Litevský básník, literární vědec, esejista a překladatel Tomas Venclova se narodil roku 1937 v Klaipėdě. Vyrůstal ve Vilniusu, kde též studoval litevskou filologii. Od r. 1980 přednáší slovanské literatury na Yaleově univerzitě v Connecticutu. Jeho tvorba zasahuje do několika oblastí – Venclova je erudovaný literární vědec, specialista na ruskou a polskou (a samozřejmě litevskou) literaturu 19. a 20. století, ale i výjimečný básník, který došel širokého uznání, a v neposlední řadě také esejista a komentátor společenského a politického dění. Jeho názory na významné politické či etnické spory minulého století, především mezi Litvou a Polskem či Litvou a Ruskem, byly často pro mnohé určující, zvlášť když je konfrontoval s názory svých blízkých přátel z amerického exilu – ruského básníka Josifa Brodského a polského básníka Czesława Miłosze.

Dle vlastních slov považuje Venclova sám sebe primárně za básníka, i když poezii píše poměrně málo. Pochází z prominentní rodiny – jeho otec, básník Antanas Venclova (1906–1971), působil od anexe Litvy Sovětským svazem v r. 1940 ve vysokých stranických funkcích a až do konce života zůstal přesvědčeným komunistou. Syn Tomas však poměrně brzy (po událostech v Maďarsku v r. 1956) rozpoznal pravou tvář komunistické ideologie a vydal se na cestu ke svobodnému vyjadřování názorů. Silné zázemí nacházel v intelektuálním prostředí rodiny, neboť jeho otec měl široké kulturní znalosti a bohatou knihovnu, dědeček z matčiny strany Merkelis Račkauskas pak byl profesorem klasických jazyků na univerzitě v Kaunasu, později ve Vilniusu. Venclovova raná tvorba se šířila v rukopisech či různých samizdatech, a tak se básník dostal do hledáčku KGB, která zajistila rukopisy jeho básní určené pro samizdatový časopis Sintaksis ruského básníka a disidenta Aleksandra Ginzburga. S příslušníky disentu se stýkal i během pobytu v Moskvě v první polovině 60. let, v r. 1966 se seznamuje s Josifem Brodským a také se začíná zabývat sémiotikou pod vlivem Jurije Lotmana. V roce 1968 se podpisem připojuje k protestu ruského disentu proti exemplárnímu procesu s Aleksandrem Ginzburgem a Jurijem Galanskovem a po otcově smrti začíná plně projevovat otevřený odpor proti režimu. Tehdy mu také vychází první oficiální básnická sbírka Kalbos ženklas (Znamení jazyka, Vilnius, 1972). Venclova si podle svých slov nikdy zvlášť neoblíbil volný verš. Naopak již od mládí cíleně studoval versologii, antickou metriku a učil se „řemeslu“. Litevská literární vědkyně Dalia Satkauskytė přiřazuje Venclovovu tvorbu k typu disciplinované poezie a připomíná její spojitost s ruskými akméisty:
„[Jeho poezie] není spontánní odraz stavů subjektu, nýbrž ‚spára v realitě‘, výpověď o světě, která jeho chaotickým podobám dodává tvar a pojmenovává neviditelné vztahy uvnitř skutečnosti. (…) [B]ásníka zajímají takové formy reality, z nichž se ve světě poetiky stávají zdroje smyslu. (…) [S]trukturálně silně zhuštěný text odkazuje ke vzahům, které jej vytvářejí. V pozdějších básních [Venclova] využívá složité veršové systémy a dokonalé ovládnutí řemesla chápe jako kontrast k chaosu, jejž přináší skutečnost. Kultura, její tradice plynoucí už od antiky (‚latinský hlas v ústech světa‘), je pro básníka měřítko dokonalosti, prvopočátek poetické tvorby. Jeho poezie je metapoetická; je to hra prožitých podtextů s intertexty a jedním ze zásadních problémů tvorby se stává vztah jazyka a skutečnosti. Problém jazyka zavádí básníka na pole metafyziky. V rané poezii nacházíme otevřený občanský patos, který později přechází do eschatologické tonace. (…) Tematickou osu posledních sbírek tvoří motiv vyhnanství a s ním související téma vyprázdněného světa. Skutečnost je sledována jakoby zpovzdálí, subjekt se redukuje na pohled či hlasy podávající svědectví o různých skutečnostech a nejednolitém světě. V pozdější tvorbě je tato vícehlasost stále důležitější.“
(Kol.: Lietuvių literatūros enciklopedija. LLTI, Vilnius, 2001, s. 536; z litevštiny přeložil I. V.)

Jako své největší literární vzory uvádí Venclova básníky Osipa Mandelštama, Annu Achmatovovou či Borise Pasternaka. Z anglofonních autorů jsou to pak Robert Frost, Dylan Thomas, T. S. Eliot a W. H. Auden.

Před rokem 1975 začal Venclova otevřeně kritizovat komunistický režim a stal se nepohodlnou osobou. Na počátku roku 1977 dostal povolení vycestovat do USA na pozvání Kalifornské univerzity v Berkeley, kde tehdy působil Czesław Miłosz, a „za činy neslučitelné s občanstvím Sovětského svazu“ byl občanství zbaven. Podobně jako on byli už dříve donuceni emigrovat jeho přátelé, ruští básníci Josif Brodskij (v r. 1972) a Natalia Gorbaněvská (v r. 1975). V exilu Venclovovi vzápětí vychází sbírka 98 eilėraščiai (98 básní, Chicago, 1977) a v následujícím roce společně s Miłoszem publikují úvahy o osudu Vilniusu, města, které mělo v osobním životě obou spisovatelů zásadní význam a které tehdy bylo zdrojem sporů mezi exilovými komunitami Litevců a Poláků (v meziválečné době byl Vilnius připojen k Polsku, což Litva neuznávala a nadále ho považovala za své oficiální hlavní město; od okupace Litvy Sovětským svazem za II. světové války připadl Vilnius opět Litvě). Tato vzájemná diskuse obou přátel započala v r. 1978 statí pod názvem Dialog o Wilnie (polsky 1979) neboli Vilnius kaip dvasinio gyvenimo forma (litevsky) a pokračovala v různých formách až do roku 2000.

Od roku 1980 Venclova přednáší na Yaleově univerzitě v Connecticutu ruskou, polskou a litevskou literaturu, sémiotiku a literární kritiku. Vydal další básnické sbírky Tankėjanti šviesa (Houstnoucí světlo, Chicago, 1990), Reginys iš alėjos (Pohled z aleje, Vilnius, 1998) a Sankirta (Křižovatka či Trojmezí, Vilnius, 2005), svou básnickou tvorbu symbolicky zrekapituloval komentovaným vydáním většiny své poezie z let 1956–2010 pod názvem Visi eilėraščiai (Všechny básně, Vilnius, 2010). Z literárněvědných prací připomeňme obsáhlý soubor rusky psaných esejů o ruské literatuře Sobesedniki na piru (Společníci na hostině, Moskva, 2012), svazek věnovaný Josifu Brodskému Statji o Brodskom (Moskva, 2005) či anglicky psanou monografii o polském básníkovi Aleksander Wat: Life and Art of an Iconoclast (Aleksander Wat: život a dílo obrazoborce, New Haven & London, 1996). Rozsáhlý soubor literárněvědných prací a memoárových fragmentů vyšel litevsky jako Pertrūkis tikrovėje. Straipsniai apie literatūrą ir kultūrą (Spára v realitě: články o literatuře a kultuře, Vilnius, 2013). Nedílnou součástí Venclovova psaní byla vždy publicistika a esejistika týkající se jiných než výlučně literárních témat. Z této oblasti stojí za zmínku zejména knihy Lietuva pasaulyje (Litva ve světě, Chicago, 1981), Vilties formos (Podoby naděje, Vilnius, 1991) a dvousetstránkový esej o Vilniusu, napsaný z popudu Susan Sontagové a vydaný nejprve v německém překladu u Suhrkampa jako Vilnius. Eine Stadt in Europa (Vilnius – město v Evropě, Frankfurt am Main, 2006), poté polsky, maďarsky, anglicky a teprve v r. 2011 v litevském originále jako Vilnius: asmeninė istorija (Vilnius, 2011).

Venclovova poezie vyšla v češtině časopisecky v první polovině 90. let a poté v A2 v r. 2006. Překladatelé Alena Vlčková a Jaroslav Kabíček však připravili k vydání výbor z básní Toma Venclovy již v roce 1995. Tento výbor vychází teprve nyní jako dvojjazyčné vydání pod názvem Čas rozpůlil se… / Įpusėja para… v nakladatelství Venkovské dílo.