech životních vášní, které od těch nejvyšších mohou postupně sestoupit k těm nejnižším, přičemž tento příběh je ukázkou těch opravdu nejnižších. Protínají se zde nejhorší lidské vlastnosti: chtíč, přetvářka, hloupost, malost, faleš, to vše spojeno s touhou nezákonně se obohatit zlodějstvím. Tři nešťastné momenty, které v povídce přiblíží Andreuccia smrti, tvoří ve vyprávění tři samostatné celky. Pádem do latríny se pošpiní nejen fyzicky, ale dojde také k degradaci morální – začne se chovat jako obsah latríny, do které spadl. Na druhou stranu jej pád zachrání před jistou smrtí, která by ho čekala v domě falešné hostitelky. Situace, kdy se Andreuccio hlučně snaží dostat se opětovně do domu Sicilanky, postupně graduje. Nejprve mu z okna kurtizánina služka vytýká, že moc pil, a že se mu vše asi jen zdá. Poté se k obraně, „ctihodné“ Sicilanky, přidají sousedé z okolí, „nejinak, než jako když se rozštěkají na nějakého cizího psa psi z celého okolí.“ Tato zvířecí metafora vypovídá nejen o chování sousedů, lidí z města, ale i o chování Andreuccia, který se více než rozumem nechal ovládat pudy a poklesl na „psí“ úroveň.

Spuštění do studny sice také obnáší určité nebezpečí smrti, ale na druhou stranu jím započne Andreucciova očista. První pád tedy znamenal zašpinění, výsledkem toho druhého bylo očištění. Prvek pádu v příběhu zobrazuje z jedné strany újmu, která ale ve skutečnosti Andreuccia zachrání od ještě většího nebezpečí, ze strany druhé zobrazuje degradaci, která aktivuje v hrdinovi snahu zachránit se. Také v hrobce Andreuccio symbolicky zakusí smrt, ale už s vědomím sebe sama, jako opět „čistého“, výkalů zbaveného a bohatého, rubínem ozdobeného jedince.

Faktem je, že situace, ve které je zloděj Andreuccio zaživa pohřben vedle vysokého církevního hodnostáře, je podána komickým tónem, mísícím se s Andreucciovou tísní a strachem. Ve středověkém světě obchodu nebyla ztráta peněz nebo naopak jejich výdělek záležitostí čistě ekonomickou, ale schopnost či neschopnost být obratným obchodníkem byla hlavně zkouškou větší nebo menší dovednosti jednat a žít - proto „ztráta“ v povídce vždy způsobí totální Andreucciovu dezorientaci.

Peripetie jedné noci nezmění pouze stav Andreucciova měšce, tedy jeho bohatství, ale také jeho charakter. Do Neapole přijíždí nezkušený Andreuccio, kterého mužská ješitnost a mladická nerozvážnost přivedou do domu lstivé kurtizány, která jej velmi vtipně obalamutí. V domě kurtizány Boccaccio ironicky vkládá do úst spodiny výrazy užívané v dvorské poezii. Decentní láskyplné pohledy a patetická slova vychytralé Sicilanky silně kontrastují s jinak velmi „nedecentním“ okolním prostředím. Andreuccio se postupně mění z podváděného v podvodníka, z okradeného ve zloděje. Do Neapole přijíždí Andreuccio-obchodník, se záměrem koupit koně, a zpět do Perugie odjíždí Andreuccio-zloděj, který se obohatil krádeží prstene s rubínem.

Boccaccio z morálního pohledu nijak nehodnotí fakt, že se Andreuccio stal zlodějem. Stejně jako v dalších povídkách Dekameronu pouze popisuje nově vzniklou sociální skupinu obchodníků, její mnohostranné projevy, ale do děje přímo nezasahuje nějakou svojí interpretací či názorem. V povídce o Andreucciovi z Perugie je patrný Boccacciův relativismus, jeho odmítnutí všeobecně platných pravidel, zásad a norem. Boccaccio se v Dekameronu snaží zachytit a nějakým způsobem vypodobnit všechny lidské typy, všechny možné způsoby lidského chování a jednání. Zobrazuje ctnosti vznešené i účelové, které nemusí být vždy správné, zároveň ale pomáhají lidem, Andreuccia nevyjímaje, získat to, po čem touží. Hodnocení, popřípadě odsouzení způsobů, jakými Boccacciovy hrdinové dosahují svých cílů, je ponecháno jen na čtenáři.

Literatura:
Auerbach, E., Mimesis, Mladá Fronta, Praha 1998, str. 180-186.
Cesarini, R., De Federicis, L., Il materiale e l'imaginario, Loescher, Torino 1993, str. 1042-1043.
Giudice, A., Bruni, G., Problemi e scritori della letteratura italiana 1, Paravia, Torino, 1973, str. 428, 438-440, 460-461.
 De Caprio, V., Giovanardi, S., I testi della letteratura italiana 1, Einaudi Scuola, Milano 1993, str. 702-717.
Pazzaglia, M., Letteratura italiana 1, Zanichelli, Bologna, 1989, str. 590-594, 620-633.
Todorov, T., Gramatika Dekameronu, in: Zeman, M., Průvodce po světové literární teorii, Panorama, Praha 1998, str. 504-510.